S textem Dennise Kellyho Rituální vražda Gorge Mastromase jsem se setkal před třemi lety v inscenaci v Disku, za niž režisér Adam Svozil získal Cenu Marka Ravenhilla (za nejlepší českou inscenaci nového textu za rok 2015), v níž účinkovaly vycházející hvězdy Matyáš Řezníček, Eva Hacurová a Elizaveta Maximová, z níž jsem byl soudě dle svého tehdejšího komentáře dost nadšený, podle jiných jsem v tom nebyl sám... A přesto přiznávám, že si ji naprosto nevybavuji. Ale ani záblesk, jedinou scénu... Či náznak děje.

Když jsem tedy přicházel do Pidivadla, chystal jsem se vlastně s textem seznámit znova. A opět mě zaujal, uvidím, jak dlouho ho udržím, pro jistotu si zde odložím krátkou synopsi. Hra shrnuje život Gorge Mastromase, který se pod vlivem svých raných zážitků už v mládí rozhodl, že bude svině a prolže se k úspěchu. A to se mu povedlo. Jenže peníze ani slávu si do hrobu nevezmeme a důsledky jeho dávné volby ho tak na sklonku života dohání.

A teď rovnou k inscenaci Pidivadla. Text v úvodu shrnuje Mastromasovo dětství v kolektivním monologu, což je forma, která klade na herce značné nároky (a ti to zde zvládají, během představení jsem jen jednou zaregistroval skočení druhému do řeči), tudíž je ideální pro absolventskou inscenaci... Ovšem mě příliš nebaví, povětšinou ji považuji za samoúčelnou manýru.

V tomto případě však režisér Adam Doležal přišel s myšlenkou zarámování inscenace coby konference o Gorgi Mastromasovi, což onu formu obhájilo, navíc mě dost pobavilo v rámci této koncepce přirozené využití flipchartu. Pomalejší rozjezd tak byl dostatečně naplněn a já dobře naladěn na pokračování.

Tím je Mastromasův dospělý život, kdy sice ono kolektivní pozadí zůstává, ale na něm se odehrávají klasické činoherní scény mapující Mastromasovu cestu lži k po všech stránkách úspěšnému životu. I zde se ukazuje výhoda nápadu s konferencí, je samozřejmé, že se budou ukazovat jen významné události jeho života.

Druhým důvodem, proč jsem se na tuto inscenaci těšil (tedy vedle připomenutí si textu), byl David Kubát v titulní roli. A to na základě jeho výkonu ve Slepici, byl jsem zvědavý, jak se vypořádá s výrazně větší rolí. No, přiznejme si, že Kubát nepůsobí jako charismatický manipulátor. Jenže o to přece jde, Mastromas nedosahuje svého vnějším kouzlem, naopak má svůj vnitřní plán, své tři body, kterých se drží a podstatou jeho úspěchu je, že je v tom důsledný. Typově je tedy Kubát vhodný Mastromas, ale co herecky?

Dost jsem se zarazil při jeho první velké scéně, kdy se snaží získat Luisu, prostě jsem mu to nevěřil. Ovšem jak se následně ukázalo, mohl to být záměr. I když... No, rozebírat to nebudu, prozradil bych dílčí pointu oné scény, podstatné je, že když se následně Mastromas hádá se svým bratrem, už byl v roli a přesvědčil mě i v samotném závěru jako stařec nad hrobem, takže celkově řekněme opatrná spokojenost.

Nicméně přestože jsem šel na Kubáta, hlavní hvězdou je pro mě jednoznačně Martin Hlubocký. V úvodu vystupuje jako konferenciér, vítá diváky, potom se sice stahuje do anonymity kolektivu, v níž se ale i tak neztratí. A v závěru se vrátí jako... A to také neprozradím, ale ano, i tehdy mě těšilo jej sledovat. Hlubockého bezprostřednost a přirozenost mě prostě fascinují a doufám, že ho ještě někde uvidím.

Pánskou sekci uzavírá Jan Hannes Hošek. Inu, univerzální herec z něj nejspíše nebude, ale něco v jeho projevu způsobuje, že je v rolích majitele krachující firmy i Mastromasova neúspěšného bratra jistým způsobem výstižný, krásná ukázka umění herce vhodně obsadit.

A něco podobného by se dalo říct i o Kateřině Zapletalové, její vizáž ledové královny výborně koresponduje s Luisinou uzavřeností, byť v tomto případě jsem ochoten k celkovému pozitivnímu dojmu připočíst i herecké kvality.

Zbývají čtyři herečky, z nichž každá má i menší sólový výstup, ovšem férově přiznávám, že mi splývají a nechce se mi hádat, která je která. Budiž to daň za převážně kolektivní herectví, můžu jen napsat, že jsem u žádné neměl pocit "tak takhle snad ne", takže vlastně dobré.

Sečteno a podtrženo, inscenace Rituální vražda Gorge Mastromase v Pidivadle sice nejspíše nezíská žádnou cenu a její herci nepůjdou ze školy rovnou do divadel zvučných jmen, nicméně za návštěvu určitě stojí, pro mě osobně je ze tří letošních zhlédnutých tou nejpodařenější.