Iluze

Režijní vize O. Kulhavého je v Košické zdařilá a dle mě by v pohodě obstála i na studiové scéně některého z českých profi divadel. Využívá tmavé brýle, minimum rekvizit a igelity, kterými rozehrává světelnou partii mezi dvěma bilancujícími páry, jejichž sebejisté výkony a artikulace dávají tušit, že již nejsou hereckými nováčky. Od počátku umí čtveřice diváka strhnout, ač celku velmi napomáhá skvělý text. I. Vyrypajev upozorňuje na idealizovanou představou o správné lásce, se kterou je spojený nepřetržitý pocit štěstí a spokojenosti. Jenže neustálý pocit štěstí je v dlouhodobém vztahu pouhá iluze. Uvězněni v očekáváních. Chodící frustrace...

Viděno poprvé ještě před koronténou, příliš nezaujalo... Viděno podruhé teď v Roudnici... Pecka! Čemu věříme? A jak to ovlivňuje naše životy? Vyrypajev si pohrává s divákem, postupně odhaluje, co samy postavy nevědí, Kulhavý našel dobrou formu, herci mě bavili... Jo, tohle bych si dal i potřetí.