Úspěch je jako med - chutná sladce, člověk se v něm snadno utopí... A bez pilných včeliček ho není.

Barbora Poláková ztvárňující neúspěšnou herečku sní o sexu s Ondřejem Pavelkou, symbolem hereckého umu, zatímco má v posteli Lukáše Příkazkého představujícího neúspěšného herce, jenž se jí motá i do toho snu. To by mohla být v kostce zápletka a možná i dostačující popis děje inscenace Med. Je to málo? Na črtu rubínovského střihu to stačí, ovšem děj zde není to podstatné.

Slovo sen má v češtině (a nejen v ní) dva základní významy. Jednak jde o označení procesu během spánku, kdy se dle psychologů střetává vědomí s nevědomím a dění v něm při vhodné interpretaci poukazuje na to, s čím se člověk potřebuje vypořádat a z nějakého důvodu nemůže za bdělého stavu. Sen je ale též pojmenování kýženého stavu, vyjádřený objekt našich tužeb, představa ideálu. Autor a zároveň režisér Tomáš Svoboda pracuje s oběma významy, pohrává si s nimi a vytvořil jejich zajímavou syntézu.

Jistě si vzpomenete na seriál Křeček v noční košili, v němž se prostřednictvím spánku v noční košili zesnulého dědečka bylo možno s ním setkávat a skrze tento zvláštní druh snu ovlivňovat realitu. Obdobného principu využívá i Tomáš Svoboda s tím rozdílem, že výsledek rozhodně není určen dětem. Další odlišnost spočívá pak v tom, že k prolnutí snů několika osob není třeba žádného magického artefaktu, prostě se tak děje. Tím se celá inscenace posouvá do snového světa, stává se snem o snění v obou základních významech.

Kromě načrtnutých východisek se do inscenace promítají úvahy stran herectví a slávy obecně, dualita osoby Ondřeje Pavelky coby sexuálního i hereckého idolu je v obou složkách koherentně vystavena srovnání s postavou Lukáše Příkazkého. Pokud by tato inscenace byla uváděna na prestižnější scéně, mohl by si divák (dle mého oprávněně) myslet cosi o nadutosti tvůrců, s níž se vysmívají všem, kteří touží být hvězdami, leč nikdy toho nedosáhnou, profesní nebe je příliš malé a není s to pojmout všechny ty, kteří se do něj touží dostat. Prostor A studia Rubín v kombinaci s faktickým realizačním týmem, jenž je někde na cestě mezi slávou a zapomněním, však z Medu činí vtipnou a neurážlivou (sebe)reflexi, Ondřeje Pavelku představující karikaturu sebe sama je možno vnímat jako podobenství o věhlasu, jenž je téměř na dotek, však jeho primárním atributem je nespolehlivost a neudržitelnost.

Vyzdvihnout musím též použitou hudbu, kterou jsem si opravdu vychutnal, titulní hit "Jsme v prdeli" zpívaný v závěru všemi účinkujícími jednak s poctivou porcí černého humoru předává poselství, jednak je pro mě sám o sobě skvostem.

Sečteno a podtrženo, Med je divákovým snem, nikoliv noční můrou.