Když jsem odcházel na podzim roku 2016 ze Studia Hrdinů po zhlédnutí inscenace Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, hlavou se mi v tu chvíli honily vlastně jen dvě myšlenky: "Tohle bude trhák." a "Mně se to nelíbilo." K prvnímu lze snad jen samolibě poznamenat, že jsem měl pravdu, o tom druhém si pojďme povídat (no dobrá, bude to jen můj sáhodlouhý monolog).

Z různých stran jsem zaslechl (či zahlédl), že text Davida Zábranského je chytrý, promyšlený, že se v něm skrývá víc, než se na první pohled zdá, aniž by autoři těchto výroků uvedli, v čem přesně ona hloubka spočívá. Zkoušel jsem ji najít, ale čím usilovněji jsem se v textu šťoural, tím rozpačitější jsem byl, ve výsledku mi hra přijde spíše jako mnohovrstevnatá provokace, tedy aspoň doufám, že jde o provokaci.

Na úvod pár upozornění. Následující řádky píšu ne jako divák/kritik/jakákoliv sociální role, ale jako člověk. A neadresuju je nějaké abstraktní divácké/čtenářské obci, ale právě Tobě, protože Ty je v tuto chvíli čteš. Pojďme uzavřít dohodu, já se nebudu omezovat v tom, co a jak napíšu, Tobě zase ponechávám svobodu cokoliv přeskočit. Tu máš samozřejmě vždy, ale obvykle si stojím za obsahem stejně jako formou a píšu s představou, že text budeš číst tak, jak jsem jej napsal. Teď ne, protože sám cítím, jak je tento blog zbytečný. Budu se v něm totiž snažit brát vážně to, co pravděpodobně vážně myšleno nebylo.

Upozornění druhé, blog píšu na základě hry, ne inscenace. Mohu jen doufat, že se netrefím do něčeho, co na jevišti nezaznělo a přitom to podstatně mění vyznění celku.

A upozornění třetí, často budu psát o Zábranském. Nemyslím tím (pokud výslovně neuvedu jinak) Davida Zábranského - člověka/autora, který napsal tuto hru, nýbrž onoho "bezejmenného" mluvčího, kterého v inscenaci ztělesňuje herec Stanislav Majer. Jde tedy o Zábranského - postavu, již vytvořil Zábranský - autor. A stejně tak Majerem budu myslet nikoliv Majera - herce či Majera - člověka, nýbrž Majera - konstrukt, o němž hovoří Zábranský - postava, který ale nezahrnuje jen Majera - myšlenou postavu, nýbrž i "lidi Majerovi podobné" či "lidi typu Majer", ať už to znamená cokoliv. A právě Zábranský - postava je pro mě značně matoucí, nejde jen o to, že nesdílím jeho východiska, přijde mi značně nekonzistentní, nerozumím mu. Takže co Zábranský tvrdí?

Dobro a hnus

"V naší domovině je více dobra než hnusu."

A už jsem se ztratil, hned v úvodní větě. Přitom mě těší, že Zábranský začíná právě takto, předznamenává totiž řadu budoucích problémů. Struktura této věty (aspoň mně) evokuje, že by dobro mělo nějak stát v opozici k hnusu. Jenže pro mě je dobro komplikovaný filosofický pojem, jehož protikladem může být při zúžení na konkrétní význam zlo či špatnost. A hnus? Dle Slovníku spisovné češtiny jde o ošklivost, odpor, dle české Wikipedie pak o znechucení, základní emoci. Jinak řečeno, zatímco dobro je označení vlastnosti, hnus pak ve dvou (odpor, znechucení) za tří případů reakcí. A i kdybych přijal význam ošklivost, sotva proti němu můžu postavit právě dobro.

Anebo jinak, když se nebudu schovávat za slovníky a encyklopedie, tak v mém vnímání je třeba hořký lék, který je třeba potáhnout cukrovou glazurou, abych ho vůbec byl schopen polknout, rozhodně hnus. Ale zároveň je pro mě dobrý, protože mě zbaví nemoci. A obráceně, zpěv Sirén v Odysseovi určitě nevyvolával hnus (ba naopak), ale zároveň pro něj stejně určitě nebyl dobrý (ba naopak).

Nicméně budiž, přistupme na to, že v Zábranského vesmíru jde o pojmy stojící proti sobě. Pořád zůstávají dva aspekty, jež mě znervózňují. Jednak hnus nese mnohem silnější emoční náboj než dobro, jsou-li to tedy opozita, pak jsou dosti nevyvážená (a Zábranský si ještě přisadí hned v následující větě "absolutní hnus v naší domovině snad ani nenalezneme"). A konečně tvrzení "něčeho je někde více než něčeho jiného" evokuje možnost porovnávat. Jenže jak změříme dobro a hnus, abychom rozhodli, čeho je více?

Shrnuto, Zábranský tvrdí, že v naší domovině (ke kterémužto pojmu se ještě dostaneme) existují dvě kategorie, o nichž nejsme schopni mnoho říct (ale můžeme se snad spolehnout aspoň na to, že první je pozitivní a druhá negativní), přičemž toho prvního je více než druhého na základě měřítek, o nichž též nic nevíme. Jinak řečeno, Zábranský vyjadřuje názor, že je v naší domovině více pozitivního než negativního, přičemž k tomuto sdělení využívá podle mě dva na několika úrovních nesouměřitelné pojmy.

A to je vlastně podstata jednoho z klíčových problémů, které s textem mám. Zábranský se sice tváří, že hovoří věcně, ale při hlubším pohledu je básníkem, který s jazykem nakládá značně svévolně. A proto je tento blog zbytečný, já se budu snažit držet onoho zdání věcnosti (protože mi přijde, že se ho drželi i autoři výroků o promyšlenosti).

To, že "v naší domovině je více dobra než hnusu a absolutní hnus v naší domovině snad ani nenalezneme" je "pevnou součástí Zábranského světonázoru". Proti tomu "zatímco Majer: V naší domovině je více hnusu než dobra a absolutní hnus je tady na denním pořádku". Je to citace Majera - člověka/herce? Nebo jde o "citaci" Majera - konstruktu? Buď jak buď, hřiště je vymezené, máme ústřední konflikt, hra může začít.

Takže co tam má Zábranský dál: "Podle Majera a jemu podobných je dnes lépe v cizí domovině, venku, podle mne je i dnes lépe v naší domovině, tady."

To už zní na první poslech umírněněji, s tím by se dalo pracovat. Nebo ne? Klíčový problém tohoto tvrzení pro mě už nespočívá v otázce, co to znamená "lépe", ale v přílišné obecnosti. Určitě jsou lidé, kteří by řekli, že jim je/by bylo lépe venku, stejně jako jsou lidé, kteří by řekli, že jim je/by bylo lépe tady. A při takovéto formulaci dokonce mohou mít všichni pravdu. A naopak, pokud se přesuneme na obecnou úroveň "někde je lépe", potom byť jediný konkrétní člověk, pro nějž tomu tak nebude, činí tuto formulaci nepravdivou. A takového najdeme, ať už to "někde" znamená "tady" nebo "venku".

A pak tu vidím ďáblíka vystrkujícího růžky ze struktury a pořadí vět. Tím, že Zábranský nejdříve proti sobě postaví "tady je více dobra než hnusu" a "tady je více hnusu než dobra" a následně "tady je lépe" proti "venku je lépe", evokuje (zcela nezáměrně?), že jde o dvě formulace téhož sporu. Jenže tak to není, můžu si myslet, že "tady je více dobra než hnusu" a stejně mít za to, že "venku je lépe", prostě proto, že venku je onen poměr dobra a hnusu příznivější než tady.

To není nějaká samoúčelná chytristika, dotýkám se tu "mechanismu pravidla a výjimky", pro mě zajímavého aspektu hranic v nejširším smyslu (a zdá se, že hranice je pro Zábranského docela důležitý pojem). Kdykoliv se objeví dělení na "my" versus "oni" (a hranice v nejširším smyslu není nic jiného než takovéto dělení), pak, aby toto dělení opodstatnilo svou existenci, je třeba nalézt něco, čím se "my" výrazně liší od "oni". Co myslím tím "výrazně"? Že se vyzdvihne něco, co je pro "my" pravidlem (z něhož může existovat pár výjimek), zatímco pro "oni" platí pravý opak (z něhož může existovat pár výjimek).

Příklad? Tak třeba EET bylo určitou částí zaměstnanců přijato kvůli představě, že živnostníci vesměs šidí na daních (s tím, že se mezi nimi možná najde i pár poctivých, ale když se kácí les...), s čímž jde ruku v ruce představa, že zaměstnanci nikoliv (což má racionální jádro, vesměs nešidí už jen proto, že moc nemůžou). O úroveň výš tu máme zaměstnance v soukromém sektoru společně se živnostníky proti státním zaměstnancům a představu, že ouřadové jsou banda líných budižkničemů, zatímco zaměstnanci v soukromé sféře a živnostníci jsou vesměs dříči, co si snad v pracovní době ani neodskočí na záchod, protože nepřetržitě vytvářejí hodnoty. No a ještě o úroveň výše tu máme zaměstnané proti nezaměstnaným s myšlenkou, že první jsou makáči a druzí lenoši.

Obdobně bych mohl uvést heterosexuály proti homosexuálům s dimenzí věrnosti/promiskuity, matky samoživitelky proti vdaným matkám s dimenzí (ne)zodpovědnosti, ajťáky proti neajťákům s dimenzí sociální inteligence... Každé dělení, každá hranice generují stereotypy, iluze, že ti na jedné straně se od těch na straně druhé liší v nějakém vnitřním individuálním rysu, který "my" vesměs sdílíme a "oni" vesměs sdílejí jeho opak.

Existuje řada důvodů, proč tomu tak je, mohl bych se na to podívat z evolučního hlediska, mohl bych to rozebrat psychologicky, ale to není účelem tohoto blogu, berme to tak, že je to součástí lidské přirozenosti. Zároveň je ale její součástí též schopnost onu iluzi prohlédnout a přijde mi škoda ji nevyužívat. Ale ano, to už je čistě můj soukromý soud, takže pojďme dál.

Zábranský pokračuje tím, že mezi ním a Majerem je ten rozdíl, že zatímco Majer "tady" poměřuje s "venku", Zábranský se dívá čistě na "tady". To je jistě kvalitativní rozdíl a neřekl bych proti Zábranskému přístupu ani slovo... Nebýt protivného detailu, že v případě, že by se Zábranský opravdu díval čistě na "tady", nechápu, jak by si mohl myslet, že i dnes je lépe "tady" než "venku". Na základě čeho porovnává něco, co zná ("tady"), s něčím, co ho prý vůbec nezajímá ("venku")? Zábranský se ale nenechá nachytat, vyslovuje to v rovině "citu, intuice", což je vlastně dobrá schovka, pokud mu "cit, intuice" říká, že "doma nejlíp", nemá smysl to rozebírat, prostě to tak má.

A to je další lest, již Zábranský využívá, nejen, že se pod věcným tónem schovává básník, ale navíc věcně referuje o pocitech, je to básník lyrický. Zde přišel druhý okamžik, kdy by tento blog mohl (a možná i měl) skončit. Ale ne, pojďme dál.

Národ a vlast

Následuje tvrzení, jež mě donutí přiznat barvu: "Majer a jemu podobní nemají rádi slova 'národ' a 'vlast'."

Ano, pokud přistoupím na to, že existují "Majer a jemu podobní", pak do této skupiny svým způsobem patřím. A ano, nemám tato slova rád, ovšem ne pro ně samotná, nýbrž pro to, jak se s nimi zachází. Co je to vlast? Podle Wikipedie "země narození, ke které cítíme sympatie a chováme ji v jisté úctě". S tím nemám problém, tuto definici v mém případě zcela splňuje Československo, v tom jsem se narodil a to mám rád, je to krásná země, od Hranic po Novú Sedlicu, od Lobendavy po Patince. No jo, jenže kdybych se prohlásil za vlastence, ta by mě nemálo z těch, kteří se takto označují (a to i když se narodili stejně jako já před rokem 1993) hnali, protože jejich vlastí je Česko. Jak si to vysvětlit? Asi mají jinou definici vlasti. A proto nemám toto slovo rád, může-li si do něj kdokoliv dosadit svůj význam, pak samo o sobě žádný nemá (ovšem chápu, že lyrický básník Zábranský to má jinak).

Tím ještě více trpí pojem národ. Každý tak nějak ví, co znamená... Aspoň do chvíle, kdy se jím začne vážněji zabývat, tedy do chvíle, kdy mu přestane stačit, že každý tak nějak ví, co znamená. Pokud po vzoru Zábranského zůstaneme "tady" (a "teď"), máme vlastně štěstí, protože si vystačíme s tím, jak národ definoval Stalin (ne, nehledejte za tím žádné spojení mezi mnou a Stalinem či mezi Zábranským a Stalinem, prostě to jen dobře vystihl): "Národ je historicky vyvinutým, stabilním společenstvím jazyka, území, hospodářského života a psychologické skladby, jež se projevují ve společenství kulturním."

Hurá, máme tu český národ - jsme Češi, žijeme v Česku, mluvíme česky, vsjo jasno. Nebo ne? Kdyby tomu tak bylo, sotva by mohla vzniknout třeba právě tato Zábranského (zde myslím autora) hra. Potíž je s tou psychologickou skladbou či jinak řečeno mentalitou (a vlastně i hospodářským životem či kulturním společenstvím, ale to je teď jedno). Zábranský - autor správně vidí, že existují lidé typu Zábranský a lidé typu Majer. Ale můžeme jít dál, existují lidé typů "jsem Čech a Česko patří na Západ", "jsem Čech, takže Čechy Čechům a co je venku, do toho mi nic není", "jsem Čech, tedy Slovan, takže hurá do náruče ruského medvěda" či "jsem Čech, ale kéž bych nebyl". Co z toho je naše národní mentalita?

Dost, přejdu k tomu, čemu rozumím, tedy k sobě. Musím si přiznat, že s některými Němci, Poláky, Slováky... si rozumím lépe než s některými Čechy, prostě proto, že se k nim blížím ve více dimenzích zkušenosti. A když odhlédnu od sebe a zkusím myslet subjektivní pohledy jiných, opravdu má zemědělec z vesnice u Českých Budějovic blíže k majiteli ostravského činžáku než k zemědělci z vesnice u Lince? A má vysloužilý ajznboňák z Bohumína blíže ke studentovi plzeňských práv než k vysloužilému ajznboňákovi z Vladislavi?

K čemu mířím? Přijde mi, že pokud začneme operovat s pojmy národ, vlast, domovina, lid, země (záměrně dvojsmyslně ve smyslu půda i stát, aby se ztratil rozpor mezi těmito významy) ve snaze z nich vytvořit ucelený rámec, dospějeme sice k něčemu, co možná můžeme mít rádi, ale cenou bude, že musíme "pro vyšší smysl" obětovat člověka jako konkrétního jedince, osekat jeho nehodící se dimenze. Právě to činí ti, již se nazývají vlastenci či patrioty, povětšinou tak činí symbolicky, ti nejradikálnější by ale rádi doslovně, když ty, kteří se k jejich konstruktu nehlásí, byť do něj byli konstruktéry zahrnuti (splňují všechny požadavky člena národa, ale odmítají deklarované důsledky onoho konstruktu), označí za vlastizrádce a mají pro ně místo pochopení provaz (jenže lyrického básníka Zábranského nezajímá vulgární realita).

Domovina

No jo, ale Zábranský není takovýto vlastenec, ostatně bylo by to od Zábranského - autora dost hloupé, kdyby mi dovolil ho hned v úvodu takto lapit. Po variaci na předchozí myšlenky následuje vymezení pojmu domovina. A je to zajímavé čtení, na citaci příliš dlouhé, ale plyne mi z toho, že domovina je území dnešní České republiky se vzpomínkami na všechny celky, k nimž kdy přináležela, počínaje Sámovou říší.

Kdo je ale tím subjektem, který si pamatuje? Na jedné straně "my všichni", já, Zábranský - člověk, Majer - člověk, každý, kdo prošel českým vzdělávacím systémem, tedy pravděpodobně i Ty, jde totiž o výcuc dějin území současné České republiky z učebnic dějepisu pro základní či střední školy.

Jenže do těchto faktů Zábranský míchá vlastní hodnocení, tudíž ve výsledku není domovina objektivním pojmem, ale subjektivní představou, s níž můžeme a nemusíme souznít. A s tím mám trochu problém, hra se jmenuje "Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny", přičemž nám ale vymezení pojmu domovina předkládá domovinu Zábranského. A jaká je Majerova domovina? Dobrá, domluvme se, že domovina obecně (Majerova, Zábranského, Tvoje i moje) je ono "území dnešní České republiky se vzpomínkami na všechny celky, k nimž kdy přináležela, počínaje Sámovou říší".

Pak tu ale máme vskutku fascinující Zábranského poznámku týkající se národního obrození: "Domovinu neuvážený krok od němčiny k češtině uvrhl o staletí zpátky. Domovina se z šoku už nikdy nevzpamatovala, od té doby zaostávala."

Uf, musel jsem si to přečíst několikrát, ale fakt to tvrdí Zábranský (a ne Majer). Zábranský, pro něhož je doma nejlíp, Zábranský, který se staví proti Majerovi pokukujícím po jiné domovině. Zábranského milovaná domovina už sto let zaostává, protože ji opustili ti, kteří mají dnes domovinu jinde (viz další citace: "Němci byli ve slovanské domovině nespokojeni, do roku 1945 s Čechoslováky bojovali.").

Popusťme uzdu fantazii, co by se stalo, kdyby nedošlo k onomu "neuváženému kroku"? Jedna možnost je, že by se naopak domovina přimkla k němčině a zavrhla češtinu. Má tohle Zábranský na mysli? Domovina by se tak z nejzápadnější slovanské stala nejvýchodnější germánskou, tedy domovinou zcela jinou (komplikovaný vztah mezi jazykem a vztahováním se ke světu odbudu Wittgensteinovým výrokem "Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa.", dlouho se o něm dá přemýšlet), paradoxně dost možná takovou, po níž pošilhává Majer. Pak by se nabízela myšlenka, že Zábranský svou touhu být součástí Reichu nejdříve vytěsnil, aby ji následně promítl do Majera. A dalo by se spekulovat i o tom, zda ona touha patří Zábranskému - postavě či Zábranskému - autorovi/člověku.

Je tu ale i druhá možnost, totiž že by si domovina ponechala češtinu i němčinu, ostatně je pravdou, že v Československu ustanoveném po první světové válce tvořili Němci téměř čtvrtinu populace. A shodnu se se Zábranským i v tom, že nebylo pěkné, když preambule ústavy z roku 1920 kopírovala Ústavu USA, leč její mluvčí "My, lid Spojených států" byl nahrazen formulací "My, národ Československý" (namísto "My, lid Československé republiky"). Byť je národ pojem vcelku flexibilní, což ostatně dokládá právě představa "československého národa", zahrnout do něj české Němce už je přece jen zu viel (či zuviel, když jsme ještě v první polovině dvacátého století). Republika si tak dala do vínku prohlášení každého jejího třetího (protože kromě Němců a Čechoslováků tu bylo dalších deset procent jiných národností) obyvatele za občana druhé kategorie (ne-li rovnou neobčana).

No jo, ale dejme tomu, že by se tak nestalo, jak by domovina vypadala dnes? Těžko říct. Pravděpodobně by i tak došlo ke druhé světové válce (protože její příčinou fakt nebylo to, že Čechoslováci vyhnali Němce z Československa), i tak by bylo Československo okupováno Němci, i tak by Němci považovali Slovany obecně za podřadné, i tak by Němci prohráli, i tak by vznikl Východní blok (jehož západní hranice neležela v naší domovině, nýbrž rozdělila tu německou).

Jak by to bylo s odsunem Němců po druhé světové válce? Jak by vypadala mentalita lidu této domoviny namíchaná z dvou tak různorodých zdrojů? Nedošlo by k událostem kolem roku 1920 akorát o pár desítek let později? To jsou složité otázky, na něž neexistuje správná odpověď, prostě nevíme. Pro Zábranského je ale důležité, že by zde (aspoň nějakou dobu) zůstali Němci - nositelé kultury, díky čemuž by domovina nezaostávala. Není ale přesně tohle majerovské pokukování po Západu s tím, že zatímco Majer by rád západní vliv do této domoviny tahal dnes, Zábranský by radši, aby se to stalo "samo od sebe", před "časem jeho osobní historie"? Opět se mi na mysl vkrádá myšlenka popření a projekce, pojďme radši dál.

Prezidentská vsuvka

Při přemítání o domovině po roce 1989 Zábranský využívá symbolickou funkci prezidentského úřadu a načrtává jasné dělení. Pro Majera je Havel plusový, Klaus a Zeman minusoví, každý z jiného důvodu. Zábranský si zde jede v rovině kritizování (ne, nečiní tak přímo, ale skrze používání silně emocionálně zabarvených adjektiv, je to přece básník) Majerova postoje, přesto pod tímto nánosem vidím něco, co mi dává smysl, totiž co a koho každý reprezentoval/reprezentuje, přičemž přiznávám, že zde hraje roli to, že jsem k takovému dělení dospěl sám před seznámením se se Zábranským.

Stručně řečeno, Václav Havel reprezentoval kulturní kapitál, Václav Klaus mocensko-ekonomickou sféru, Miloš Zeman je pak hlasem těch, kteří tahali a tahají za kratší konec v obou těchto dimenzích. A teď obšírněji aneb jako to vidí Koula:

Koula Václava Havla považuje za dobrého dramatika, skvělého myslitele a špatného politika. Moc bezmocných je podle něj brilantní analýzou předlistopadové domoviny, v níž ale zároveň předjímá (pro naši domovinu budoucí) problémy konzumní společnosti. Koula oceňuje Havla - analytika a vlastně mu je do značné míry sympatický i Havel - obhájce kultivovanosti. Má však problém s Havlem - prezidentem, kterýmžto dosazením byla slušnost deklarována jako nejvyšší princip stojící nad vším. Jenže lapidárně řečeno, slušnosti se nenajíme.

Pak tu máme Václava Klause. Podle Zábranského je pro Majera minusový, protože Majer pohrdá čísly, statistikami a pragmatickým uvažováním. Koula není Majer, čísla miluje, patnáct let se schovával v jejich abstraktní říši (souhrnně nazývané matematika) před realitou, z čehož posledních pět let se snažil poznat člověka právě skrze všelijaké statistiky (sociologii, politologii, historii, evoluční biologii, tedy vědy, jež člověka uchopují v rámci různě definovaných skupin). Dospěl však k tomu, že to (pro něj) prostě nefunguje.

Koula čísla miluje pro jejich přesnost a jednoznačnost, uchýlil se k nim proto, že realita pro něj byla příliš matoucí. Když se k ní a do ní vrátil, nahlížel ji právě přes výše jmenované obory, leč všude narážel na nepřesnost a nejednoznačnost. Každé dělení má své "ale", jedince, kteří se do něj nevejdou. To platí dokonce i pro tak atomické rozlišování jako muž/žena, přičemž nejde o rozdíl mezi (biologickým) pohlavím a genderem, nýbrž o existenci lidských hermafroditů. Obvykle je však dělení multidimenzionální, sleduje různé kategorie zároveň a snaží se katalogizovat jedince podle toho, jak si v které stojí. Aby to bylo praktické, je třeba takových kategorií mít co nejméně. Jenže čím praktičtější výsledek je, tím více výjimek najdeme.

Extrémní pomyslný příklad, který se opírá právě o matematiku. Mějme deset binárních kategorií (dělení ano/ne), přičemž pro každou z nich platí, že devadesát procent populace patří na jednu stranu (a deset procent na druhou, tvoří výjimku z pravidla). Intuitivně bychom mohli být v pokušení říct, že bude existovat typický jedinec, tedy ten, který patří v každé kategorii do oněch devadesáti procent. Kolik takových typických jedinců existuje, kolik jich musí existovat? Inu, matematicky vzato (v extrémním případě) ani jeden.

To ovšem vyžaduje značně nepravděpodobné rozdělení, kdy by každý spadal do devadesáti procent v devíti kategoriích a v desáté do oněch deseti procent. Dobře, dejme tomu, že jednotlivcům příslušnost do každé kategorie přidělíme náhodně (což je ekvivalentní předpokladu, že jsou ony kategorie navzájem nezávislé). Kolik teď v průměrném případě najdeme v populaci typických jedinců? Necelých 35 %. Jinak řečeno, v každé jednotlivé kategorii existuje drtivá převaha jedné možnosti, přesto ve výsledku "absolutní vítězové" tvoří přesvědčivou menšinu.

Tohle Koulu šokovalo, co z toho totiž plyne? Na jedné straně můžeme v jednotlivých dimenzích říct "Lidé jsou spíše takoví." (a můžeme to dokonce kvantifikovat, určit, kolik lidí takových je). Jenže čím poctivěji se budeme snažit lidi pochopit, čím více faktorů budeme brát v úvahu, tedy čím více kritérií aplikujeme, tím více lidí se nám nevejde do výsledné obecné představy, tím větší je šance, že nám konkrétní člověk prostě proklouzne.

Toto uvědomění Koulu změnilo, odklonil se od matematiky k filosofii, od sociologie k psychologii, smířil se s tím, že lidé jsou nepopsatelně rozmanití, a začal se zabývat ne klasifikací lidí, ale klasifikací toho, co formuje tu kterou individualitu.

Jak to ale souvisí s Klausem? Inu, přes svou lásku k číslům i statistikám (coby užitečným pomocným nástrojům) Koula Klause nemá rád. Nemá rád Klause - kapitána ekonomické transformace, který odmítl rady ze zahraničí a udělal si to po svém (či po našem, chceš-li). Nemá rád Klause - pragmatika, kterého zajímala právě ekonomika a který operoval v jejím rámci, pročež upřednostnil peníze před člověkem. A nemá rád Klause - prezidenta, který se sice prezentoval jako bojovník proti ideologiím, avšak činil tak z pevné ideologické pozice v její prospěch. A má za to, že jej prezidentským úřadem odměnili právě ti, kteří v "divokých devadesátkách" zvítězili (a symbolicky tak potvrdili převahu ekonomie/reálné ekonomiky nad člověkem).

A pak přišel Miloš Zeman a já přejdu zase do ich-formy. Když byl v roce 2013 zvolen prezidentem, myslel jsem si, že to chápu. Operoval jsem s představou "obyčejného člověka" (v množném čísle "lidu"), jemuž Havel s Klausem vzali vše. Kulturní elity fetišisticky uznávající zesnulého Havla mu vzaly důstojnost, posmívaly se mu pro jeho buranství, mocensko-ekonomické elity ho pak s Klausovým požehnáním obraly v materiální sféře. Lidový Zeman na Hradě byl pomstou havloidům a tím, že pořádal a pořádá spanilé jízdy po naší vlasti, ukázal a ukazuje (ve smyslu budí zdání), že vnímá ony zástupy uražených a ponížených. Zároveň mám pocit, že po léčbě Klausem ve společnosti převládá názor, že ekonomické poměry jsou dané, pročež v ní silně rezonuje právě otázka kultury a kulturnosti, což zvyšuje nechuť z toho, když tyto pojmy někdo používá jako klacek na druhé.

Jenže časem se tento vcelku jasný pohled začal rozostřovat. Tím, že jsem přijal nepopsatelnost lidské rozmanitosti, se mi zhroutil ústřední pojem mé úvahy, totiž lid.

Lid

Zábranský takový problém očividně nemá. Staví proti sobě "současného domácího umělce" a "lid", čímž více méně reprodukuje dělení na "pražskou kavárnu" a... Nevím, ty ostatní? To je jedno, teď jde o Zábranského, takže citace: "Lid Zemana chápe, současní domácí umělci nikoli. Lid obyčejně chápe méně než umělec, tak to dosud vždy bylo, náš lid však v současnosti chápe víc než umělci, přinejmenším o Zemana víc. Lid chápe sto a jednu věc, plus Zemana, zatímco současný domácí umělec chápe sto a jednu věc, Zemana však nikoli, čímž chápe o jednotku méně než současný domácí lid."

To zní jako docela jasné sdělení, ne? Pro mě ne. Nevím, co Zábranský míní lidem. Nevím, co je ta sto a jedna věc chápaná současnými domácími umělci i lidem. Nevím, co pro Zábranského znamená chápat. A specificky nevím, v jakém smyslu "chápe skupina", ať už jde o současné domácí umělce či lid.

Takže postupně. O odstavec dříve Zábranský tvrdí, že lid Zemana chápe mimo jiné podle průzkumů veřejného mínění. Nejsem si jist, které průzkumy má na mysli, ale zadal jsem do Google "obliba Miloše Zemana" a prošel pár první výsledků. Podle průzkumu z konce roku 2014 by dva roky Zemana - prezidenta oznámkovalo 6 % jedničkou, 15 % dvojkou, 28 % trojkou, 25 % čtyřkou a 25 % pětkou (chybějící procento je nejspíš zaokrouhlovací chyba). Podle průzkumu z konce roku 2016 hodnotilo jeho prezidentování kladně 60,1 % dotázaných.

Co z toho plyne? Upřímně řečeno, průzkum veřejného mínění je značně ošemetná záležitost - ptáte se velmi malé skupiny občanů, volba otázky může zkreslovat výsledek, každého respondenta zastihnete v určitém rozpoložení, může odpovědět třeba pod vlivem svého pohledu na aktuální kauzu... A navíc respondent za svou odpověď není odpovědný, protože z ní vlastně nic neplyne. Vše toto odpadá v případě přímé volby prezidenta - ptáte se všech občanů, otázka je jasná (Kdo má být příštích pět let prezidentem?), všichni mají na rozmyšlenou několik měsíců a (souhrnná) volba má reálný dopad, rozhoduje o tom, kdo bude příštích pět let prezidentem.

Podívejme se proto na volby roku 2013. Zde v prvním kole vyjádřilo svou podporu Zemanovi 1 245 848 občanů. A zároveň 3 898 118 občanů vyjádřilo svou podporu někomu jinému. Obdobně v letošním prvním kole hlasovalo pro Zemana 1 985 547 občanů, zatímco pro někoho jiného jich hlasovalo 3 162 594. Kde se v tom schovává ten "lid, který Zemana chápe"? Je to těch tehdy 24,2 % a letos 38,6 % (z těch, kteří se dostavili k volbám, zbytek se nevyjádřil, a tak o něm nevíme vůbec nic), kteří dali Zemanovi lajk na první dobrou? Nebo do něj patří i ti, kteří se mezi prvním a druhým kolem "napravili"? To by za rok 2013 dělalo pořád "jen" 54,8 % občanů (z těch, o nichž něco víme, protože přišli k volbám), na letošní číslo si ještě pár dní počkáme.

Doufám, že to není celý Zábranského lid, čistě kvůli Zábranskému. Když totiž vyčítal Benešovi ústavu z roku 1920 kvůli začátku "My, národ Československý", stál jsem při něm, protože tato formulace ignorovala 34,5 % populace, jež nebyla Čechoslováky. Jak bych ale nyní mohl lidem nazvat skupinu, jež ignoruje rovnou 45,2 % populace (za předpokladu, že ti, kteří se ve volbách nevyjádřili, by se rozdělili mezi příznivce a odpůrce Zemana poměrně dle výsledků voleb)? Případně "jen" 40,9 % na základě onoho průzkumu z konce roku 2016? No jo, kdybychom ale lid rozšířili, aby ta procenta vycházela přijatelně a mohli bychom tak tvrdit, že lid Zemana chápe, a zároveň zůstat vyhraněni proti Benešovi, museli bychom se nějak popasovat s faktem, že tento "korekční nadpočet" Zemana chápe, ale volil proti němu. Ne, fakt nevím, jak tento problém vyřešit.

Dále, existuje prý sto a jedna věc chápaná současnými domácími umělci i lidem. A rozdíl je v Zemanovi, kterého chápe jen lid. Z toho ale plyne, že už nejsou další "věci", které by jedna skupina chápala a druhá ne. Týýý vago, to je přece skvělé! Existuje jen sto dva věcí, jež je možno/nutno chápat, přičemž úplně všichni chápou sto jedna z nich. A tu poslední nechápe jen skupinka současných domácích umělců, jichž je statisticky vzato zanedbatelně málo. Konečně jsem prozřel a musím dát Zábranskému za pravdu, že naše domovina je opravdu nejlepší, aniž by přitom bylo třeba se dívat ven. Země s téměř stoprocentním pochopením všeho všemi, to předčí i ty nejdivočejší fantazie o povznesení lidstva na vyšší úroveň bytí, protože ty počítají s řádově vyššími "ztrátami".

A teď vážně... Ne, přiznávám, na to nemám, slova i struktura toho tvrzení se zdají být česky, ale stejně mi zcela uniká význam, nejsem schopen to interpretovat tak, abych k tomu mohl zaujmout stanovisko, takže jdeme dál. Co znamená chápat tu kterou věc a jmenovitě Zemana? Opět nevím, ve vztahu k Zemanovi by se zdálo, že chápat nějak těsně souvisí se zaujetím kladného postoje. Nebo možná "toho správného" postoje, protože "chápat Schwarzenberga" (či dnes "chápat Drahoše") by asi mělo znamenat být proti němu. Nebo ani jeden z těchto pánů na rozdíl od Zemana do těch sto dvou věcí, které se chápat dají, nespadá a ona množina je definována stylem "když to pochopíte, budete to mít rádi"? Opět nevím, jsem si ale jistý jedním, Zábranský slovo chápat musí vnímat jinak než já.

Ale budiž, předpokládejme, že Zábranský má nějakou definici slovesa chápat, již používá. Zbývá tak zjistit, co znamená "skupina chápe" (ať už jde o lid či současné domácí umělce). Znamená to, že chápe každý jeden člen této skupiny? Nebo stačí, že chápe většina členů? Zde by se mohla skrývat odpověď na mé předchozí rozpaky, ty jsou totiž generovány právě tím, že jsem se dosud přikláněl k první možnosti. Pokud však zvolíme druhou, mohli bychom si jednak lid definovat dost široce (jako příznivce Zemana plus libovolné množství dalších jedinců, jež je však menší než počet oněch příznivců), jednak by platilo, že lid Zemana chápe (většina ho hodnotí kladně), zatímco současní domácí umělci nikoliv (většina ho hodnotí záporně).

Jenže ani to nám nevyřeší problém všeobecného chápání oněch zbylých sto jedna věcí. Museli bychom je nejspíše vybírat velice pečlivě, aby platilo, že každou z nich chápe jak většina současných domácích umělců, tak většina příslušníků lidu. A pak tu máme tu potíž s člověkem jako jedincem. Zábranský - autor je jistě současný domácí umělec, takže podle Zábranského - postavy Zemana nechápe. Pro Zábranského - postavu totiž není důležité, co chápe či nechápe Zábranský - autor, nýbrž to, co chápe či nechápe skupina, do níž náleží. Z rozhodnutí koho? Z rozhodnutí Zábranského (a zde už fakt nevím, zda autora či postavy). Sorryjako, ale princip kolektivního posuzování, kdy navíc kolektiv volí právě posuzovatel, to je prostě příliš cinknutá karta na to, abych s ní hrál.

Ano, přiznávám, celá sekce o lidu je zcela zbytečná. Úvodní citace je totiž jen dokladem toho, že Zábranský je lyrický básník. Onen úryvek očividně není možné brát doslova, protože pak nefunguje. Takže se k němu vrať, znova si ho přečti, vůbec nad ním nepřemýšlej a jen vnímej, jak na Tebe působí. Ale ještě předtím jeden z toho plynoucí závěr. Samotný lid není pro Zábranského ničím konkrétním (a už vůbec ne skupinou nepopsatelně rozmanitých jedinců), je vhodně zvoleným slovem, které evokuje určité pocity.

Lidé typu Majer

Po této vydatné pasáži, jež je završením první části, následuje Zábranského sebeukájení se nad vznikem hry a posléze inscenace, aby se následně vrátil k domovině. A přechází na vyšší level. Prý jediné, co v případě domoviny trvá, jsou geografické hranice, vše ostatní je relativní, komplexní, nálady domoviny se mění z minuty na minutu a ve výsledku jaké si to uděláme, takové to budeme mít (a to jak individuálně tak povšechně s veškerou složitostí vztahu mezi částmi a celkem).

S tím by se dalo vcelku souhlasit, snad až na tu poznámku o neměnnosti geografických hranic domoviny. Podle Zábranského se domovina utvářela nějakých čtrnáct staletí, přičemž současné geografické hranice jsou staré dvacet pět let. Za mého i Zábranského (člověka) života už se jednou změnily a fakt netuším, zda se nezmění znova.

Ovšem tento smířlivý úvod druhé části je jen tichem před následnou bouří, kdy Zábranský líčí současné domácí umělce. Vlastně ne, opouští toto spojení a místo něj si bere jiné - lidí typu Majer. Ve věcné rovině by toto rozlišení bylo podstatné, Zábranský by tak vlastně přiznal, že když v předchozí části postavil lid proti současným domácím umělcům, měl ve skutečnosti na mysli právě lidi typu Majer. No, ani by to nemohlo být jinak, vždyť lid má své vlastní současné domácí umělce, kteří rozhodně nejsou lidmi typu Majer. Proč si to ale nechal až na teď? Ptejte se lyrického básníka na důvody volby slov...

Jak tedy Zábranský popisuje lidi typu Majer? Nejdříve si připraví půdu. Lidi typu Majer (mezi něž samozřejmě patří jmenovitě herec a truhlář Majer) vykreslí jako jednolitou skupinu, jejíž členové mají stejné smýšlení o sobě (jen to nejlepší) i o lidu (jen to nejhorší), myslí správně, hluboce a silně a navzájem to o sobě vědí. A pokračuje tím, že na základě tohoto líčení mají lidé typu Majer moc a schopnosti promýšlet domovinu v celé její šíři, hledat a nalézt způsoby, jak ji učinit lepší. Jenže z nějakého důvodu na ni akorát kydají hnůj a pošilhávají po domovině sousední, čímž lid této domoviny rozdělují, místo aby jej spojovali.

Co na to říct. Aplikujme Zábranského východisko, nejen domovina jako celek bude pro nás taková, jakou ji chceme vidět, ale též lidé typu Majer budou pro nás takoví, jaké je chceme mít. Pokud chce Zábranský lidi typu Majer považovat za homogenní skupinu povýšeneckých elitářů, tak takovou dostane. Vše to má ale drobný háček, totiž konkrétního jedince.

Osobně se tu a tam potkám a hovořím s některými lidmi typu Majer (na chvíli dejme tomu, že takové vymezení má nějaký smysl), jiné znám alespoň skrze jejich tvorbu. Ano, bývají liberální. Bývají proti xenofobii a rasismu. Dokonce uznám i to, že nezřídka pohrdají určitými typy lidí či se aspoň cítí být nad nimi. A část z nich dokonce smýšlí převážně špatně i o lidu ve smyslu "kdokoliv mimo moji sociální bublinu". To všechno lze skutečně mezi lidmi typu Majer nalézt, nepopírám to. Jenže teď se vrátím k oné myšlence, že pokud na určitou skupinu aplikujeme vícero kritérií, může se stát, že ač pro každé najdeme převládající tendenci, budeme mít přesto problém najít typického zástupce, případně takoví aspoň mohou být v menšině.

A to je právě to, co Zábranský nevidí (či vidět nechce). Aby jeho argumentace fungovala, potřebuje lidi typu Majer ztotožnit s typickým jedincem. Jenže mezi lidmi typu Majer jsou lidé, kteří myslí hluboce a silně, a jiní, kteří ne, lidé, o nichž si to myslí druzí, a jiní, o nichž ne, lidé, kteří by rádi byli za takové považováni (dobře, tato kategorie není úplně fér, tak dejme tomu, že je to otázka míry, zda na tom, jak o nich druzí smýšlejí, stojí jejich mínění o sobě samých), a jiní, kteří ne. To jsou tři dimenze, jež dohromady generují osm typů lidí typu Majer (přičemž osobně netuším, kolik do kterého spadá).

Zároveň to je celé ještě komplikovanější tím, že "druzí si myslí" v reálu neznamená, že si to myslí skutečně všichni. Stejně tak "chtít být považován za doplň-si-něco-pozitivního" není nutně touha po uznání ode všech (lidí typu Majer), řekl bych, že to bývá spíše konkrétnější - chceme být uznáváni těmi, jež uznáváme, na ostatních zase tak nezáleží.

A pak je tu ještě další rozměr, který Zábranský nevidí (či nechce vidět). Ano, někteří lidé typu Majer smýšlejí špatně o lidu. Jenže někteří (a to třeba i ti samí) lidé typu Majer se zároveň navážejí do (některých) lidí typu Majer. Pár příkladů: V inscenaci Buňka číslo hřmí z jeviště Studia Hrdinů (v němž působí herec Majer) hlas Petry Hůlové vykreslující kulturní elity jako přežití neschopné mimoně. V první části nejnovější inscenace Dánská občanská válka 2018-24 Divadla Na zábradlí (v němž působí herec Majer) sledujeme obdobnou situaci, kulturní elity planě tlachají, zatímco za okny začínají znít výstřely (přičemž toto podání mi přijde zajímavější, neboť se v něm objevuje hned několik z mých osmi typů lidí typu Majer). Obdobné poselství obsahují (mimo jiné) poslední tři inscenace Divadla Letí - A pak přišla Mirna, Bang a Čaj a apokalypsa.

A jak se to má se vztahem lidí typu Majer k lidu a propasti mezi nimi? Ano, někteří lidé typu Majer se skutečně spokojí s konstatováním existence této propasti a povyšováním se nad lid. Někteří lidé typu Majer se z titulu své domnělé nadřazenosti snaží lidu vnutit svůj "správný názor". A pak tu máme některé lidi typu Majer, kteří chápou, že ona propast je průšvih, a snaží se ji překročit. Ovšem ne exportem "správného názoru", ale naopak importem "cizích pohledů" do své sociální bubliny.

Příklady? Co se mi teď vybavuje: Otevřené snídaně ve Studiu ALTA, na nichž se setkávají lidé různých názorů a rozličného zázemí. Inscenace 4. svět, již jsem zhlédl tamtéž a v níž lidé na hraně bezdomovectví publiku vyprávěli své příběhy (prostor sociální skupiny lidí typu Majer nesplývá s Prahou). Projekt Jany Svobodové vadí-nevadí.cz v Divadle Archa, v rámci nějž do Prahy přivezla "opravdové lidi z regionu" a v němž názorně ukázala jejich rozmanitost. Kdysi i sympatický pokus Viktorie Čermákové Můj soused - můj nepřítel v ateliéru Národního divadla a její pro mě přesvědčivější loňská Evropa v NoDu. Starší inscenace Michala Háby Ferdinande! a jeho novinka Pověření. A vlastně i mezi nimi ležící Sezuan. Shrnuto, některým lidem typu Majer nestačí konstatovat jinakost a "to své" prohlásit za lepší. Naopak se pídí po tom, proč jsou jiní jiní, přičemž naslouchají jak "náhodným jiným", tak těm, kteří se takovými otázkami již zabývali.

I tady?

Přípravou k závěrečné pasáži je Zábranskému vypořádání se s Kamilou Polívkovou, která mu v soukromém rozhovoru sdělila, že díky tomu, že v Německu spolupracuje s Dušanem Pařízkem, si může dovolit dělat divadlo i tady. A tomu se Zábranský - patriot "zasmál, té absenci národního či státního cítění, z hlediska národního či státního cítění žádné 'i tady' není, je pouze 'tady', 'tam' a 'i tam', ale 'i tady' nikdy, 'i tady' může říct jen někdo, kdo domovinu považuje za podřadnou a vyřešenou, domovinu však nelze jednou provždy vyřešit."

Budu-li Zábranskému a Havlovi měřit stejným metrem, pak stejně jako se nenajím slušnosti, nenajím se ani národního či státního cítění. Něco z archivu mé osobní zkušenosti (tedy "osobní z doslechu"). Před pár týdny jsem se bavil s instalatérem z malého města v západních Čechách. Kdyby pracoval v okolí, tak... Netvrdím, že by se neuživil, měl by co jíst on, jeho žena i jejich dvě děti. Jenže by to stačilo právě tak na to uživení se, vidina většího nenadálého výdaje (třeba kdyby mu náhle kleklo auto, které by potřeboval, práci by si musel shánět minimálně po celém okrese) by nad ním visela jako Damoklův meč. On ale pracuje v Německu, někdy je pryč pět dní, někdy tři, když je doma, tráví čas se svou rodinou v onom západočeském městečku, se ženou si dokonce jednou za čas vyrazí do Prahy (a až děti povyrostou, budou je brát s sebou), žijí tady a jsou "v pohodě".

Případ druhý. Před lety si mě na Facebooku našla kamarádka z dětství, jež žila a žije ve vsi na severní Moravě, tehdy také s malým dítětem. Prohodili jsme spolu jen pár slov, velmi rychle jsme si neměli co říct, naše reality se už příliš lišily. I tak jsem ale nahlédl do jejího života. Bydlela u matky, za prací jezdila do nejbližšího města, její partner jezdil na montáže do Německa, týdny byl pryč. A dle jejích slov to tak měli i její vrstevníci, ženy byly těhotné či doma s dětmi, muži na montáži v zahraničí.

Neodvážil bych se těmto mužům vyčítat nedostatek národního či státního cítění, ani ne tak proto, že by mi někteří odpověděli velmi důrazně a fyzicky, jako spíše proto, že (jistým odtažitým/abstraktním způsobem) chápu jejich siuaci. A vlastně jsou to z mého pohledu skuteční vlastenci: Aby mohli zůstat v této domovině (a to i v těch jejích částech, jež na tom nejsou v určitém ohledu tak dobře jako části jiné) odjíždějí na celé dny či týdny jinam. Nelíbí se jim tam více než tady, nechtějí se tam odstěhovat (přičemž znám i lidi, kteří ano a učinili tak), patří do této domoviny, zároveň ale touží po důstojném životě. A tak jeho část obětují, aby ta zbylá byla dle jejich představ. Jsou to šikovní mladí muži a mají můj obdiv. Není chybou prvního, že se instalatéřina v západních Čechách platí tak, jak se platí, není chybou druhých, že se na severní Moravě málo staví.

A nevidím ani rozdíl mezi nimi a Polívkovou. Když tvrdí, že pracuje v Německu, aby mohla dělat divadlo i tady, nemá to co do činění se státním či národním cítěním, jde o popis ekonomické reality, o pragmatický přístup, který dle Zábranského Polívková coby člověk typu Majer prý nemá ráda. No, asi to ani s tímto tvrzením nebude tak jednoduché.

Tuto konkrétnost Zábranský zmiňuje proto, aby přešel k horování za promýšlení domoviny. Ne pokukovat po jiných domovinách, ale napřít úsilí k promýšlení naší domoviny, to je cesta k její slávě. Má to formulováno opravdu vzletně a důrazně, při čtení těch řádek mi bezděčně naskakuje ústřední píseň filmu Zítra se bude tančit všude. Tedy s tím, že "všude" znamená "všude v naší domovině" (protože co je venku, do toho mi nic není). Zdá se, že se nám pomalu rýsuje, kdo vlastně je Zábranský, počkejme ale ještě chvíli a přejděme k hutnému závěru hry.

Takže Zábranský

Ten by si asi zasloužil odcitovat a posléze okomentovat celý, ale vyberu z něj jen určité části, čímž snad lépe vystoupí celek:

"Naše domovina... i nyní leží na prahu dvou krizí. Nevíra v kapitalistické zřízení, nechuť chopit se díla, lenost a únava, stručně řečeno nevíra, že práce šlechtí a přináší sladké plody. / Náš kontinent potřebuje lid, jenž má jistou míru kultivace a zároveň odvahu vypadat spíše strašně, jíst spíše strašné věci, myslet spíše strašně, žít spíše strašně. / Vzmach je uskutečnitelný pouze z opaku vzmachu či z polo-vzmachu, nikoli ze vzmachu. / Lidem v přímé volbě zvolený a lidově působící Zeman a jeho způsoby jsou důkazem, že život je zde. / Co se během funkčních období prezidenta Havla dělo, bylo takové a makové, zároveň to však byl vrchol, na který se domovina vzmohla. / Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny je apologií lidu a lidem naplněné domoviny. / Plným korytem pro nás tradičně bylo sousední Německo, jeho různé historické formy. Napájet se z koryta, to ano, mluvit však jazykem koryta, to nikoli. / Rozvinutá část světa se už nerozvíjí, rozvinutá část světa se rozvinula špatným směrem. / Zaostávání za rozvinutou částí světa lze v současné situaci považovat buď za vyčkávání, či za cestu vpřed. / Po dekádách rozvoje přichází fáze zavíjení. Po dekádách rozvoje začínají stavby hranic. / Víme, že musíme začít i s probíráním a rušením, s omezováním, ale neumíme to. / Přichází konec. / Celá Evropa brzy bude depresivní."

No vida, sice to ještě není úplně čisté (záměrně jsem ponechal pár smítek, abych se k nim ještě vrátil), ale náhle to vypadá jako docela konzistentní sdělení. Najednou tu máme kontext, kyvadlo dějin dospělo do mezního bodu a začíná se vracet, celá Evropa je v (doplň si lyrický výraz pro prdel) a čekají nás krušné časy.

Naše domovina má kliku, sice je zaostalá, ale protože mnoho nezískala, nemá mnoho co ztratit. V tomto smyslu je hra skutečně apologií lidu a lidem naplněné domoviny, kulturně vzato jsme sice toho nejlepšího už dávno dosáhli a teď to s námi jde z kopce, ale to je směr, který čeká všechny, takže vlastně dobrá práce korunovaná lidovým Zemanem, jdeme po správné cestě, ostatní nás doženou, jsme zabednění, ale bednění bude brzy v kurzu i tam, kde to ještě nevědí.

Poznámku o korytu jazyka jsem nechal proto, že vrací do hry onu otázku, jak to Zábranský myslel, když litoval, že jsme si zvolili češtinu. Zde se totiž zdá, že by radši výhradně němčinu, tedy možnost, již jsem zavrhl ve prospěch víry v Zábranského národoveckou stylizaci. Ale i to dává smysl, přiznejme si totiž konečně to, co dal Zábranský do nadpisu a čím se průběžně zaobíral: Ústředním objektem jeho zájmu není národ či (nějaký konkrétní) lid, nýbrž právě domovina, jejíž jedinou konstantou jsou podle něj geografické hranice.

Jinak řečeno, je mu vlastně úplně jedno, kdo uvnitř nich přebývá, podstatné je jen to, aby právě tyto geografické hranice bral vážně ve všech ohledech. Zde se nám v plné kráse vyjevuje Zábranský - rebel (či Zábranský - provokatér?), protože jde proti všem. Při úvahách nad pojmy národ, lid, vlast či země (ve smyslu stát i půda) jsou to právě geografické hranice, které jsou obětovány jako první, případně jsou bráněny kvůli ostatním pojmům, boj o ně je prostředkem a nikoli cílem. Pro Zábranského jsou naopak tím hlavním, nejdříve si všichni zafixujme onu uzavřenou čáru na mapě, přebudujme ji (nejen?) ve svých myslích v neprostupnou zeď... A pak se případně můžeme začít dívat, kdo nám zůstal uvnitř a jak spolu vycházet.

To je vskutku inovativní přístup, dosud veškeré hranice v historii (od chvíle, kdy prostor jimi vymezený přesáhl "co by kamenem dohodil") potřebovaly nějakou zástěrku, vyšší princip, kterým by si lidé zdůvodnili dělení na "my" versus "oni". Zábranský se toho ale nebojí, nepotřebuje berličky a přichází s férovým návrhem: Pojďme aplikovat teritoriální pud napřímo na více méně náhodnou skupinu čítající přes deset milionů individualit, a když uvěříme, že tvoříme "my", tak ho tvořit budeme, tečka. Tohle je skutečný Triumf vůle.

A pak tu máme výroky vztahující se ke konkrétnostem v tomto prostoru, nevíra v kapitalistické zřízení a v práci, potřeba jisté kultivovanosti a odvaha vypadat, jíst a myslet spíše strašně, potřeba opaku vzmachu, aby mohl nastat vzmach (přičemž uvedení polo-vzmachu je velmi sympatický detail)... Ale ani to vlastně není zase tak konkrétní, dostáváme se k poslední klíčové charakteristice Zábranského (či hry?). Nejen, že je prakticky vše uvažováno v rovině pocitů, ale zároveň se vše týká kulturní sféry - kultivovanosti, kulturničení i kultur ničení.

Pohybujeme se kdesi vysoko ve sférách idejí, v abstraktních srdcích a myslích, přičemž z té výšky jsou z celého toho lidského hemžení vidět akorát ony geografické hranice. Z této pozice můžeme dumat o vzmachu a jeho opaku bez toho, abychom se museli dívat, co to pro koho znamená. Můžeme donekonečna relativizovat, máme na to čas a nic z toho ve výsledku neplyne, neneseme břímě důsledků volby.

Jen z této vzdálenosti můžeme hovořit o lidu jako o nějaké jednolité mase, můžeme postulovat, že "po dekádách rozvoje začínají stavby hranic" a ignorovat přitom všechny ty hranice, které nevidíme, hranice mezi lidmi v rámci geografických hranic, v té naší domovině - zaměstnanci soukromé sféry versus živnostníci versus majitelé firem versus státní zaměstnanci versus politici versus nezaměstnaní versus důchodci versus studenti, slušní lidé versus feťáci, bezďáci a cigoši, rodiny s dětmi versus bezdětné páry (s rozlišením pohlaví) versus singles, muži versus ženy, pracháči versus chudáci, venkov versus město a Praha zvlášť, motoristé versus cyklisté, milovníci ohňostrojů versus pejskaři (ukáznění versus hulváti) versus milovníci bot bez psích exkrementů na podrážkách... versus versus versus.

Stop! Jsi člověk, konkrétní lidská bytost s konkrétními fyzickými a psychickými parametry, s konkrétní zkušeností a osobní historií, konkrétní osud propojený konkrétními způsoby s tisíci jiných konkrétních osudů. I já jsem člověk, konkrétní lidská bytost s konkrétními fyzickými a psychickými parametry, s konkrétní zkušeností a osobní historií, konkrétní osud propojený konkrétními způsoby s tisíci jiných konkrétních osudů. Leccos z těchto konkrétností sdílíme a leccos ne. A právě nyní pomalu končí naše setkání, svým způsobem jsme spolu něco prožili, svým způsobem jsme na chvíli byli pro sebe důležití, byť každý ve svém čase a prostoru. A třeba se spolu opět potkáme, nějak, někdy, někde.

Lyrický básník Zábranský to nevidí. S hlavou v oblacích věcně promýšlí emoce domoviny, její z minuty na minutu se měnící nálady, ale nevidí Tebe, nevidí mě, nevidí tento blog mezi námi, nevidí nic z toho, co ony nálady spoluutváří. Lyrický básník Zábranský žije v abstrakci našeho světa, zbaven okovů reality, lyrický básník Zábranský žije ve své hlavě, lyrický básník Zábranský ve výsledku promýšlí hlavně lyrického básníka Zábranského.

Závěr

Sečteno a podtrženo, skončím, kde jsem začal. Předchozí řádky se vztahovaly k Zábranskému - postavě. Nevím, kdo je David Zábranský - člověk, neznám ho, setkal jsem se s ním jen skrze jeho hru Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, na základě této zkušenosti můžu říct maximálně to, že Zábranský - dramatik mě moc nebaví. Nebo naopak mě pouze baví, inscenace ve Studiu Hrdinů je zábavná, na čemž má rozhodně zásluhu i herec Stanislav Majer a možná režisérka Kamila Polívková, pokud Majera vedla. Co se ale skrývá za touto zábavností? Nevím, já nic nenašel.