Tak takhle má vypadat divadlo, věrohodně napsané postavy procházející vývojem, výborně uchopené herci.

K tomuto blogu mě přinutil fenomén srovnávání. Někdo tu psal (a jiní si to určitě myslí), že se nabízí srovnávat Hrdinu západu s McDonaghovým Osiřelým západem. Ano, prostředí je stejné, obě hry právě ČK uvádí a McDonagh je Syngeův následovník. Nicméně je toto srovnání značně nefér. Zápletka Hrdiny západu stojí na pro vykreslené prostředí cizím elementu - Christy Mahonovi. A nejde o element všední, ale pro ostatní postavy značně výjimečný.

Nic takového Osiřelý západ, jenž je založen čistě na všednosti irského venkova, nemá. Aby bylo možno srovnávat, musíme si představit Hrdinu západu bez Christy Mahona. Pegeen by zůstala děvčetem, jež si neuvědomuje svoji ženskost, a nakonec by se vdala bez větších problémů za Shawna, jehož zbabělost by neměla možnost se výrazněji projevit, vdova Quinnová by lovila v místním rybníčku a přetahovala by se o přízeň místních chlapců s místními děvčaty, starý Flaherty by se prostě jen opíjel a u zápasu v rugby by bylo úplně jedno, kdo proti komu hraje a s jakým výsledkem.

Pokud už bych měl srovnávat, pak se mi nabízí Nashův Obchodník s deštěm. Billy Starbuck si v ničem nezadá s Christy Mahonem, ač se do své situace dostanou každý trochu jinou cestou, na okolí, v němž se ocitnou, mají velmi podobný vliv.

Oproti Obchodníkovi s deštěm má však Hrdina západu značné plus - výrazný vývoj postav. Pegeen, na počátku venkovské otrlé děvče s výrazně mužskými prvky chování, se pod vlivem citu k Christy Mahonovi mění z polního bodláku v křehkou skleníkovou květinku romantického ražení, aby se po rozuzlení hry vrátila do výchozího bodu.

Obdobným cyklem prochází i Christy Mahon, z ustrašeného outsidera vyspívá živen obdivem okolí v sebevědomého hrdinu (přičemž z nezvyku na takovou míru pozornosti se nakonec stává až parodií charakteru, k němuž se dobere), aby se v závěru hry vrátil do klece vystavěné prostředím, z něhož vzešel.

Hlavním postavám značně prospívá i jejich ztvárnění Jaroslavem Pleslem a Kateřinou Lojdovou, díky nimž jsou Christy i Pegeen pro diváky více než uvěřitelní.

Též vedlejší postavy jsou dobře napsány i ztvárněny, vypíchnout musím opileckou scénu Vladimíra Kratiny a pijácké sólo Marka Taclíka (jež bylo bohužel v představení, které jsem nyní viděl, citelně slabší než při mém první zhlédnutí).

Atmosféru výborně dokresluje živá hudba v podání skupiny Shannon, trochu rušivé mi však přišly některé interakce kapely s herci.

Sečteno a podtrženo, Hrdina západu rozhodně stojí za zhlédnutí a to nejen jednou.