Sice se říká to nejlepší nakonec, ale než se prokoušu tím, co bude následovat, stejně bych to nevydržel, tak to napíšu rovnou. Pokud bych měl jmenovat největší klad celého představení, je to jednoznačně Vojtěch Dyk. To, co provádí se svým hlasem, prostě není z tohoto světa, nejenže má ohromný rozsah, ale též techniku, při níž si člověk chvílemi říká, zda je vůbec fyzikálně možné, aby to vše zpíval sám. Kdyby vše ostatní bylo špatné, tak tento doprovod by celkový dojem zvedl minimálně na průměr.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že předchozí věta je vlastně shrnutím mých úvah vedoucích k výslednému hodnocení. Ovšem nebylo by to fér, není totiž pravdou, že vše ostatní bylo vyloženě špatné. Ale pěkně popořádku.

Na počátku byla fronta. Nebo lépe řečeno tlačenice v prostoru neobvykle malém na množství přítomných osob, v prostoru neobvykle vysoké teploty a neobvykle nízké hladiny kyslíku. Bohužel nemám na mysli nějaký metaforický začátek představení, ale velmi reálné půlhodinové čekání na to, až se (o sedm minut později, než je avízovaný začátek) otevřou dveře do "sálu". Na to jsem byl připraven, jiné to nebylo před La Putykou a asi je to v La Fabrice standard.

Z La Putyky jsem si odnesl zkušenost, že se vyplatí onu frontu vystát (a být pokud možno někde blízko jejího začátku), protože se tím značně zvyšuje šance na zabrání nějakého obzvláště zajímavého místa. Tak tomu ale u UP`END`DOWN není, po vpuštění do sálu totiž nezačíná boj o místa. Jednak je na tomto představení prakticky úplně jedno, kde sedíte (což by bylo docela plus, kdyby o tom člověk věděl předem), jednak si tvůrci připravili... Nevím, jaký byl záměr, já to považuji za docela hloupý vtip na účet diváka, ale třeba to mělo nějaký hlubší smysl, který mi unikl. O co konkrétně jde? To si zjistěte na vlastní kůži, nicméně vězte, že samotné představení rozhodně nezačíná v 20:00, ale tak o čtvrt hodiny později.

Anotace tvrdí, že jde o příběh člověka, který žije jen se svými vzpomínkami. No, upřímně, slovo příběh je v tomto případě trochu silné. Jsou tu útržky, náznaky, metafory (těmi se ta hodina čistého času opravdu hojně hemží a asi ani není v silách obyčejného smrtelníka je všechny pochytit). A popravdě mi přišlo, že to, co mělo být zřejmě propojovacím článkem jednotlivých čísel, se stalo spíše vycpávkou a zdrojem chvil nutících mě k zívání.

Co se týče cirkusové složky, pozitivní určitě je, že nedošlo k opakování La Putyky, vše je zbrusu nové. Náplň je věrná názvu představení, a tak se většinu času umělci pohybují "mezi nebem a zemí" za využití čehokoliv, co může viset a na čem se člověk udrží. Bohužel jsem se ale asi nechal příliš málo unést celkem, takže jsem si všímal občasných chyb, kdy se někomu z účinkujících zamotala tu noha, tu ruka v nevhodnou chvíli nevhodným způsobem. Sice z toho téměř okamžitě "vybruslili", ale dojem hladce fungujícího stroje tím byl poněkud narušen.

U teeterboardu jsem se pak o všechny zúčastněné docela bál, sice se nabízí možnost, že jejich nejistota zapadá do koncepce marné snahy dostat se do nebe, ovšem vzhledem k obtížnosti zvládnutí tohoto přístroje a značně omezenému času na zkoušení bude pravda spíše taková, že u tohoto čísla všichni napínají meze svých možností nadoraz a závěrečný potlesk je tak částečně oceněním toho, že se nikdo z nich ne(při)zabil.

Jak jsem psal už v úvodu, to nejlepší nakonec. Takže musím opět zmínit Vojtěcha Dyka a jeho hlasohrátky, jež jsem si mohl chvílemi vychutnat opravdu naplno, protože ve zbytku prostoru se zrovna nedělo nic, co by poutalo moji pozornost.

Sečteno a podtrženo, výsledných šedesát procent je po dvaceti procentech za snahu, jedinečnost v rámci pražské divadelní scény a Vojtěcha Dyka.