Předpremiérou Devátého srdce jsem završil svůj blok šesti inscenací Národního divadla v osmi dnech. Po dvou velkých zklamáních v historické budově (Král Lear, Konec masopustu), dvou menších zklamáních ve Stavovském divadle (Být či nebýt, Revizor) a jedné čestné výjimce v Kolowratu (Blackbird) můžu konečně říct "Ano, takhle by se mělo hrát v Národním."

Deváté srdce, jedna ze dvou Herzových hororových pohádek z konce sedmdesátých let, ožívá na jevišti Stavovského divadla a s radostí konstatuji, že za svou předlohou nezaostává. Zůstává základní otázka, zda je inscenace vůbec určena dětem, dovolil bych si tvrdit, že pokud u filmové verze mohlo být odpovědí váhavé ano, díky určitým posunům je nově odpověď spíše poměrně přesvědčivé ne.

Dokladem toho můžou být i děti sedící vedle mě, jež se začaly ošívat někdy po půlce představení a otázky typu "Mami, kdy už půjdeme domů?" s blížícím se koncem bzučely s intenzitou rojících se včel. K přístupnosti pro nejmladší totiž nepřispěje fakt, že se hraje hodinu a čtyřicet minut bez přestávky, tak dlouho prostě divák z nejmenších pozornost a klid neudrží. Zdá se, že i tímto detailem tvůrci avizují, že tahle pohádka rozhodně není v první řadě pro děti.

Pro poukázání na další takové prvky přejdu k hodnocení hereckých výkonů. Jsme v pohádce, začnu tedy princeznou. Adriena Lucie Žáčkové je tak trochu jiná. Jistě, vždyť je zakletá, chtělo by se říct. Jenže ona zůstává prakticky stejná i jako odkletá, flegmatická znuděná panenka s rozkošným úsměvem, jenž je vším, co může nabídnout, krásná skořápka neskrývající nic než jedno velké prázdno, archetyp povrchnosti, pozlátka. Svěřená role je jistě svou neobvyklostí výrazná, leč pro její představitelku značně nevděčná, protože vlastně není moc co hrát, z herečky se stává strnulá loutka, navíc z podstaty nesympatická.

Osobně mám drobný problém i s vévodou Jana Hartla. Ten je vyobrazen jako dobrotivý stařičký král, jehož prototypem je Stanislav Neumann v Pyšné princezně. Tedy roztržitý a zapomnětlivý stařeček, ale tak nějak vlídně, laskavě. Jan Hartl roztržitost i zapomnětlivost umí zahrát perfektně, jenže základ je jiný (alespoň v inscenacích, v nichž jsem ho viděl dosud), cosi jako neschopnost introvertního intelektuála komunikovat s vnějším světem. Takže ač je ve výsledku skladba zahrána čistě, nemůžu se zbavit dojmu, že byla napsána pro jiný nástroj.

V Pyšné princezně okrádali úředníci krále o peníze z daní, v Devátém srdci vévodovi krade dceru astrolog a mág Aldobrandini ztvárněný Františkem Němcem. A je to záporňák jak se patří, úlisný ve dne, děsivý v noci, pod klidnou maskou vzdělance vře touha po věčném životě.

Jeho soupeřem je Martin, potulný student, "princ z lidu", v mnou viděném alternovaný Radúzem Máchou. Ale tak, jako není pohádkově šablonovitá princezna, není takový ani Martin. Jistě, je krásný, mladý a srdnatý, jenže je též lehkovážný s tendencemi podléhat jakýmkoliv svodům.

Pro dovedení příběhu ke šťastnému konci je tak nutný šašek Ladislava Mrkvičky, úžasně napsaná i zahraná postava navazující na nejlepší tradici moudrých bláznů, vidoucích a připravených říci či vykonat v pravou chvíli to, čeho říci či vykonati třeba jest.

Prostý lid je zastoupen Martinovou pravou láskou Tončkou Pavly Beretové, naivní komediantkou plnou života, a principálem Vladimíra Javorského, kočovným hercem každým coulem, který ví, jak to v životě chodí a co obnáší divadelnické řemeslo.

Z muzikálové scény je pak převzat koncept komické dvojice, v tomto případě Aldobrandiniho přisluhovačů v podsvětí, Hrbáč Filipa Rajmonta a Kulhavec Petra Motlocha tvoří duo, jež do celkového příběhu vlastně vcelku zapadá, diváky pobaví a nepůsobí samoúčelně, jak je tomu v případě některých muzikálů.

V této inscenaci není malých rolí, v mysli tak ulpí i mrazivě důstojný pán síně času Jana Novotného, ve vlastních očích důležitý, leč jinak směšný hejtman Davida Matáska, tambor Rudolfa Stärze, jenž "to má za pár a na háku" a více než služba ho zajímá pivo, nepoctivý hospodský Alexeje Pyška a v neposlední řadě i zbabělé princátko Wolfgang Filipa Kaňkovského.

A můžu přejít k dalším složkám tvořícím celek. Na kostýmech se opravdu vyřádila Simona Rybáková, groteskní stylizace šlechty ve vévodově paláci podpořená poněkud "ujetými" oděvy a obludnými parukami sice na jednu stranu kontrastuje s mrtvými v podzemní říši, na druhou stranu je však možno vysledovat nápadnou podobnost. Stejně působí i choreografie Jany Hanušové, tanečky v říši živých jsou jiné než rej v zemi nebožtíků, přesto se někde v mysli klube pocit, že jde o dvě strany téže mince.

Hudba Petra Hapky je... přesná. Barokní vznešenost plesu proti monstrózní opeře podsvětí, obojí je dávkováno s jistotou zkušeného hudebníka. Vše je pak zasazeno do scény Šimona Cabana, jež umožňuje rychlou změnu prostředí dle potřeby, najdeme zde prostotu návsi či hospody odrážející skromnost osazenstva těchto prostor, ve správnou chvíli je ale na jevišti vyčarován palác, letohrádek, podzemní říše i síň času, to vše s působivě užitými divadelními prostředky klasickými i moderními.

Filmová předloha mohla těžit ze speciálních efektů, základní magickou rekvizitou je zneviditelňující plášť. Jak si s tím poradit na divadle? Musím bohužel konstatovat, že ač snaha byla, Martinovo mizení působilo (na předpremiéře) dost neuměle, přitom by jistě šlo najít uspokojivé řešení. Naproti tomu však bylo k vidění "kouzlo se zmizením", jež si vysloužilo potlesk na otevřené scéně, potenciál tedy tvůrčí tým má a nezbývá než doufat, že se slabší místa doladí.

Dostávám se k závěru, totiž k poselství. Jak (doufám) vyplynulo z předchozích odstavců, je v Devátém srdci podstatný motiv spojení protikladů. Ať už jde o nejednoznačné charaktery hlavních hrdinů či nápadnou podobnost dvořanstva a mrtvých stínů, dochází k (jistě záměrnému) narušení pohádkotvorných struktur, k relativizaci černobílého vidění světa.

Boj dobra a zla ustupuje do pozadí, stává se platformou pro zvýraznění jiného členění, jež vychází ze sociálního kontextu. Snad neprozradím mnoho, když napíšu, že Martin nakonec odchází s Tončkou, potulný student zachránil princeznu, leč nalézá štěstí v komediantce. A Adriena? Lapené ve světě nudného přepychu dostává se jí toho, co se v rámci jejích obzorů nejvíce blíží naplnění pojmu štěstí. Opravdové štěstí ale člověku nemůže spadnout do klína, bez obtíží a úsilí při překonávání překážek není radosti z (byť drobných) úspěchů.

Ve výsledku je tak příběh cestou obyčejných lidí k sobě navzájem, přičemž vše vznešené i nadpřirozené je pouhými rekvizitami a nabízí se otázka, zda Martinovy činy vůbec něco hmatatelného změnily, vévodův dvůr i podzemní říše jsou něčím stejně vzdáleným a v sobě uzavřeným, námětem pro divadelní hru od komediantů pro prostý lid.

Sečteno a podtrženo, Deváté srdce je po všech stránkách kvalitně zpracovanou pohádkou pro dospělé, jež jistě alespoň trochu napraví reputaci Národního divadla poškozenou inscenačními excesy poslední doby.