Čajové pytlíky, papírové koruny, balónky, klobouky, rekvizity tvářící se býti něčím jiným, než ve skutečnosti jsou, prostředky pohybového divadla, groteskní grimasy a klasický příběh. To je v kostce Mikuláškova adaptace této Shakespearovy tragédie.

Upřímně nevím, co si o ní mám myslet. Působí na mě stejně rozervaně jako Macbethovo nitro, na jevišti se mísí úhel externího pozorovatele s pohledem jednotlivých postav, způsobem, který diváka rozhodně neukolébá, nejsem si ale jist, zda je vůbec v moci člověka-diváka pobrat všechny projekce vnitřního světa postav na jeviště.

Scéna je prostá a taková "papundeklová", kostýmy částečně dnešní, částečně historické, vědmy jako by svým líčením zabloudily z čínského divadla.

Ač nejsem první, stejně musím zmínit, že nadpřirozenost děje je upozaděna ve prospěch psychologie postav, což ale osobně nepovažuji za minus.

Pokud jde o herecké výkony, považuji za mimořádně dobrou volbu obsazení Jana Vondráčka do titulní role. Univerzálnost a flexibilita jeho výrazových prostředků výborně rezonuje s režijním záměrem, bez problémů během okamžiku přechází mezi dramatickou a komickou (i když zde by se spíše hodil výraz groteskní) linkou a jeho projev mi nejednou připomněl můj oblíbený "eskalátorový" monolog ze Lháře.

Milým překvapením pro mě byl výkon Kláry Sedláčkové-Oltové v roli Lady Macbeth, touto hrou se mi (konečně) vymanila ze škatulky "komediant" a přesvědčila mě, že je pravděpodobně schopna pevně uchopit i dramatickou pózu. Pravděpodobně píšu proto, že celé zpracování Macbetha má ke klasicky pojaté tragédii opravdu daleko.

Pokud jde o ostatní herce, i ti se dle mého svých postav zhostili s jistotou. Celek tak na mě působil po této stránce poměrně vyrovnaným dojmem, je ovšem třeba říci, že jde o celek vnitřně rozháraný.