"Kdyby si to ten Dodo Gombár celé vymyslel, tak by to byl takový příběh o rvačce na vesnické svatbě. Ale když nemá tu fantazii, jak si může dovolit něco takového? Devadesát pět procent lidí tady nečetlo Kříž u potoka a neví, že to je Světlá... Takové věci by se neměly dělat, měli bychom mít nějakou úctu ke klasice. Vždyť z toho zůstala jen jména postav... A možná základní charakteristika. Jako ten herec toho Ambrože hraje dobře, to jo, ale lidi nemůžou vědět, proč tak jedná. Ne, tohle je obludné." (volný přepis monologu vedle sedící paní o přestávce)

Přiznám se, že jsem tenhle blog vlastně napsat nechtěl a dost možná podle toho bude vypadat. Patřím mezi těch 95% diváků, kteří Kříž u potoka nečetli, a nemám nejmenší chuť na tom cokoliv měnit. A nemůže za to tato inscenace, prostě tento druh literatury nevyhledávám a neumím jej ocenit. Proto děkuji oné paní, již jsem v úvodu citoval, že kromě vyřčení těchto slov své přítelkyni převyprávěla některé základní body předlohy, dovzdělán online čtenářskými deníky jsem snad načerpal dostatek informací, abych se mohl k tématu vyjádřit, byť uznávám, že velice laicky.

Kde začít svoji polemiku s onou postarší anonymní múzou? No, předně nejde o Kříž u potoka Karolíny Světlé. Vlastně ani nic nenapovídá tomu, že by to tak mělo být. Autorem je Dodo Gombár, nikoliv Karolína Světlá, inscenace se jmenuje Crash u potoka, nikoliv Kříž u potoka. Jediná spojitost je tak přiznaná inspirace klasickým dílem, což osobně považuji za fér hru, naopak by mi přišlo sprosté, kdyby Dodo Gombár postavy přejmenoval a svoji inspiraci zamlčel. Co by asi ona paní řekla, kdyby náhodou zabloudila na Krále Leara do Národního divadla? Autorem je prý William Shakespeare, to by paní nejspíše dostala infarkt.

Že by Dodo Gombár projevil nedostatek fantazie? Ó nikoliv, kdyby tomu tak bylo, musel by podle mě výsledek předlohu nápadně připomínat, ne-li kopírovat. Zde je tomu ale právě naopak, kdyby se předloha nepřipomínala, kdo by ji vůbec rozpoznal? Jistě ne těch 95% diváků, kteří Kříž u potoka nečetli, a za každého ze zbytku bych ruku do ohně též nedal.

Co je tedy možno zhlédnout ve Švandově divadle? Na to se dá pohlédnout ze dvou stran. Jednak vcelku zajímavou transformaci světa Karolíny Světlé. Pokud její dílo neznáte a chystáte se na tuto inscenaci vyrazit, opravdu důrazně vám doporučuji učinit aspoň to, co já po jejím zhlédnutí, tedy vyhledat si nějaké "výcucy" Kříže u potoka. Potom se vám totiž naskytne možnost si již v průběhu představení vychutnat ony paralely, jež jsou místy opravdu povedené, je vidět, že Dodo Gombár k dramatizaci přistoupil promyšleně.

Druhý pohled je pak z pozice diváka, který dorazí nepřipraven, ten totiž spatří nudný výjev jednoho svatebního večera plný absurdit, uvěřitelnost celku je pak přinejmenším dost problematická. Jde sice o značně subjektivní názor, ale podle mě se inscenace bez asociací potácí někde mezi nudou k uzoufání a zmateností k uzoufání, ono "jako ten herec toho Ambrože hraje dobře, to jo, ale lidi nemůžou vědět, proč tak jedná" je velice výstižné a aplikovatelné i na jiné momenty.

Je tu ale jeden detail, na němž se možná "láme chléb" a jenž by snad mohl ilustrovat můj problém s prací Doda Gombára. Významnou roli v příběhu hraje láhev jakési kořalky, jež byla několik desítek let pohřbena v zemi a po letech vykopána, aby pak byla vzhledem ke zvláštní příležitosti nabídnuta svatebčanům. Tento vysokoprocentní alkohol je katalyzátorem děje a (jak mi bylo vysvětleno příznivkyní Švandova divadla - díky, Šárko) podstatou onoho "crashe". Totiž, před konzumací tohoto nápoje jsou karty zdánlivě jasně rozdány, stojí tu proti sobě "měšťáci" a "vidláci", každý setrvává ve své póze a jeviště je plné pomyslných hranic. Pod vlivem tohoto "tajemného lektvaru" však dochází ke stírání rozdílů, na světlo vyplouvá podstata postav a ukazuje se, že k sobě mají blíže, než by si samy byly ochotny připustit.

Pokud v tom chce někdo hledat magický prvek, bránit mu v tom nebudu, osobně si však volím přímočařejší interpretaci - úplně stejně by totiž posloužil i naředěný denaturovaný líh, ono "rozpíjení masek" a obracení se k primitivnímu člověčenství je klasickým důsledkem intoxikace organismu, stavu známého jako opilost. Nevidím v tom nic nadpřirozeného, naopak jde pro mě o jednu z nejbanálnějších záležitostí, již lidstvo zná tisíce let.

A herecké výkony? Téměř všichni účinkující své postavy uchopili velmi přesvědčivě, osobně bych vyzdvihl Petru Hřebíčkovou a Kristýnu Frejovou. Paradoxně největší potíž pro mě ale představuje ústřední dvojice. Štěpán Patrika Děrgela mě tak docela nepřesvědčil, jeho proměna z okouzlujícího mladíka v "jednoho z chlapů, kteří jsou všichni stejní" pro mě nebyla přirozená a působila neblahým dojmem "je to tak prostě proto, že to příběh vyžaduje"... Ale možná mi zde opět chyběla znalost předlohy (jenže, je vůbec fér ji od diváka takto tvrdě vyžadovat?).

A Evička Martiny Krátké? Tato herečka pro mě byla největším lákadlem a důvodem, proč jsem na inscenaci vyrazil tak rychle, jak mi to můj rozvrh dovolil. Přiznávám, že mi zcela učarovala ztvárněním Jany Rybářové v Smíchoff/on a těšil jsem se, až ji uvidím v další (a jiné) roli. Výsledný dojem? Poněkud rozpačitý, další role jistě, jiná ovšem spíše ne. Ono to vlastně není na škodu, Eva v Crashi u potoka se vymyká a má se vymykat, její ztotožnění se s románovou jmenovkyní a ukotvení v jeho časoprostoru je záměrné a tato stylizace je naplněna bezvadně. Jen mi tak nějak přišlo, že se Martina Krátká musí na jevišti každou chvíli zhroutit, tento dojem byl navíc umocněn tím, že tak na mě působila i při děkovačce. Stín pochybností, zda je tato herečka schopna i jiné pózy než "luční víla utkaná z paprsků luny", byl během večera několikrát rozptýlen, to když si Eva "dupla", přesto však doufám, že tuto nesmírně zajímavou a výrazem zcela originální herečku časem spatřím zpodobnit postavu, jež se "v základu" dotýká aspoň malíčkem levé nohy země.

Sečteno a podtrženo, bezprostředně po zhlédnutí inscenace se mé číselně vyjádřené dojmy motaly někde kolem třiceti procent, po seznámení se s předlohou dávám průměr, odhlédnu-i totiž od románových asociací, jde primárně o "sondu do nitra opilcova", což je látka, kterou prostě v divadle vidět nemusím, na to mi stačí si po představení zajít do nejbližší putyky.