Nejnovějším počinem divadla Dívadlo je inscenace Smolíček a to, že jde o novinku, je v dobrém smyslu rozpoznatelné. Je vzrušující sledovat mladé tvůrce hledající svůj pohled na divadlo, učící se, co to znamená vytvořit inscenaci a stát s ní na jevišti. Přes určité nedostatky se dle mého na Smolíčka vyplatí zajít, ať už jsou vám čtyři roky či desetkrát tolik.

Smolíček je totiž několikanásobně hravý. Začít můžeme samotným konceptem, nejde "jen o pohádku", ta je sice samozřejmě odehrána, ovšem je přiznaně pojata jako hra, jíž otec baví svého syna. Tento přístup divadla na divadle není samozřejmě žádnou novinkou, ovšem v tomto případě nabízí více než jinde. Nejde o čistý prostředek jako v Hamletovi ani cíl jako v Goldflamových Komediantech - hře o hercích (a už vůbec ne o "kudrlinku" jako v Čičvákově Zkrocení zlé ženy či SKUTRovském Snu noci svatojánské), nýbrž o vícesložkový přístup srovnatelný s Mannovým Mefistem, v němž spolu obousměrně komunikují osobní život herce a jeho role.

Ani toto přirovnání však není přesné, Mannův hrdina byl herec a role Mefista tak byla přinejmenším očekávatelnou součástí jeho bytí. Ve Smolíčkovi si ale "hrají na herce" otec se synem, pojem hry se tu vyskytuje ve dvou přirozených významech, v obecném a divadelním kontextu. Zároveň tak s pohádkou vidíme i její psychologický výklad, pokud jsem ve svém komentáři k inscenaci O víle menší než zrnko máku psal o Lále jako archetypu matky, je na místě zde uvést, že pohádka o Smolíčkovi odráží v jelenovi archetyp otce - potomek-Smolíček bezbranný ve své naivitě se dostává do nebezpečí v kontaktu s temnou stranou reality, před nímž ho chrání silný otec-jelen, přímé zobrazení ve vztahu "herců" je pak zároveň názorné i nenásilné.

Další hravou složkou je hudba, premiéra se odehrála před Vánoci, a tak byla prokládána koledami, z nichž jedna (Jak jsi krásné neviňátko) byla předvedena v působivém swingovém aranžmá Milana Boba Zítky, v dalších uvedeních budou koledy nahrazeny písněmi pro tuto inscenaci napsanými (jedna z nich se již objevila i v závěru "vánočního speciálu"). Vedle toho je hojně využíván zvuk "ladění analogového rádia" - vzpomínáte na doby, kdy se hledaly stanice otáčením "knoflíku"? Touto mechanickou formou se z éteru lovily jednotlivé frekvence skrze přesun v celém spektru, což vedlo ke zvukovému efektu mísení šumu s útržky vysílání. Tento je v inscenaci využíván k vyplnění přechodů mezi scénami, jeho disharmonická znepokojivost pak ohlašuje nástup jezinek.

A právě jezinky jsou tou největší "peckou", důvodem, proč byste si Smolíčka neměli nechat ujít. Objeví se na scéně celkem tři a jsou vskutku půvabné, jde o loutky sestavené z toho, co dům dal, což ovšem není z nouze ctnost, jejich vzhled nese několikerý význam. Především se v nich zračí rodinný kontext. Představte si řekněme šestiletého kluka, kterak hledí do garáže otce-kutila, vidí rozličné nářadí, pestrobarevné plechovky neznámého obsahu, dráty, hřebíky, starý vysavač... Jde o neznámý svět volající po objevení, jenž skrývá mnohá tajemství a sem tam i nebezpečí (pila, těžké kladivo).

Jezinky je pak možno vnímat jako dětský pohled na oživlé věci v onom magickém prostoru, ale též jako hračky, jež otec vyrobil k pobavení syna prostřednictvím svých "zlatých českých ručiček". Tento pojem je v inscenaci přítomen jak takto přímo, tak i v osobě Jakuba Barana, který ony loutky skutečně vyrobil, stejně jako vozítko-klec na Smolíčka, loutku-hadrovou panenku samotného Smolíčka i "nábytkoprostor", který může být garáží stejně tak jako obydlím, v němž Smolíček žije s jelenem. "Zlaté české ručičky" se tudíž stávají nepřehlédnutelným všudypřítomným principem, aniž by bylo nutno se uchýlit k jejich doslovnému znázornění, jak to učinil Jan Mikulášek v Šedých sedmdesátých.

Výsledný "kabát" též připomíná "smetištní poetiku" viditelnou aktuálně zejména v inscenacích Jana Friče Mondšajn a částečně též Romeo, Julie a co jako?, kdy je vysloužilým předmětům propůjčován nový význam a užitek, jde o svým způsobem ekologický manifest a kritiku konzumní společnosti měnící zběsilým tempem předměty v odpadky, v kontextu české divadelní tradice je pak možno uvažovat až o sepjetí s lidovým divadlem, jež své rekvizity vytvářelo z toho, co bylo po ruce - starých hadrů, košťat, snopů slámy.

Poslední pohled pak budiž takový, že inscenace nejen ukazuje otce, který pro syna vyrobil loutky a další "udělátka", jež využívá pro sehrání pohádky, ale že jde zároveň o návod, jak by si mohli hrát otec se synem sedící v hledišti, jde o nabídku, možnost, něco, co lze přenést do "skutečné reality", ze stejného soudku je i řešení, kterým se otec mění v jelena (a vlastně i způsob, kterým Smolíčka unáší jezinkám), je dostatečně přesvědčivé, aby uspokojilo dětskou fantazii, a zároveň snadno realizovatelné.

Nyní přejděme k příspěvku Vojtěcha Moravy, autora textu. Ten si uvědomil, že předloha nepředjímá dětskou otázku "A proč?", a vzal tento úkol na svá bedra. Divák se tak dozví, proč se Smolíček jmenuje zrovna Smolíček, stejně jako se mu dostane (alespoň částečného) vysvětlení, kde se vlastně vzaly jezinky a co jsou zač, přičemž se zde odvolává k principu ne nepodobnému vztahu karmy a reinkarnace v hinduismu, jejž můžeme v našem kulturním kontextu s jistou dávkou zjednodušení redukovat na princip spravedlnosti, kdy se vykonané zlo později vrátí svému původci, myšlenkově prostá pohádka tak nabývá na hloubce.

Zároveň si byl vědom faktu, že na inscenaci určenou dětem jistě s těmito přijdou i rodiče, a do děje zařadil několik replik obracejících se nepokrytě k dospělým, což jednak postavám opět dodává na uvěřitelnosti, jednak odrostlejšímu publiku umožňuje se s příběhem identifikovat.

Po rozboru pozadí je čas přejít k tomu, co odlišuje text a "režijní představu inscenace" od konkrétního mnou viděného představení, začněme hereckými výkony. Role otce/jelena se ujal Vojtěch Morava, což pro mě bylo, přiznávám, překvapení. V předchozích inscenacích (Pejsek a Kočička, O víle menší než zrnko máku) totiž ztvárňoval postavy "těch slabších, důvěřivějších a méně důvtipných", postavy, jež jsou v inscenacích obrazem dětského diváka.

Na jedné straně tento krok chápu, pro herecký vývoj je třeba přijímat výzvy a navíc, komu by se chtělo ustrnout v roli "truhlíka". Jenže naproti tomu je nepřehlédnutelné, že jakýsi Moravův "základní výraz či projev" je právě tomuto charakteru výrazně bližší. Důsledkem toho je, že zatímco uvěřit mu jelenovu laskavou starostlivost vůči Smolíčkovi ještě není problém, nastává potíž, dojde-li na rovinu zaneprázdněného otce, jenž se snaží synka předtím, než si s ním začne hrát, odbýt. Únikovým vysvětlením by mohlo být, že jde o záměr, že otec vlastně syna skutečně odehnat nechce, můžeme se též uchýlit k interpretaci, že skrze Moravu se s příběhem může identifikovat "moderní otec", jenž už nutně není v rodině tím, kdo "nosí kalhoty"... Potíž ale je, že takový přístup naráží na jinak pečlivě budovaný rámec otce-kutila panujícího svému garážovému království.

V tomto světle mi tak nezbývá než konstatovat, že v otcovské roli má Morava jisté rezervy. Ty by snad šlo zamaskovat karikaturizací, kdyby otec hartusil a durdil se až přespříliš, získalo by jeho jednání groteskní nádech, to by ale jednak bylo vyhýbání se problému, jednak už v tuto chvíli "kecám do řemesla" režisérce Markétě Mrázikové Pellarové. Nezbývá proto než vyslovit naději, že se na tomto aspektu bude dále pracovat a Morava pod jejím vedením dosáhne i na polohu, jež jde pravděpodobně proti jeho přirozenosti.

V kontrastu k tomu pak Jakub Baran představuje syna-Smolíčka, jenž je skutečným malým chlapcem vybaveným zvídavostí i jistou sobeckostí příslušející jeho věku ("chci si teď s tebou hrát, tak si se mnou teď musíš hrát"). Navíc si zjevně dobře rozumí s jím vyrobenými loutkami, kteréžto souznění podtrhuje fakt, že Baranův oděv je totožný s oděvem loutky představující Smolíčka, tím je jednak jasně vyřešena teoretická otázka vztahu loutkovodiče a loutky (jež se napříč historií a kulturami všemožně liší), jednak je podtržen onen dualismus syn-Smolíček, kdy si syn na Smolíčka zároveň hraje a zároveň jím vlastně i je, v rámci inscenace je tak názorně předvedeno ztotožnění dětského diváka s dětskou postavou.

Pokud jde o práci s tímto malým divákem, k té se inscenace přímo dostane až ve svém závěru, kdy tento nejdříve pomáhá jelenovi se zachraňováním Smolíčka a následně se do něj může fyzicky vžít a ověřit si, že sdělení "nevěřte jezinkám" pochopil. Na mém představení se našly dostatečně odvážné děti, které tyto úkoly splnily, navíc mi přišlo, že byly zaujaty i ve fázích, kdy byly pasivními pozorovateli.

Poslední poznámka nechť se vztahuje k temporytmu inscenace. Přechody mezi scénami byly občas ne zcela svižné a i pohyb v rámci některých postrádal na plynulosti. Věřil bych ale tomu, že toto zadrhávání bylo způsobeno primárně značně omezeným prostorem, do něhož se stěží vešla scéna, takže herci museli bojovat s hledištěm doslova o každý centimetr, který by mohli využít k pohybu. Své pak mohlo udělat i to, že šlo o premiéru, leccos si může "sednout", až si herci inscenaci "ošahají".

Sečteno a podtrženo, Smolíček je bezesporu dosavadním vrcholem Dívadla a myslím, že je značně nadprůměrný i v rámci českého dětského divadla. Nejde totiž o inscenaci sloužící jen pro ukrácení dlouhé chvíle (č)i předání morálního poselství dostatečně jednoduchého na to, aby je pochopili i nejmenší diváci, nýbrž nabízí svébytnou lehce nostalgickou poetiku (jež je poměrně překvapivá vzhledem k věku tvůrců, osobně bych takový pohled očekával spíše u generace předchozí) a několikerý neotřelý pohled na jinak důvěrně známou pohádku. Za sebe Smolíčka určitě doporučuju a osobně bych ho rád znovu viděl o pár repríz později ve vhodnějším prostoru.