PidiFest 2016 skončil, inscenace jsou dohrány, ceny rozdány, Bobík nalezen (a odvezen za hranice), alkohol vypit, místní i přespolní (doufám) v pořádku dorazili domů, spánkový deficit se časem dožene, co zbývá? Pro mě osobně se ještě jednou ohlédnout a podat písemné svědectví, snad o něco méně zmatené než mé živé vystoupení, forma blogu je mi přece jen výrazně bližší. Nebudu si ale hrát na kritika, který z objektivních výšin shrne dění těch čtyř dnů, berte následující jako zápisky člověka, "který byl u toho" (aspoň někdy).

Motto letošního ročníku bylo "Divadlo spojuje." a myslím, že se (ne nutně záměrně) naplnilo nejen tím, že se sešly soubory z Prahy, Zlína a Nitry, aby spolu strávily vymezený čas. A z hlediska poroty jako výrazné téma vystoupila ještě lehkost a potřeba nadhledu. Jak se tyto "dramaturgické linie" projevily a vzájemně ovlivnily? Snad to z následujícího vysvitne, byť to tak nebudu formulovat, chtěl bych se totiž primárně vyjádřit k jednotlivých souborům/školám.

Nitra

Čtvrteční večer a (minimálně pro mě) i nedělní odpoledne patřily Súkromnému konzervatóriu v Nitre. To se představilo soutěžní inscenací Eros a Psyché, adaptací antické báje. Formálně zajímavé zpracování (kombinace činohry s maskami pro dění olympské s tanečním divadlem ztvárňujícím život dole na zemi, hlasy bohů ze záznamu, s nimiž se herečky pohybově synchronizovaly, v kontrastu s lidem bez hlasu, plně ženské obsazení jako protiváha k ryze mužskému antickému divadlu), jež se mísilo s nutností vměstnat se do Pidivadla (jež je skutečně pidi), kde nebyl ani dostatek místa pro choreografie, ani potřebný odstup pro diváky, aby mohli ocenit celek.

Přesto inscenace oplývala lehkostí a hravostí, byla příjemným aperitivem, mám ale jednu zásadní výtku, vzala herečkám hlas (a některým i tvář). Jaká nesmírná škoda to byla, to se ukázalo v neděli během závěrečného vystoupení, kdy se z hereček staly zpěvačky a na pódiu předvedly dvě lidové písně ve sborovém podání. Ach bože, jaká to byla nádhera! Krása a energie mládí se spojily s prostou moudrostí staré lidové tvorby, texty pro dnešní dobu snad až příliš naivní ale vyprávějí o základních lidských konstantách, jež si stále neseme v sobě.

A snad si teď neutrhnu ostudu jako amatérský lingvista, leč slyšel-li jsem správně, byly to písně v místním nářečí, tom zvláštním jazyce, jímž mě před časem uhranulo Radošinské naivné divadlo, v němž se snoubí měkkost a zpěvnost slovenštiny s přízemnějšími tvrdými tóny, jež bychom očekávali mnohem dále na východ, ale zároveň se svým tvaroslovím pozoruhodně podobá nářečím ne-li českým, tak alespoň moravským. Jaká názorná připomínka, že než národní buditelé rozškatulkovali lid spisovnými jazyky a státníci ho rozdělili hranicemi, tento měl k sobě přirozeně blízko, vždyť jaký má smysl tvrdit, že někdo stovky kilometrů daleko ke mně patří více než ten, kdo žije na opačném úpatí kopce?

Posílám proto své díky dívkám (či mladým ženám, chtěla-li by se některá urazit) z Nitry, dojaly jste mě.

Zlín

O můj páteční program se postarala Zlínská soukromá vyšší odborná škola umění. Nejprve to byl ranní Nízkotučný život Viliama Klimáčka, nejúspěšnějšího současného slovenského dramatika. Zhlédl jsem tuto hru před dvěma lety v inscenaci jeho domovského divadla GUnaGU a smekám před vámi, zlínští, pobavili jste mě minimálně srovnatelně. Už jsem tak učinil soukromě a snažil jsem se i veřejně, ale ještě jednou třesu rukou a tleskám Danielu Horečnému, který se dokázal lehce přepínat mezi antimužem Luďou (já vím, Laďou) a Panem Dokonalým, přičemž si ale zároveň v obou polohách zachovával potřebný nadhled, přesně takhle se má Klimáček (a nejen ten) hrát.

Opakovaně se též klaním Dominice Hrazdílkové, jež se postarala o působivý zvukový efekt i za cenu až příliš doslovného předvedení, že herectví je řehole a kdo se mu věnuje, někdy cedí krev. Za to, že statečně pokračovala a byť ji to na chvíli rozhodilo (přiznávám svou roli poněkud perverzního diváka sledujícího, jak se se situací vyrovnává), po provizorním ošetření, když to dění dovolilo, se do své role plně vrátila. A nutno dodat, že byla nejlepší, byť nemohu popřít, že můj výsledný (přiznávám, že nečekaně) dobrý dojem byl dílem kolektivním.

Až mi přijde líto, že právě tato inscenace nebyla soutěžní a z poroty jsem ji viděl jen já, mohlo být to porotcování ještě náročnější. Nicméně rozhodnutí bylo jiné a večer nastoupila Historka sv. Magdy (přidržím se festivalového názvu, byť k nalezení je i několik alternativ). Obtížný feministicky laděný text současné německé autorky Johanny Kaptein přeskakující mezi rekonstrukcí neveselého příběhu jedné ženy a přítomností těch, kdo jej rekonstruují, je velkou výzvou komukoliv, kdo se jej rozhodne inscenovat.

Přes závažnost svého tématu ale nabízí řadu odlehčení, což režisér Filip Nuckolls respektoval a zlínští herci unesli a přednesli. Nebo se o to aspoň statečně snažili, přiznávám, že na mě osobně Magdin příběh dolehl přece jen o něco tíživěji, než bych si představoval (a přehlušil "tady a teď" ostatních postav). Bez ohledu na subjektivní výsledek to však byla především právě tato snaha o vyvážení dvou emočních rovin, co nakonec rozhodlo, že cena poroty za nejlepší soutěžní inscenaci festivalu putovala do Zlína.

A i tam posílám své díky, ráno jste mě královsky pobavili a večer se mi dostalo poctivého divadelního zážitku v tom smyslu, že jsem se k viděnému musel nějak postavit, podílet se na tom, co si z něj odnesu.

Praha

A zbývají domácí, tedy Vyšší odborná škola herecká v Praze. Neviděl jsem (znovu) ReBorn ani Masáž obličeje, unikla mi dokonce i (dosud nenavštívená) Zlatovláska, jež získala diváckou cenu (dobře mi tak), má účast se tak omezila na sobotní Smrtelné hříchy, tříhodinovou inscenaci hry současného rakouského dramatika Felixe Mitterera, který biblický podklad užil jako osnovu pro analýzu temných stránek dnešní společnosti (tedy "té západní", nebylo by však poctivé se tvářit, že nás se to netýká).

Je zajímavé, nakolik jsou si texty zlínské a pražské soutěžní inscenace podobné (až se nechce věřit, že jde o pouhou náhodu). V obou případech se současní autoři z německého prostředí vyjadřují ke stavu společnosti, zobrazují její odvrácenou tvář (byť se liší rozsahem, ohniskem autorského pohledu i poetikou), v obou případech ale text samotný není "těžkou depkárnou", nýbrž přistupuje k tématu s humorem a nadhledem.

A je zajímavé, jak moc se liší výsledné inscenace. Zatímco Filip Nuckolls ve Zlíně dal textu, co jeho jest, a vytvořil inscenaci, která má šanci obstát sama o sobě, Aleš Bergman jej v Praze použil jako výukový materiál. Výsledný tvar sice umožnil hercům vyzkoušet si rozličné typy a plně se do nich ponořit (což jistě má své opodstatnění), cenou za to však je, že se z toho tak trochu vytratil Mitterer. Kdo z diváků si po těch třech hodinách jednotlivé scény pospojuje, komu dojde, že sledoval osudy několika navzájem propojených rodin, že jedna z postav se vyskytuje ve třech scénách, jen je její osud přehráván na přeskáčku? Já osobně jsem si to plně neposkládal ani po druhém zhlédnutí (přičemž svou roli tu hraje i obsazení, jež je opět motivováno pedagogickými cíli na úkor srozumitelnosti). Divák, který inscenaci navštíví, je tak "odsouzen" ke sledování sedmi minidramat (přesněji šesti minidramat a jednoho plnotučného monodramatu), což sice vzhledem k jejich provedení není vůbec málo, ale odnáší to autor.

Buď jak buď, odlišnost přístupů k inscenování nakonec rozhodla nejen o tom, že cena za inscenaci odjela do Zlína, ale též o tom, že ty za herecké výkony zůstaly v Praze. Maxmilian Hruška ji získal suverénně za to, že vedle onoho "hlubokého ztvárnění" do svých výkonů vnesl i ten odlehčující prvek (přičemž naposledy říkám, že je mi líto, že Daniel Horečný nedostal v Historce sv. Magdy dostatečný prostor k tomu, aby předvedl totéž, byť i tam zbytek poroty zaujal), o nejlepší herečku se však rozeběhla dlouhá a vášnivá diskuse. Nakonec jsme dospěli ke dvěma kandidátkám, Kristíně Mihalové a Anně Pastorkové (byť přiznávám, že mou osobní favoritkou nadále zůstává Vera Hejková za to, co uhrála zprvu převážně očima a poté všemi prostředky, jež lze k budování postavy využít, ve své roli muslimky), přičemž vítězství první vzešlo až z prakticky matematického zvážení kladů a záporů jejich jednotlivých výkonů.

Své díky tak samozřejmě posílám i do Pidivadla, ač bych rád viděl tuto hru inscenovanou jinak, nemůžu popřít, že jste mě herecky okouzlili.

A dál?

Tak, přece jen ještě nějak shrnu v úvodu zmíněné "dramaturgické linie". Divadlo spojující se projevilo nejen fyzickou přítomností místních, přespolních a přespolnějších či improligou, již jsem letos prošvihl částečně kvůli porotcování a následně kvůli přeplněnosti sálu (což je samozřejmě další příznak spojení), ale i tím, že zlínští nesoutěžně přivezli inscenaci slovenské hry (jež vznikla ne až tak daleko od Nitry) a soutěžně se s Prahou utkali s ve výše zmíněném smyslu podobnými texty. A pro mě osobně sem patří i složení poroty, kolegyně a kolegové, děkuji i vám, dobře mi s vámi bylo (a dostal jsem tak šanci se zase jednou přesvědčit, že noční MHD funguje i napůl cesty mezi posledním nočním a pvním ranním metrem).

A lehkost a potřeba nadhledu? Trochu si zamudruju, byť to už jistě někdo učinil dříve a lépe. Je snadné brát cokoliv vážně, ponořit se do toho, vyžrat si to až do dna. To lze provést opravdu s čímkoliv, divadlo disponuje prostředky k tomu, aby vytvořilo srdceryvné drama třeba o zlomeném nehtu a diváka v tom vymáchalo tak, že ze sálu odejde na bar, aby se zpil do němoty a rozpustil tak právě prožitou existenciální úzkost. A snad má pravdu i kolegyně porotkyně Kateřina Pindejová v tom, že patří k mládí považovat mnohé za důležitější, než by si zasloužilo.

Je ale měřítkem vážnosti to, že je něco vážně podáno? Ne, tak to nemůže být, právě proto, že tak lze ztvárnit opravdu cokoliv. Tvrdím, že je to naopak humor, který značí, co je skutečně podstatné. Jen to, co se nás samo o sobě hluboce dotýká, nám stojí za to, abychom se snažili si z toho utahovat, tomu, co se snažíme zesměšnit, tak přiznáváme důležitost a zároveň tíhu břemene, jež se skrze smíchem daný odstup snažíme nadlehčit.

Rozumí tomu Viliam Klimáček, Filip Nuckolls, Johanna Kaptein i Felix Mitterer. A rozumí tomu i moderátorská dvojice závěrečného odpoledne Sylvie Lerbletier a Vladimír Bastl (a kdo viděl ReBorn, snad pochopí, jak moc je to pravda), které tímto též děkuji. Jak mi kdysi řekl někdo nad pivem, kdybych se tomu nemohl smát, musel bych si to hodit. A abych této sekci dodal dramatický oblouk, tak ještě jedno klišé, v trápení jsme každý sám, ale je to právě smích, co nás spojuje, proto se smějme.

Závěr

Sečteno a podtrženo, PidiFest 2016 skončil a končí i tento blog. A protože jak tak na to zpětně koukám, je to spíše taková rozněžnělá děkovačka, tak ještě přihodím, děkuji ředitelce Pidivadla Lucii Radimerské, děkuji jejímu zástupci Jakubovi Berrymu Beranovi, děkuji druhákům, kteří festival organizovali, děkuji i všem ostatním, na něž jsem zapomněl a díky nimž jsem ty krásné čtyři dny mohl zažít, náramně jsem si to užil.