Teplo domova odneslo vrstvičku ledu na mých zádech a já už se můžu k Černým pannám s lehkým odstupem vyjádřit. Co se ale dá napsat o hře samotné? Ne o mnoho více, než že je mrazivě aktuální, sice zasazená do německých reálií a nás se v tuto chvíli až tak moc netýkající (když Pavel Širmer píše, že "nepocítil dostatečné souznění s realitou života v naší zemi", já mohu dodat jen "naštěstí"), ale s přibývajícím časem bude její poselství stále naléhavější.

Anotace oznamuje, že se jedná o "deset monologů deseti muslimských žen". Sluší se upřesnit, že jde o deset muslimek, z nichž by měl Alláh opravdu radost. Deset muslimek, jež sice mají různé osudy a jejich cesty k víře byly různé, přesto v tomto případě platí, že všechny cesty vedou do stavu, před nímž by se Evropa měla mít na pozoru, (místy až slepá) oddanost Alláhovi a schvalování metod, jež majoritní společnost považuje za zcela nepřijatelné, děsí tím více, že postavy hry žijí v Německu a nejedna dlouho koketovala se západní kulturou, nejde o ženy, jejichž názory by se daly odbýt tvrzením, že nikdy nezažily nic jiného než realitu islámu.

Varování: V tuto chvíli by měli přestat číst všichni ti, kteří si myslí, že by jim přílišná znalost detailů hry zkazila zážitek.

Za skutečně geniální považuji způsob, kterým Dušan Pařízek inscenaci pojal. Prostorem, kde se vše odehrává, je jakási diskusní aréna, tři řady sedadel do čtverce a uprostřed opravdu malé pódium, na němž by se mohly postavy pohybovat. Mohly, ale většinu času tak nečiní, mají svá místa mezi diváky, z nichž hovoří, vstávají jen v emotivně vypjatých okamžicích. Během svých řečí udržují oční kontakt s publikem, reagují na jeho prožívání, neváhají se (pohledem) obrátit k divačkám, jež si cosi špitají, přičemž toto vůbec nevyznívá rušivé, jde o organickou součást představení.

Dojem diskusní arény je nejsilnější ve chvíli, kdy postava ztvárněná Gabrielou Míčovou právě opravdu hrubě odsoudila muslimky, jimž západní civilizace tleská, protože se vzepřely a svědčily o hrůzách, jež prožily a jež přisuzují náboženství, a stojíc uprostřed scény se více než několikrát obrací ke konkrétním divákům s naléhavou otázkou "Co vlastně vědí Evropané o islámu?", přičemž publikum mlčí, vše, co by se dalo odpovědět, tato žena před okamžikem roztrhala na kusy.

Zvolená koncepce nastoluje otázku, jak zajistit, aby všichni diváci pokud možno viděli všem sedícím herečkám do obličeje. A odpovědí jsou čtyři projekční plátna na stěnách arény a kamera umístěná tak, aby měla potřebný výhled do všech koutů. To dodává dění další rozměr, když na vás zírá dvoumetrová černobílá hlava hlásající, že nenávidí vše, co představujete, snadno zaměníte svoji kůži za kůži dobře oškubané husy.

Pokud jde o herecké výkony, trio Gabriela Míčová - Dana Poláková - Ivana Uhlířová představuje typově nesourodý spolek mající díky tomu dohromady značný potenciál záběru charakterů. A ten je využit opravdu naplno, každá herečka představuje postavy, které k nim prostě patří, Ivana Uhlířová coby mladá dívka překypující energií nespoutanou kompromisy reality, Dana Poláková jako žena, jež si "umí užívat života"... A poněkud nelichotivě může vyznít souhlas s obsazením Gabriely Míčové do rolí starých panen, jejichž nitro je sžíráno krystalicky čistou záští ke všemu kolem, ovšem zde se naplno uplatňuje její typická dikce, s níž mám (a co vím, tak nejen já) občas v jiných hrách problém, v tomto případě je ale zcela na místě a až neuvěřitelně trefná.

Na závěr nemohu nezmínit práci s kontrastem světla a tmy vytvářející úžasně přesvědčivou iluzi, že herečky, ač jinak oděny civilně, jsou v přechodech mezi monology zahaleny v burku. Tento prvek však neslouží jen k dokreslení atmosféry, sám o sobě je svébytnou výpovědí, novým pohledem na tento tradiční kus oděvu.

Sečteno a podtrženo, hra Černé panny mě opravdu dostala, absolutní hodnocení nedám jen kvůli pro mě až bolestně krátké délce představení, kterýžto nedostatek určitě nahradím opakovanou návštěvou.