Čekání na Kokota je třetí inscenací královen něžného punku, kolektivu Maso krůtí. Než se na ni podíváme, vraťme se na chvíli k předchozím dvěma.

Jejich prvotina Soul(ó)ženy zkoumala dnešní ženu, co od sebe očekává ona sama, co od ní očekává okolí, podstatnou složkou byli muži, vztahy, rodina. Ač vše vycházelo bytostně z tvůrkyň, výsledek byl zobecněný, stylizovaný.

Následující inscenace Cirkusvobody se rozeběhla dvěma protichůdnými směry. Na jedné straně tematizovala svobodu, co tento pojem dnes vlastně znamená a co si s ním počít, naproti tomu do ní ale autorky vložily (mimo jiné i) své konkrétní osobní příběhy.

Z tohoto pohledu je Čekání na Kokota návratem ke kořenům, vrací se k postupům Soul(ó)žen, přičemž je jejich prequelem. V jakém smyslu? Než žena může prožívat své drobné radosti a strasti s mužem, musí ho nejdříve najít a získat (či ho nechat, aby ji získal, jak chcete). A právě na fázi hledání toho pravého se Čekání na Kokota zaměřuje.

Stejně jako v předchozích inscenacích, i zde to muži dostávají dost sežrat, přičemž však nejde o žádný genederový džihád, protože ženy z toho nevycházejí o nic lépe. Krůty zkrátka vidí, že člověk je obecně tvor směšný, a tak se mu smějí.

Hlavní hrdinkou Čekání je Julie. Jaká Julie je? Stručně řečeno nevyzpytatelná, neuchopitelná, představuje ženskost v celé své šíři, v jejím nitru se sváří nesmiřitelné stránky osobnosti, což je jevištně vtipně vyjádřeno (a nebudu to konkretizovat, vydejte se na představení a uvidíte). Julie by chtěla muže, jenže to má dvě úskalí, jednak její souhrn požadavků prostě není možno naplnit... A pak všude kolem je akorát spousta nepoužitelného materiálu.

Ale Julie čeká, čeká na svého Kokota (to neberte jako urážlivou nálepku, jako je tomu ve webovém seriálu Branky, body, kokoti, naopak jde vlastně o označení milé). A ten nepřichází. Ano, podobnost s názvem absurdního dramatu Samuela Becketta opravdu není náhodná, naopak je zcela přiznaná, v představení se objeví i jedna scéna, jež je parafrází tohoto díla.

Ale opravdu jen jedna (a pak snad v pár jiných v náznacích), Krůty jsou totiž punkerky a nehodlají se nechat omezovat jasně danou formou, inscenace je tudíž (opět) volným sledem scén s různými výpověďmi i stylizacemi, jednotlivá témata jsou rybkami, jež se občas vynoří na hladinu viditelnosti, aby se posléze zase ukryly v hlubinách.

Spojujícím prvkem je pak vtipnost a pravdivost. Krůty se nebrání použít ani vyložené klišé, ovšem jeho obsah spojí s vysoce kontrastující formou, takže výsledek je zábavný a originální.

Co napsat dál, aniž bych zbytečně prozradil něco, co je lépe nechat vyjevit až během představení? Navštívil jsem vyprodanou premiéru (na níž jsem zahlédl i hlouček "opravdových kritiků", leč dodnes marně čekám na jejich reflexi, ale třeba jen neumím hledat) a musím říct, že se publikum náramně bavilo, závěrečný potlesk mně osobně přišel možná až neúměrně dlouhý... Krůty prostě mají své publikum, v rámci něhož už se stihly stát kultem.

Když jsem se následně díval na obsazenost první reprízy, hlásila taktéž vyprodáno, stejně na tom je i nejbližší repríza 19. prosince, lístky tak seženete až na konec ledna. Krůty prostě frčí.

A abych dostál tradici, tak i po třetí inscenaci se ptám: Co bude dál? Ale to už jen tak pro forma, dvakrát jsem si neuměl představit, kam by se Krůty mohly posunout, ale ony si cestu našly, věřím, že tomu tak bude i nyní.

Sečteno a podtrženo, když o tom tak uvažuji, Čekání na Kokota vlastně neříká nic nového, objevného... Ale promlouvá vtipně a energicky a to není málo.