Strašnické divadlo bude co nevidět v centru Prahy, rozhodl jsem se proto ochutnat něco z jeho kuchyně. Bude to důstojný nástupce Pražského komorního divadla? No, to nejlepší, co můžu napsat, je, že nemohu pronést jednoznačné ne.

Rozkvetly sekery je v základu zajímavou studií malého českého (či obecně slovanského?) človíčka. V jednom panelákovém bytě žije rodina sestávající z neúspěšného a značně naivního otce neschopného uspět v dnešním světě, matky závidějící své bývalé kolegyni po materiální stránce šťastnou volbu při výběru manžela, mentálně postižené dcery toužící svým způsobem po štěstí a pubertálního syna, který se snaží hledat svoji cestu, leč kvůli absenci vlastní osobnosti se nechává jen unášet vlivy prostředí. A kdesi v okolí se potlouká majitel stánku s rychlým občerstvením, který svoji živnost vykonává se svou matkou.

Příběh, jenž začíná jako hořké a bezútěšné sociální drama, se postupně mění v černou grotesku, aby po přijetí všech absurdit divákem došlo na rádoby úderný, leč poněkud laciný konec. Stejně jako žánr se mění i kvalita jednotlivých scén a postřehů, Viliam Klimáček na jednu stranu trefně reflektuje bezčasí průměrnosti, v němž pro některé jedince nezáleží na tom, zda se píše rok 1993 či 2012, jejich osudy byly napsány snad v okamžiku jejich početí a nemají moc je sami ovlivnit. Na druhou stranu však některé detaily působí až příliš podbízivě a skrze primitivní pudový humor inscenaci stahují do oblasti laciné komedie.

K hercům jako takovým vlastně nemám výhrad, každý si hraje "to své" a ve svém rozměru působí přesvědčivě, problém ale je, že se mi z viděného nepodařilo sestavit konzistentní celek, jako by si všichni při učení se své role doma utvořili názor na svou postavu a bez dalších konzultací vyrazili na jeviště.

Vše výše uvedené pak spěje k jediné osobě, totiž režisérovi Vojtěchovi Štěpánkovi. Klimáčkův text rozhodně není jednoduchý či jednoznačný, pracuje na několika úrovních, přičemž není tak docela jasné, jak by se s nimi měl případný čtenář vypořádat. V inscenaci by divákovi tuto otázku měl zodpovědět režisér, bohužel tu pro mě došlo k situaci obdobné jako u Čarodějnice z Edmontonu v Disku, Vojtěch Štěpánek se prostě nechal vést textem bez ohledu na to, kam ho zavedl, výsledkem je podivná směsice komična, tragiky a hloubavosti působící jako polotovar převázaný stuhou s nápisem "dodělej si sám".

Sečteno a podtrženo, inscenace Rozkvetly sekery stojí za pozornost, pokud jde o téma (tím spíše, že jde o třetí počin dramaturgické linie "východní beznaděj", přičemž se vlastně docela těším, až zhlédnu předchozí dvě), zpracování ale tleskat nemohu, chybí mi v něm názor, mantinely či vodítka a mám dojem, že se Strašnické divadlo snaží cílit na příliš mnoho diváků zároveň - jak na ty, kteří si chodí do divadla odpočinout a zasmát se, tak na ty, kteří je berou jako zdroj námětů k zamyšlení. Osobně nevěřím, že tato koncepce může skutečně fungovat, tato inscenace mě v mém názoru utvrzuje.