Tady je Koulovo, kritici píšou jinam.

 

Před týdnem jsem navštívil premiéru Přítelkyň z domu smutku, první inscenace jednoho z letošních absolventských ročníků Vyšší odborné školy herecké. Když jsem o den později mířil do Divadla Kolowrat na první reprízu, měl jsem už v hlavě obrysy blogu a zbývalo doplnit pár detailů. Následující představení však bylo v něčem tak jiné, že se mi prvotní koncepce zcela rozplynula. Následující den jsem se začetl do předlohy, stejnojmenné knihy Evy Kantůrkové. A nakonec si znovu pustil i čtyřdílný televizní film z počátku devadesátých let, který podle ní vznikl a na jehož scénáři se Kantůrková podílela.

Takováto příprava na jedné straně odráží, jak výjimečná pro mě tato inscenace je, na straně druhé byla potřebná k tomu, abych si plně uvědomil a mohl se alespoň pokusit vám sdělit, proč tomu tak je. Takže pojďme na to, bude to dlouhá cesta, leč minimálně mně za to stojí.

Kniha

Román Evy Kantůrkové Přítelkyně z domu smutku je její reflexí více než desetiměsíčního pobytu v ruzyňské vazební věznici, kam se dostala z politických důvodů. Ona - intelektuálka - sdílela dlouhý čas a stísněný prostor s ženami, s nimiž by se mimo zdi tohoto zařízení mohla leda tak náhodně minout. S ženami prostými i sprostými, neprivilegovanými, s podvodnicemi, zlodějkami, prostitutkami, rváčkami, s ženami z poměrů tak odlišných, s tak jinou kulturní i osobnostní výbavou, že by se tyto bariéry mohly zdát nepřekonatelné. Ovšem jak Kantůrkové píše v závěru prologu, intenzivní blízkost vede k poznání a znalost k soucítění. Nejde o obhajobu, nýbrž o pochopení, prosté lidské setkání, nahlédnutí do cizích vesmírů.

Důkazem závažnosti tohoto motivu je, že většinu knihu tvoří líčení peripetií jednotlivých spoluvězenkyň, jejich životní příběhy jsou vykresleny na můj vkus někdy až příliš podrobně, možná i proto, že jsou si často v lecčems podobné, ať už jde o zázemí, situace, rozhodnutí, vzorce myšlení a jednání. Leč to je otázka mého individuálního literárního vkusu, proti němuž stavím fakt, že autorka tuto svou knihu nazvala románem-pravdou. A to je klíčové, pravdivost podání subjektivních realit jednotlivých postav zde má navrch nad estetickými kritérii, vyřčeno je to, co vyřčeno být musí.

A to se týká i popisu pořádků ve věznici, způsobů, jak je s vězni zacházeno, podmínek, v nichž žijí, neustálého boje mezi vězni a vyšetřovateli či dozorci i rozličnosti vztahů mezi vězni samotnými. Co v knize naopak budete hledat dosti obtížně, to je samotná "kauza Kantůrková". Ta ze stránek prosvítá v jednotlivých útržcích, které si čtenář musí sám poskládat, aby nakonec získal obrázek ve srovnání s osudy druhých neúplný a mlhavý.

Film

Tento čtyřapůlhodinový televizní film jsem viděl poprvé před lety a nijak hluboký dojem ve mně nezanechal. Podruhé jsem si ho pustil během korontény, kdy jsem měl čas a také už jsem věděl o chystané inscenaci. A opět mi z hlavy dost rychle vyvanul. Do třetice jsem si ho dal včera a přiznávám, že už mi opět začíná v mysli blednout, ovšem jsem aspoň ještě schopen říci proč. Stručně řečeno, vše, co jsem napsal o knize, staví na hlavu.

Postava Kantůrkové (zde přejmenované na Martu) hraje prim, vše ve vězení se děje proto, aby zlomili právě ji. Je-li v knize poznámka, že všechny rozhovory jsou nahrávány a rozebírány psychology, tak zde to vidíme. Stejně jako důsledky, veškerý výběr Martiných spoluvězenkyň je organizován tak, aby z ní dostali doznání. A zdá se, že právě k tomu slouží i neutěšené podmínky. Vše je podřízeno zobrazení boje hrdinné disidentky se zločinným režimem.

Nahlížíme v prostřizích do minulosti, jsme svědky Martina zatčení, zátahu, kdy by její muž ještě stihl schovat či zničit inkriminující knihu, ale Marta hrdě řekne ne, toť iniciační okamžik jejího velkého zápasu. Sledujeme Martiny rozhovory s jejím "duchovním otcem", od něhož získává rady, jak přežít, uchovat si viru ve svou pravdu. A dostane se nám i dozorce-sympatizanta, jenž se Martině snaží v rámci svých skromných možností pomáhat.

A "přítelkyně"? Ty jsou v první řadě figurkami, nástroji k Martině zlomení, o ně samotné jde až v druhém plánu. Signifikantní jsou v tomto prology k jednotlivým dílům. V prvním Marta nastupuje do vězení a objektivizující vypravěč nám sděluje, jaké peklo vazební věznice je a že slouží právě k tomu vězně udolat. A v dalších třech pak cituje onu pasáž, že si nevybrala, s kým bude na cele, ale když s někým sdílíte takovýto prostor, spatříte všechna jeho pro a proti. A tím to končí, přičemž v knize je hned o dvě věty dále ona poznámka, že znalost vede k soucítění.

A muselo to tak být, protože zatímco v knize je právě ze znalosti plynoucí soucítění podstatné, tady už ne. Jednotlivé osudy sice slyšíme, vybrané divácky atraktivní scény dokonce vidíme, ale poskládat si z toho celek je boj obdobně marný jako vytáhnout Evin/Martin příběh z knihy. Román-pravda byl přetaven ve film-podívanou, navíc silně ideologickou, v adoraci disentu, jak si to začátek devadesátých let žádal. Neupírám filmu estetické kvality, nezpochybňuji působivost herectví Ivany Chýlkové, Jiřiny Bohdalové či Heleny Růžičkové (a dalších každý podle svého gusta), protestuji "pouze" proti zradě ducha knihy ve prospěch ducha doby.

A tímto počinem se nad Přítelkyněmi z domu smutku na téměř třicet let zavřela voda.

Realita

Než se dostanu k divadlu, drobný úkrok stranou. Je podle mě důležité si uvědomit, že se Kantůrková do vazební věznice dostala počátkem osmdesátých let, tedy v době po Havlově Moci bezmocných, v níž popisuje anonymního zelináře věšícího si do výkladní skříně prorežimní heslo, kterému sice nevěří, ale tímto činem pomáhá udržovat legitimitu režimu. Získat ke spolupráci známou disidentku by bylo pro toto obnovování fasády hotové terno, nicméně doznání už z ní nebylo možné prostě vymlátit či ho rovnou zfalšovat, režim vězňům deklaroval určitá práva a jeho zástupci se jimi museli aspoň v hrubých obrysech řídit, přičemž mírou tolerance (a tedy možného) bylo, co akceptovala většina pro zachování obecného mlčením vyjádřeného souhlasu.

Bít vězně? Nemyslitelné. Ale pokud se vězni porvou mezi sebou a dozorci si dají trochu na čas s tím zasáhnout... Však nemůžou být vždy hned všude, že jo. Odepřít vězňům lékařskou péči? Neospravedlnitelné. Ale lékařů je málo a na vyvrhele jich zase tak moc alokovat nemůžeme, potřebujeme je především pro řádné členy společnosti, to dá rozum, tak si holt občas budou muset chvíli počkat. Záměrně ohrožovat zdraví vězňů nemocemi? Nepřípustné. Ale že se mezi ně občas dostane svrab, kapavka, vši... Lékaři jsou také jenom lidé a holt si na příjmu zrovna nevšimli, navíc je to fakt těžká práce, vždyť k těmto nekalým živlům patří nemoci těla stejně jako nemoci ducha. Svévolně vězně psychicky týrat? Vyloučeno. Ale pořádek musí být a jakékoliv pravidlo ospravedlnitelné jeho udržením či ochranou dozorců coby zástupců slušné společnosti, jo, to by šlo.

Pokud to teď zní, že obhajuji zaměření se na Evu oproti jejím spoluvězenkyním (protože právě Eva mohla touto situací trpět výrazně více než ostatní) a podporuji tak úhel pohledu filmu, musím říct důrazné stop, sama Kantůrková totiž v knize vyjevuje hlubší pravdu. Uvědomme si, že režim té doby stále operoval s představou společnosti jako souhrnu (po)slušných lidí, kteří svou prací přispívají k budování světlých zítřků bez ohledu na vlastní prospěch. A kdokoliv se této představě vymykal, nebyl z jakéhokoliv důvodu ochoten či schopen se zařadit, mířil pomalu či rychle za mříže.

Co to znamená? Že s "politickou" Evou nebyly zavřené jen kriminálnice z podstaty, které by koneckonců "seděly" i dnes. Ne, mezi jejími spoluvězenkyněmi bychom našli i přičinlivé duše, jež by v dnešní době byly úspěšnými podnikatelkami, ovšem pracovat pro sebe byl tehdy zločin. A našli bychom tam i osobnosti s různými psychickými problémy, jejichž osudy by v dnešní době byly dosti rozmanité, ovšem tehdejší zákonná nutnost stálého zaměstnání je nemilosrdně manévrovala za mříže, pryč z očí většiny.

A právě toto uvědomění, že nahlíženo v širším kontextu skončily Eva a její "přítelkyně" ve (vazební) věznici ze stejného důvodu, jímž bylo zbavit veřejný prostor všech odchylek od deklarovaného jediného správného způsobu života, že právní řád přecházel plynule (a ne skokově) od postihování chování neslučitelného s libovolnou společenskou smlouvou k "myšlenkovým zločinům" proti konkrétní ideologii a že žitá skutečnost omezovala projevy individuality takovým způsobem, že určité jedince směrovala na dráhu zločinu, k čemuž by za jiných okolnosti nemuselo dojít, právě to je pro mě největší devizou knihy.

A komplementárně k tomu za největší provinění filmu považuji to, že tuto souvislost smazal, že vyčlenil disent z širokého spektra protispolečenských projevů, v postavě Martiny ho učesal a navoněl, redukoval na jedinou verzi, vytvořil z něj "vysokou formu odporu", která až takto upravena mohla kontrastovat s jinými "přízemními formami". Ale co už, holt byla taková doba.

Divadlo

Než se konečně dostanu k samotné inscenaci, neodpustím si drobnou osobní zpověď. Ročník, který ji nazkoušel, je pro mě výjimečný tím, že ho vede Diana Šoltýsová (s Martinem Vokounem), jejíž vidění divadla mi silně konvenuje. Díky tomu jsem viděl už jejich klauzury, prvácké Kuřačky a spasitelky a druháckého Revizora, čímž jsem si utvořil určitý názor na možnosti jednotlivých studentek a studenta, zejména v případě Kuřaček ještě dosti málo zformovaných drilem herecké školy. A ten se "kus od kusu" značně lišil, jak už to tak bývá.

Premiéra Přítelkyň mi přinesla dvojí šok. Jednak to, jak povedená ta dramatizace je, ale též to, že mé příliš brzy utvořené názory z většiny zmizely v záchodě cely obývané Evou a jejími "přítelkyněmi". Takže vypláchněme a pojďme na to pěkně zčista.

Dramatizace

Začněme dramatizací, pod níž jsou podepsáni Adéla Víchová, Martin Vokoun a Diana Šoltýsová. Jde o první pokus o převedení tohoto románu na jeviště a zároveň o druhý pokus o jeho audiovizuální adaptaci vůbec (po onom televizním filmu). A řekněme si to na rovinu, jde o pokus více než troufalý, pokud už filmový scénář nedokázal se všemi svými možnostmi obsáhnout podstatu knihu v její plnosti, jakou šanci má divadlo se svými výrazně omezenějšími technickými prostředky?

Protože už znám výsledek, můžu říct, že paradoxně větší než film, chudost "technických kejklí" se ukazuje býti výhodou, kterážto je zachycena a podpořena "dobrovolnou skromností". Eva přichází na celu obývanou Andy, Majkou, Libuškou, Helenkou a Helgou, byť se tyto v knize ani filmu takto pohromadě nikdy nepotkaly, a v tomto obsazení zůstávají prakticky až do konce. Nejde přitom o prohřešek vůči realitě, Eva sice ze začátku byla na cele s dvěma spoluvězenkyněmi, jež se postupně obměňovaly, nicméně i takto početné cely existovaly a na konci se v jedné z nich ocitla.

Zároveň tento výběr postav a jejich společné ubytování podtrhuje přesně to, o čem jsem psal v předchozí části, totiž společné uvěznění žen, jež se rozličnými způsoby provinily vůči režimu, už jen v této prosté volbě se odráží duch předlohy, tady je vidíme, jednu vedle druhé, spojuje je jen to, že z nějakého důvodu nezapadají do oficiálního obrazu řádného občana ČSSR.

Zároveň tato koncentrace umožňuje skrze vzájemné interakce velmi rychle zobrazit dílčí podobnosti i rozdílnosti, načrtnout každou z postav rychlými jasnými tahy a nechat je samotné doplňovat detaily skrze jednání v daných podmínkách, skrze vyprávění historek ze svých životů, což je jedna z mála možností, jak si krátit dlouhý čas v cele, stejně jako skrze reakce na zpovědi druhých. Jednotlivé vzpomínky by bylo lze zhmotnit, i divadlo "umí flashbacky", ale není to třeba, není na to čas a bylo by to až škodlivé, narušilo by to onu jednotu stísněnosti, místo toho se nám dostává právě oné bezprostřednosti, bytí v přítomném okamžiku i během vzpomínání, živoucí podstaty divadla stejně jako vězeňské reality.

Nad tímto mumrajem stojí postava dozorce, v němž se materializuje útlak vězeňského systému, ale též odráží osobní neřesti. Skrze reakce na něj též nahlížíme další rysy jednotlivých vězenkyň a je také impulsem k zobrazení mezivězeňské solidarity, líce mince, na jejímž rubu jsou všelijaké pletichy, taktizování, jak si vyjednáváním se zástupci režimu zajistit drobné osobní výhody.

Vedle této drobnokresby všednosti, jíž se chtě nechtě účastní i Eva, pak stojí linie jejího příběhu, obrazy výslechů jí přiděleným vyšetřovatelem převzaté z filmu, ovšem chytře upravené pro divadlo tak, aby se v nich vedle Evina boje za vlastní práva a důstojnost odrážely i další aspekty v knize či filmu zachycené jiným způsobem.

Výsledek mě opravdu velice těší, jde o dramatizaci koncentrovanou v obou smyslech, jak co do soustředěnosti, tak hustoty, mnohosti. Na relativně malém prostoru se nám dostane jak Evina příběhu, tak onoho soucítění ve smyslu pochopení spoluvězenkyň. Pohledu na vězeňský systém, jehož účelem je dehumanizace vězňů, stejně jako plejády způsobů, jimiž si vězenkyně svou lidskost uchovávají.

Netvrdím, že je vše dokonalé, sem tam se může některá reakce zdát "mimo mísu", některé zkratky neunesou tíhu všeho, co představují, ale přes tyto drobné kazy můžu říct jen lidi, tohle je zatraceně dobrá práce, Přítelkyně z domu smutku se konečně dočkaly zpracování, v němž je vše, co v něm být má, adaptace, jež zůstává pravdou.

Inscenace

Přejděme konečně na jeviště, tedy v první řadě k výpravě Agnieszky Páté-Oldak. Celu představuje vyvýšená plocha rozměrná tak akorát na to, aby se na ni vešel stůl, záchod a všech šest hereček. Jakmile na ni vejdou, ihned spatříme stísněnost tamějších poměrů, těsnost kontaktu vězenkyň vnímáme dříve, než je vyslovena. Strohost tohoto místa, majetek vězenkyň redukovaný na erární deku, prostěradlo a ešus plus sem tam nějaká osobní drobnost, to vše uchovávané, kde se dá, dle potřeby tu poblíž prostoru sloužícího v noci za lůžko, tu pod stolem, odráží dehumanizaci, opravdu sledujeme zvířata v kleci. Je to divadelní licence, ale působivá a jdoucí po smyslu.

Šatům vězenkyň dominuje tak jako dekám khaki, stejná barva, jakou má uniforma dozorce, což se propojuje hned s první Evinou replikou "Dýcháme stejný vzduch." patřící právě zástupci moci. K tomu bílá a hnědá, jednotnost stejnokrojů je narušena leda střihem. A to je prakticky vše, v okolním prostoru představujícím zbytek věznice najdeme už jen židli symbolizující vyšetřovací místnost, až sem je ale dovoleno zajít jen Evě, opustí-li prostor cely jiná vězenkyně, ocitá se v holém prostoru naplněném jen hereckou akcí, interakcí s dozorcem, nezbývá tedy než přejít k jednotlivým postavám, pořadí budiž voleno dle mé potřeby určité návaznosti.

Barbora Kostkanová jako Andy, Cikánka hrdá na svůj původ, svobodomyslná bojovnice za to, co považuje za své, smířená s tím, že život i láska jako její nejhlubší projev jsou věčnou bitvou, držící nad Evou ochrannou ruku. Věrná své morálce, jež se však liší od většinové. Její hrdost i bojovnost Kostkanová p(r)odává přesvědčivě, můžeme s jejími jednotlivými skutky nesouhlasit, ale zcela ji odsoudit, mávnout nad ní rukou? Ne, to nelze.

Kateřina Kuboušková coby Majka, další Cikánka, sice vychovaná bílými, leč bez šance zapadnout. I ona sleduje svoji cestu, ale ne na základě odlišné morálky, nýbrž pro její naprostou absenci. Majka je zvířátko žijící přítomným okamžikem, bez skutečného vztahu k čemukoliv a komukoliv. Do této postavy byla promítnuta i Bóži, v knize starší poživačná trhovkyně, divadelní Majka je tak smyslná oportunistka, vždy ochotná jít za lepším, rozhodnutá proplout životem co nejsnadněji, zradit, přinese-li to výhodu... A přitom si co nejvíce užít, čímž je určeno i její chování ve vězení. Jak tuto koncepci Kuboušková naplňuje? No, řekl bych to asi tak, že devadesát šest procent mužů v hledišti by si jistě dalo říct.

Hostující/zaskakující Jaroslava Košková představuje Libušku, což je "regulérní magor", co jí chybí na duševních schopnostech, to kompenzuje fyzickou silou, notorická potížistka, která má navíc rvačky jako řešení problémů odkoukány z rodiny. Mladá žena, která vlastně s kartami, jež jí byly rozdány, nikdy neměla šanci. Toužící po lásce, leč vnitřně prázdná, mající ve vězení "nápadníka" a zároveň se upínající k Evičce, vězeňkyni z jiné cely, láska je pro ni něco abstraktního, hnutí duše stejné jako její prudkost. Košková do této postavy pouští svoji energii, snad až příliš prudkou na tak malý prostor, jenže právě to její Libušce dodává na věrohodnosti.

Xenija Andrejeva ztvárňuje Helenku, další vězenkyni nízkého intelektu, leč oplývající pozoruhodnou imaginací. Její svět je omezen na fyzické požitky, dobře se najíst, dát si kafíčko a cigárko, to jí stačí ke štěstí, nemá vyšších ambicí. Aby toho dosáhla, je schopna vybájit si osud, jímž si každého získá, aspoň dočasně. A právě tuto okouzlující bezprostřednost se Adnrejevě podařilo vyjádřit, její Helenku nelze nemilovat. A pro mě dokonce i poté, co vyjde najevo pravda.

I Helga Madlen Hermanové je "pohádkářka", leč její úkol je velmi konkrétní, totiž věšet bulíky na nos Evě, získat si její důvěru a donutit ji, aby řekla něco, co by ji usvědčilo, mezi vězenkyněmi je Evinou antagonistkou. Je v tom však přehnaně agilní a zároveň nepříliš přesvědčivá. Oproti knize i filmu byla tato linie utlumena, což by mohlo vést k dojmu, že Hermanová potenciál své postavy nenaplnila. Osobně s tím nesouhlasím, co jí totiž naopak vychází, to je vykreslení Helgy jako ženy hádavé, rezervované, lakomé a vypočítavé, přičemž absence jakékoliv velkorysosti a štědrosti ústí v její osamělost. Její lži tak neslouží jen k nachytání Evy, odráží se v nich i to, co Helze reálně chybí a po čem touží. To mi Hermanová předala a to u mě ve výsledku vede právě k onomu soucítění, dokonce v míře možná nejvyšší.

Karolína Krézlová coby Eva to má bezesporu nejsložitější. Musí unést její linii s vyšetřovatelem, kterému z počátku hrdě čelí, ale ke konci začíná váhat. Zároveň bojuje s Helgou a pozoruje a komentuje ostatní spoluvězenkyně. A víte co? Já jí to věřím. Možná ne vždy a úplně, ale všechno toto v ní vidím. Těším se na případné zrání její postavy, ale zároveň jsem spokojen se současným stavem. No, i když mě napadá, že toto bych mohl vlastně říct o všech, akorát u Krézlové mi to naskočilo pro Evinu výlučnost.

Zbývá Richard Dobiáš coby dozorce i vyšetřovatel. Jak jsem dosud mlčel o tom, koho jsem jak vnímal během klauzur, tak tady udělám výjimku, přiznávám, že (mírně řečeno) Dobiáš nepatřil mezi mé favority. O to hlouběji teď před ním nemaje klobouku smekám svůj skalp. Věřil jsem mu nejen vyšetřovatele snažícího si zachovat tvář před nečekaně vzpurnou Evou, jejíž nepoddajnost mu akorát přidělává problémy, ale též sadistického dozorce, před nímž se vězenkyně třesou, který když zařve, tak je to v souladu s mocí, kterou nad nimi reálně má. Nezažít to, nevěřil bych tomu, fakt dobrá práce.

Závěr

Co dodat? Snad jen osobní apel. Dámy a pane, vy tam na jevišti, to, čeho se účastníte a co právě skrze vás oslovuje diváky, to není "obyčejná voškařina", není to ani "běžná studentská inscenace". Je to malý zázrak, který má potenciál stát se velkým. Věřte svým postavám tak, jak jim v tuto chvíli díky vám věřím já. Milujte je tak, jak je miluji já pro to, jak jste mi je ukázali. Vstupujte na jeviště s tímto vědomím, dýchejte pro své postavy, dýchejte s nimi a za ně. Buďte tam s nimi a buďte tam spolu. Ukažte jejich velikost srovnatelnou s velikostí jakéhokoliv slavného dramatického hrdiny, vyjevte jejich pravdivost, dejte jim hlas, dejte jim život. Inscenační tým v zákulisí už svoji práci odvedl, teď je to na vás. A já vám fandím, věřím a děkuji.