Hlavním smyslem tohoto blogu je položit otázku, kterou jsem nenašel v žádné ze zde odkazovaných pěti recenzí, což mě přivádí na myšlenku, že jsem divný já nebo všichni ostatní (přičemž si jsem vědom, kde v takových případech bývá pravda).

Nejprve ale můj dojem z celku. Hra Dioptrie růžových brýlí rozhodně není tuctová a vlastně není vůbec špatná, dokonce bych řekl, že je zajímavým příslibem do budoucna. Hned na začátku jsem byl hozen do rozbouřených vod nejistoty a prožíval s hlavním hrdinou Honzou jeho zmatení, abych se ke konci první půlky chytil záchranného kruhu v podobě odhalení minulých scén, o nichž Honza neměl ani ponětí.

O přestávce jsem byl ve velmi příjemném rozpoložení s očekáváním, jaké budou další tahy v na jevišti rozehrané partii. Když to vezmu s velkým odstupem, hra přináší další zajímavá odhalení a zvraty, aby byla zakončena pro mě velmi uspokojivou pointou. Kde je tedy problém?

Jedním ze základních kritérií, jež dělí příběhy na dobré a špatné, je, alespoň pro mě, motivace postav. Příběh může být jakkoliv šílený, může balancovat na hraně reality a horečného snění, může klidně sklouznout do temného oceánu absurdity, ale v každém případě musím postavám věřit.

A zde se už téměř dostávám ke své otázce. Totiž, věřil jsem Honzovi. Byl obětí dobře promyšleného plánu (a zde i rád odpustím drobné trhliny zmiňované jinými) a shodou okolností mu v jeho situaci nepomohl ani ten, koho považoval za autoritu, přítel a psycholog Max, naopak ho utvrdil v tom, co mělo být vyvráceno, své udělaly i Maxovy růžové pilulky. Věřil jsem i Maxovi, situace, v níž se ocitnul Honza, v kombinaci s Maxovou postupně odhalovanou minulostí pro mě představuje přesvědčivé východisko pro jeho jednání. Věřil jsem i Vandě, Honzově "nové manželce", jejíž jednání vycházelo z hloubi jejího ženství, touhy po tom, co okusila a měla zase ztratit, a jisté ráznosti, jež byla ukázána ještě před vypjatými scénami, v nichž byla opravdu potřeba.

Tyto tři postavy prostě měly pevné zázemí, z něhož vycházelo jejich jednání a jež, ač trochu šablonovité, nepostrádalo jistou hloubku. A kdo nám zbývá? Ano, Alice, Honzova "původní manželka". A s ní mám vážný problém, konkrétně s jejím chováním v druhé půli hry, v těch dnech, kdy se vše vyhrotilo. Jaká byla její motivace jednat tak, jak jednala?

Neuspokojí mě odpověď, že byla zkrátka hloupá. To je totiž adjektivum, jež nemůže dostatečně postihnout její činy. Přesnější by asi bylo tvrzení, že Alice byla vymaštěná jak pekáč po svatomartinské huse, případně že někdy o přestávce upadla tak nešťastně, že jí roh postele provedl frontální lobotomii. Jak jinak si vysvětlit, že několik dní setrvala v bytě, jenž je dějištěm hry, a vlastně hrála podle Vandina scénáře? Jak si vysvětlit, že ji nenapadl ani jeden z kroků, které by vedly k rychlému konci jejího trápení a návratu všech do reality?

Jedna odpověď mě bohužel napadá. Alice jedná tak, jak to potřebuje hra. Kdyby Alice projevila alespoň špetku soudnosti, kdyby se v jejím chování objevil záblesk racionálna či aspoň prostého pudu sebezáchovy, příběh by skončil jinak. A to se nehodilo, a tak se z infantilní Alice stala Alice dementní. A to je něco, co vnímám jako podraz na diváka, čas, kdy se toto na jevišti odehrávalo, jsem vlastně jen přetrpěl, ztratil jsem o hru zájem. Sice to závěr zase napravil a vrátil laťku blíže k výši, již nastavila první polovina, přesto tohle Ondřeji Ládkovi zapomenout nemůžu.

Sečteno a podtrženo, z původních více než 80% jsem byl tvrdým direktem sražen někam pod 60%, abych se nakonec vyšplhal na ne úplně přesvědčivých 70%, ale jemnější dělení i-divadlo nemá, tak to nechám tak s přihlédnutím k faktu, že jde o prvotinu.