Penis pravdy jsem nejdříve zhlédl při první repríze a výstupem byl tento komentář: "Inscenace, jež mi spíše než coby živý organismus přijde jako důsledek ošklivé autonehody, po němž zůstalo na silnici maso zábavy a z něj trčící obnažené kosti hlubších myšlenek. Přijmete-li tuto divadelní dělenou stravu, není to nakonec vůbec marné." Jenže stejně jako se na začátku hry Emil po skoku ze střechy paneláku zvedne a začne tak výprava hodná Společenstva Prstenu, i tato inscenace se z mého hodnocení otřepala, aby se při derniéře zaskvěla způsobem mnou nečekaným. A to si zaslouží pár slov.

Pavel Göbl napsal román, variaci na Dařbujána a Pandrholu, příběh přesadil do Ostravy, do kraje, z něhož podle jistého vtipu pocházejí jen kurvy a horníci. Kontrast mezi pohádkou a sociálně tísnivým prostředím dále zahustil fyzikou, metafyzikou, mytologií, přisolil špetkou existencialismu... Jak to vše popsat? Snad jen jako past na intelektuály, zkoušet to brát vážně vás akorát tak namíchne. Nezmínil jsem ještě jednu ingredienci, a to dokonce tu hlavní, totiž humor. Jestli se dá z Penisu pravdy jako celku vzít ponaučení, pak to, že kdo něco moc "žere" (a to cokoliv a s jakýmikoliv důsledky, jde jen o míru), ten je směšný.

Vojtěch Štěpánek knihu zdramatizoval a sám se ujal režie. Výsledek? Při první repríze jsem viděl, co už jsem popsal, humor, z něhož čouhaly ostny vážnosti, vysoké a nízké bylo pro mě odděleno, tyto póly ve mně nevyvolaly ani tak napětí jako pocit souběžné existence. Humor mě bavil, sem tam mě zaujala myšlenka, ale sledovat paralelně dvě inscenace nebylo ani snadné, ani zábavné.

Nevím, co se odehrálo během onoho roku mezi mými návštěvami, ale podruhé jako bych viděl úplně jinou inscenaci. Jednotlivé střípky se poskládaly do všeobjímajícího zrcadla lidskosti. To není náhodná otřepaná metafora, ale můj penis pravdy, kterým jsem odemkl Pandořinu skříňku inscenace, na jejímž dně se jen tak mimochodem povalovalo pochopení.

Ne před bohem, ale před vtipem jsme si všichni rovni. A to nejen my, lidé, ale i ten bůh, stejně jako příroda, vesmír, rozum i cit, spiritualita i nejnižší pudy, zrození i smrt, tvoření i destrukce a konečně i samotný humor, opravdu není nic, co by anekdota nedokázala uchopit a zpracovat pro své účely. Göbl z této pozice radikálního rovnostářství nahlíží též na jazyk, encyklopedická definice stojí bok po boku s "kecama ze čtvrté cenové", skrze něj pak i na veškeré "výplody lidského ducha", konečně vyjádřená fyzikální definice i povzdech, jak "za komunistů bylo líp", jsou výsledky lidských mentálních procesů, snahy uchopit a zkrotit vnější i vnitřní realitu.

Cokoliv přijde Göblovi stejně vhod, pokud to poslouží humoru či jím konstruovanému příběhu, přičemž je připraven obětovat i sám sebe, na jedné straně přijde s aspoň na první pohled důvěryhodným vysvětlením, proč je možno smrt uvěznit v zaletovaném bojleru, když ale dojde na otázku, jak to, že je ji možno opít, přizná, že neví, však i myšlenka absolutního poznání je směšná, co by nás mělo opravňovat k dojmu, že je možné vše pochopit?

Štěpánek jako režisér na Göblovu hru přistupuje a svou inscenací akcentuje rovnostářství textu. Neváhá sáhnout po libovolném divadelním prostředku, který funguje, na začátku vidíme realisticky nalíčeného potlučeného Emila, ale když se omylem vrátí k bývalé partnerce, z portálu vykouknou chlapi v křiklavých parukách s copánky a ejhle holčičky. Pro ilustraci diskotéky shora spustí (kašírovanou) discokouli, jež později poslouží jako Zeměkoule. Ve scéně z Rozprávkové krajiny nechá Emila s Dušanem lézt po žebříku na střechu kostela za světelného efektu blýskání, když ale přijde na důležitý konkrétní blesk, objeví se tento kýčovitě malovaný a hercem nesený jako na besídce základní školy. Poselství je jasné, bez ohledu na technické prostředky sledujeme divadlo a za divadelní znak, tedy něco, co představuje něco jiného, můžeme prohlásit cokoliv, co funkci znaku splní, tedy je tak divákem rozpoznáno, veškerou divadelní vědu vem čert.

A herci? Ti se v tom všem pohybují s vážnou tváří (protože dělat humor není žádná sranda), ale jsou připraveni kdykoliv "vybočit", pokud se to zrovna hodí. Nevím, proč jsem toto vše neviděl už poprvé a nakonec je to jedno, snad jsem se chytil do Göblovy-Štěpánkovy pasti na chytrolíny, snad své udělalo i publikum, to derniérové totiž bylo skvělé, třeba vedle mě seděly dvě postarší paní, u nichž jsem se před začátkem obával, zda z toho, co je čeká, nedostanou infarkt... A smály se jako puberťačky.

Sečteno a podtrženo, pokud jsem v blogu o Smrti Člověka-Veverky psal o myšlenkách, jež lidi rozdělují, zde můžu napsat, že humor je spojuje, právě proto, že jakoukoliv myšlenku-zeď dokáže když ne zbořit, tak alespoň odrolit, nakonec na obou stranách stojí lidé a smích je univerzálním jazykem.