Když jsem před rokem zahlédl plakát avizující uvedení hry Vše o mé matce v divadle ABC, přijal jsem tento fakt se značně smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem byl rád, že tento příběh někdo u nás uvedl na prkna divadla, na druhou stranu jsem byl poněkud nervózní z toho, že to jsou právě Městská divadla pražská. Trvalo mi rok, než jsem se odhodlal toto představení navštívit, a bohužel se rozporuplnost mého očekávání zcela naplnila.

Na úvod se musím přiznat, tento Almodóvarův film mám opravdu rád. Pokud jste na tom podobně, berte tento blog jako varování, tohle není Almodóvar. Přesto, pokud tento zdánlivě prostý fakt přijmete, inscenace disponuje některými zajímavými místy.

Než se k nim ale dostanu, neodpustím si kritiku toho, co je jiné a podle mě špatné. V první řadě je to samotný úvod. Ač se jinak hra poměrně věrně drží předlohy, začátek se dost liší. Ten je sám o sobě působivý, ovšem zvolená koncepce zcela pohřbívá základní rys filmu - sílu a hloubku vztahu Estebana ke své matce Manuele (a naopak, její vztah k němu). Totiž, v originále jde o hluboký intimní vztah, v němž dokonce není obtížné vidět projekci oidipovského komplexu skrze hladový zájem Estebana o život své matky. Ten je přítomen i v Estebanově přání zhlédnout inscenovaný rozhovor o darování orgánů, k čemuž Manuela svolí, vědoma si důležitosti tohoto pro svého syna. Hra tímto rozhovorem začíná a Esteban jako by se k němu nachomýtl bez Manuelina vědomí, celkově jejich vztah vyznívá mnohem mělčeji, Manuela má svého syna ráda, jak tak matky své syny rády mívají, on je zase "takový normální teenager". To hře nesmírně ubližuje, protože i Manuelino zoufalství nad ztrátou syna je pak tak nějak plošší. Zdánlivou kompenzací této ztráty rozměru by mohla být stylizace Estebana do průvodce příběhem, což samo o sobě považuji za dobrý nápad, chybějící hloubku však nahradit nemůže, při jiné koncepci by to ale mohl být vhodný doplněk.

Další část kritiky mě dostává k oné obavě, že se této hry ujala právě MDP. Když ve filmu dvaadvacetiletý Eloy Azorín říká, že je mu sedmnáct, ale vypadá starší, je to prostě fakt, který nijak nezaujme. Když tutéž větu pronese o deset let starší Viktor Dvořák, jenž představuje Estebana v této dramatizaci, vyvolá to akorát salvu smíchu. To sice (alespoň podle mě) zapadá do "lidového obrazu" MDP, ovšem v kontextu hry to působí značně nepatřičně.

To ovšem ještě nic není proti postavě Agrado. Ve filmu ji hraje Antonia San Juan, herečka se silně maskulinními rysy, čímž vzniká opravdu značně věrohodný obraz transsexuála. A jak je tomu na scéně ABC? Agrado ztvárňuje Vladimír Marek a divákovi se naskýtá pohled na figurku, která jako by přišla z nějaké nepříliš vydařené travesti show. Tento fakt se však hra nesnaží nijak skrývat, naopak na něm staví. Opět pak zcela jinak vyzní monolog Agrado o plastických operacích, jež podstoupila. Zatímco ve filmu je jejich výčet uvěřitelnou cestou muže za snem o dokonalém ženském těle, v představení jde spíše o zdroj laciných vtípků završených tvrzením, že si Agrado nechala operovat nos, který jí ale poté stejně někdo přerazil, takže její obličej již není tak krásný, ale aspoň jí dodává na autentičnosti.

Ostatně celá postava Agrado je oproti filmu dost posunutá, zatímco v něm je zobrazena jako žena, které sice začíná ujíždět vlak, ale stále je plná síly, což dokazuje scéna, kdy namísto zrušeného představení vypráví o svém životě a je odměněna bouřlivým potleskem, na jevišti ABC se mění v torzo své bývalé slávy, motiv jejího sólového vystoupení je použit dvakrát a ve výsledku ji staví do světla politováníhodného ztroskotance.

A jak je na tom samotná Manuela, jejíž příběh je vyprávěn? Podle filmu by mělo být Manuele 38 let, čemuž se dalo věřit u třiačtyřicetileté Cecilie Roth, u o deset let starší Dany Batulkové to opět trochu skřípe (i když tedy méně než u Estebana). A tím, že jsem na počátku neuvěřil hloubce jejího vztahu k Estebanovi, jsem měl poté problémy s návaly jejího smutku, prostě mě nepřesvědčila. Celkově tak odříkává repliky, jež mě ve filmu opravdu chytaly za srdce, aniž by to na mě nějak výrazně působilo.

A tady bych své kydání hnoje ukončil (další výhrady by byly nefér vzhledem k tomu, že některé filmu vlastní prostředky zkrátka nejsou přenositelné na divadlo) a zaměřím se na pozitiva. Začnu Lolou Ivana Korečka, sice minirole v samém závěru, ale přesvědčivě zahraná, vtipné mi přišlo, že působil mnohem ženštěji než Agrado, ač ve filmu je to přesně naopak. Dobře ztvárněné pak byly zbylé ženské postavy - Huma Rojo Dany Syslové, Nina Cruz Lucie Roznětínské, jeptiška Rosa Evellyn Pacolákové i její matka v podání Carmen Mayerové.

Oproti filmu pak byly rozpracovány některé scény, předně onen inscenovaný rozhovor v úvodu (který sám o sobě byl fakt výborný, jen to zařazení bylo nešťastné), potom bytová dámská jízda s Manuelou, Humou, Rosou a Agrado, kde se oproti předloze značně zlepšilo využití rekvizit a Rosa se ukázala v zajímavějším světle, no a nakonec samotný závěr, jenž je ve filmu přece jen poněkud rozvláčný, zde opravdu oceňuji seškrtání "dovětkových scén" a ukončení monologem z Krvavé svatby. Ostatně i motiv přípravy této hry a jí předcházející dění dostává ve hře mnohem větší prostor a dle mého je to jedině dobře.

Sečteno a podtrženo, není to Almodóvar, jsou to Městská divadla pražská, na slzu dojetí, již ze mě film vymámil po pár minutách, jsem musel čekat dvě hodiny, ovšem celkově inscenace přináší něco navíc, pro co stojí za to ji vidět.