Tento blog je o mně. A možná trochu i o Tobě, o Tvém příspěvku k mému bordelu v hlavě. Takže i tak o mně.

O divadle bloguju téměř deset let. Původně jsem psal pro radost a z vnitřní potřeby, o něčem jsem dumal a pak si to odložil do blogu, abych si vyčistil hlavu a mohl dumat zase o něčem jiném. Dlouho jsem ani nevěděl, zda to někdo čte, bylo mi to jedno. Pak jsem se začal s divadelníky socializovat a zjistil, že mě někdo čte. A že jsem považován za kritika. Smál jsem se tomu a když mé blogy někdo nazýval recenzemi, tak jsem se ohradil. Ale dělo se tak dál, já pomalu přestával protestovat, až se stalo to nejhorší, sám jsem uvěřil tomu, že jsem kritik.

A to byl fakt průšvih, protože když už jsem to vnitřně přijal, začal jsem se zaobírat tím, co to vlastně znamená. Sám jsem si na své psaní začal klást různé požadavky, dávat si pozor na to, co a jak píšu, snažil se dostát standardu, který jsem si poskládal ve své hlavě z toho, co mi kdo řekl, co jsem si kde přečetl a k čemu jsem sám dospěl.

Výsledek? Radost ze psaní se vytratila, každý blog byl dlouhý boj, snažil jsem se co nejvíc tvrzení vyargumentovat, když jsem něco zveřejnil, často to byl až několikátý pokus, když už jsem konečně našel ten správný rámec, když jsem měl konečně pocit, že to je ten pravý přístup... A stejně jsem nebyl s výsledkem úplně spokojený, protože jsem viděl, co vše by se dalo ještě zlepšit. A zároveň jsem se bál toho, komu jsem ukřivdil, kde jsem přiznal zásluhy někomu jinému, než komu skutečně náleží, co jsem přehlédl či nepochopil.

A protože něco takového nelze dlouhodobě udržet, nakonec jsem skončil tak, že už skoro nepíšu. Tedy veřejně, svůj dojmový přetlak ventiluju v soukromé korespondenci s lidmi, u nichž vím, že se nemusím hlídat, případně v pozdních hodinách na baru, kdy už je to tak nějak jedno. Není to absurdní? Jaký je rozdíl mezi tím, když něco zveřejním a když to někomu napíšu soukromě? Pořád jsem to já, je to můj názor a přesouvám ho ze své hlavy mimo svůj dosah. Rozdíl v počtu příjemců je kvantitativní, nikoliv kvalitativní. Jediný problém je ta nálepka kritik a má představa o tom, co znamená.

Takže víš co? Mrdám na to. Což není vulgarismus, odkazuji se k původnímu významu "trhat sebou, hýbat se" - trhám sebou, abych se vymanil z pout této nálepky a pohnul se dál. Rezignuju na úřad divadelního kritika, o nějž jsem nestál, do něhož jsem byl dosazen, aniž bych vlastně věděl kým, proč a jak, a jehož nárokům tak, jak jsem si je postupně sám pro sebe vydefinoval, neumím a vlastně ani nechci dostát.

Začnu opět blogovat o divadle, leč vrátím se ke kořenům. Nebudu komplexně zvažovat všechny složky inscenace, vyjádřím se k tomu, co mě zrovna zaujalo (ať už tak či onak). Nepopírám, že to s divadlem nemyslím vážně, protože ho nepovažuju za hodnotu samu o sobě, ale je pro mě zajímavé primárně jako médium, komunikační platforma. A mnohem více než "jak je komunikováno" mě zajímá "co je komunikováno".

Mým ideálem je divadlo nabízející (pro mě) závažné téma ilustrované na konkrétních osudech, leč s jasným přesahem. Tedy text s věrohodným příběhem a postavami jednajícími podle svých vnitřních pohnutek (a ne tak, jak to autor potřebuje), dramaturgie, která to případně vytáhne a zdůrazní, a režie, pro niž toto hraje prim a ostatní složky inscenace (byť třeba samy o sobě výrazné) to podpoří a neopájejí se samy sebou. A ideálně vše zhuštěno tak, aby každý obraz a každá replika nejen přispívaly k celku, ale měly též svůj bezprostřední smysl, který můžu vnímat tady a teď. Nějaké serepetičky kolem, na kterých si třeba Ty ujíždíš, mi jsou v lepším případě ukradené, v horším zbytečně rozptylují mou pozornost.

Nepopírám též, že mám své oblíbence, kteří mi to, co hledám, dávají více než jiní. To je sice patrné i z mých dosavadních blogů, leč nebudu se to už snažit hájit objektivizací (leda by to bylo součástí toho, co mám na srdci), sám pro sebe si to zdůvodnit umím a to stačí, "já" je jediný soudce, na němž záleží. Mé blogy tak patrně budou vysoce subjektivní, nedotažené, ignorující leccos, někdy od inscenace odběhnu k rozebírání tématu, jímž se zabývá... Ale budou moje. A pokud s tím budeš mít problém, nějak se s tím poper, můj boj to není, maximálně to můžeme probrat u piva. Nebo taky ne, uvidíme.

Shrnutí? Loučím se jako divadelní kritik a těším se na viděnou jako člověk, třeba to bude častěji než párkrát do roka.