Psát tento blog už sice vlastně nemá význam, herci si protrpí ještě dvě reprízy a budou vysvobozeni, přesto těch myšlenek honících se mi hlavou je příliš mnoho, než abych je mohl ignorovat.

Začněme předlohou. V kolonce autor můžeme nalézt tři jména a dovětek "a další". To je příznačné, onen text totiž skutečně působí hned v několika rovinách "tak nějak kolektivně". Dotýká se příliš mnoha témat, je roztěkaný, dynamika jeho světa je poněkud nepřehledná, klíčové myšlenky se navzájem přetahují o své vyznění. Totéž by se pak dalo říci o užitých výrazových prostředcích, civilní mluva je prokládána květnatým veršovaným jazykem, sice podle zřejmého klíče, nicméně celek bez interpretace působí vskutku prazvláštním dojmem.

V této souvislosti je zajímavá informace, kdo hru přeložil do češtiny - Julek Neumann. Tento všestranný světoběžník je u nás spjat se Studiem Ypsilon, v němž začínal a kam se po "bloumání světem" opět vrátil. Jak příznačné, pokud bych si měl představit Čarodějnici z Edmontonu inscenovanou v některém z pražských divadel, napadla by mě právě Ypsilonka. Proč? Dovolte mi na tomto místě rozbor některých aspektů tamější poetiky, pokud vydržíte, slibuji, že ozřejmím, jak se vše vztahuje k Disku.

Ať už si o dnešním Janu Schmidovi sedícím aktuálně ve velmi vratkém ředitelském křesle myslíte cokoliv, jedno mu jen stěží můžete upřít - Studio Ypsilon je divadlem originálním a nezaměnitelným, nenajdete druhé takové. Můžeme polemizovat o tom, že již jen těží ze zašlé slávy zlatých časů, které skončily, přičemž můžeme diskutovat i o tom, kdy se tak stalo, můžete argumentovat klesající návštěvností. Sám se netajím tím, že je mi y-poetika cizí, musím ale uznat, že i dnes má své diváky, kteří se opravdu výborně baví na představeních, jež já z většiny protrpím. Jedinečnost rukopisu je ale nepopiratelná.

K jeho ilustraci se obzvláště hodí dramatické koláže, pod nimiž je podepsán Jan Schmid, případně je kolonka autor rozšířena o Miroslava Kořínka či "kolektiv", konkrétně mám na mysli tituly Prodaná nevěsta, Faust a Markétka, Praha stověžatá či T.G.M. (aneb... tato část se s časem mění). Jaké jsou společné atributy těchto počinů? Mozaikovitost, nesourodost užitého humoru, myšlenek i hereckých výkonů, ale též určitá hravost a v některých pasážích nesporná inteligence a pronikavost postřehů či asociací (někde více než jinde), hříčky na úrovni textu, hudby, projevu jednotlivých aktérů, řešení scény i kostýmů.

Pravdou ale je, že inscenování Čarodějnice z Edmontonu by v rukou tohoto tvůrčího týmů nutně vyústilo v kus značně odlišný od předlohy. Proč? Záměrem Ypsilonky je v první řadě pobavit, v druhém plánu pak (možná, dosud o tom nejsem u většiny tvorby skálopevně přesvědčen) nabídnout náměty k zamyšlení.

Vyjděme nyní z vyjmenovaných znaků a zkusme se k nim vyjádřit s přihlédnutím k tomu, co je možno vidět v Disku. Měl bych se na tomto místě nejspíše omluvit většině lidí z Ypsilonky za negativní komentáře na jejich adresu, protože ač mi výsledek jejich práce příliš "nevoní", aspoň ji dělají důsledně.

Tak kde začít? Scéna je pojata vskutku minimalisticky, sestává vlastně ze čtvercové plochy, na níž se pohybují postavy, jež jsou právě "v záběru". Ostatní pak posedávají na lavicích podél tří stěn, čtvrtou je potom hlediště. Těžko říct, co touto koncepcí chtěli tvůrci vyjádřit, vezmeme-li v úvahu jiné tamější inscenace, nejspíše toto řešení nebylo nutností, ale skutečným záměrem. Další, co zaujme, je téměř absolutní absence scénické hudby, těch pár zvuků, co se během večera ozve, snad ani nestojí za zmínku. Ani kostýmy diváka nemají čím zaujmout, snad až na Matku Sawyerovou Anny Císařovské a pekelného psa Niny Horákové.

Jediné, co tak zbývá, jsou samotní herci prezentující text. Ten v sobě spojuje několik příběhů a přeskakuje mezi běžným rozhovorem a rýmovanými archaicky znějícími pasážemi obsahujícími rádoby zdůrazněné myšlenky, postřehy. V Ypsilonce je takováto vrstevnatost doma, nicméně tam jsou textové rozdíly podpořeny vším, na co se v Disku rezignovalo. Výsledkem snažení herců-studentů je pak jeden veliký zmatek.

Prý by mělo jít o tragikomedii. No, tento pojem je vskutku naplněn, ovšem zase tak nějak podivně - na jednu stranu herci deklamují tak vážně, až se tomu divák musí smát, protiváhou jsou potom výjevy z přípravy lidové veselice, maškarního procesí. K propojení těchto dvou rovin dochází tak nějak mimochodem a ne příliš postřehnutelně, vlastně jen natolik, aby divák rozpoznal, že se vše odehrává v jednom časoprostoru. Jaký rozdíl oproti Pitínského Konci masopustu v Národním divadle, kterážto inscenace se sice pozitivním ohlasům příliš netěší, ale zrovna tento prvek je tam využit čitelně a je součástí jádra sdělení.

Další problém spočívá v tom, že herci Disku jsou víceméně stejně staří. Mají-li potom hrát postavy v širším věkovém rozmezí, je třeba dbát zvýšeného úsilí, aby bylo poznat, kdo je kdo. Toho je možno docílit kostýmy či projevem herců, ani jednoho jsem tu však nebyl svědkem. Až ve druhém výstupu Václava Šandy mi došlo, že má být vlastně o generaci starší, to když se na scéně objevili jeho dospělí synové.

U Matky Sawyerové si věkem nejsem jistý doteď - je zřejmé, že jí nemá být dvacet, ale zda jí mělo být padesát či sedmdesát, na to si asi musí každý odpovědět sám. Příliš nepomůže ani to, že ji mladíci nazývají babiznou, jednak může jít o záměrně zveličené negativní hodnocení vzhledu, jednak "hřebečci nevycválaní" by tak klidně mohli nazývat vrstevnici svých rodičů. Jak jiné by to bylo v Ypsilonce - roli čarodějnice by ztvárnila Jana Synková, jež by ji přesvědčivě ukotvila v čase a navíc by této postavě vtiskla naprosto jedinečný a neopakovatelný tvar (jenž by plně souzněl s komediálním zaměřením této scény). Anna Císařovská se sice snaží ztvárnit ženu, kterou okolí pohrdá a jež se nakonec stává tím, co z ní dav chce mít, nicméně je třeba značné spolupráce diváka, aby na tuto hru přistoupil.

Dostávám se k největší a zásadní slabině inscenace - režisérovi. Tím by měl být jistý Aleksi Barrière. Pevně doufám, že tento mladý muž diplom nedostane, navíc bych mu dal k úhradě veškeré náklady na jeho studium. I tak by to ale byla příliš malá satisfakce za to, v čem herci "pod jeho vedením" musejí účinkovat.

Samotný text je totiž v mnoha ohledech komplikovaný - volně propletené příběhy, střídání jazyka, podivný smiřující závěrečný soud, neodpovídající věk herců a postav, to vše jsou úskalí, s nimiž by se měl vypořádat právě režisér. Část kritiky by pak měla padnout i na hlavu dramaturgyně Markéty Machačíkové, jež je společně s režisérem podepsána i pod úpravou textu (a opravdu mě velmi překvapuje, že její jméno je takto spojeno s tímto kusem, vezmu-li v úvahu, že upravila a režírovala Podobu věcí). Takováto předloha vyžaduje jasnou vizi, poselství... A opravdu pevnou ruku při vedení herců, zvláště ve chvíli, kdy veškeré možné výrazové prostředky jsou redukovány téměř výhradně na mluvené slovo.

Nic z toho tu však není snad ani náznakem přítomno, pokud pan Barrière opravdu do výsledku nějak zasáhl, dal si záležet na tom, aby to nebylo poznat. Inscenace totiž vypadá, jako by si sami herci řekli "Pojďme, udělám Čarodějnici z Edmontonu.", naučili se text a šli před lidi. Jenže ono prostě nestačí, že herec hraje, nemá-li jeho konání účel. Tedy, snad existují dostatečně zřetelné a návodné hry, kde by to tolik nevadilo, tato mezi ně ale opravdu nepatří,

Posledním aspektem, který zmíním, je, že předloha obsahuje o dost více postav, než kolik herců měla KČD k dispozici. I přes angažování několika hostů tak došlo k tomu, že nejeden herec ztvárňuje několik postav. Bohužel vzhledem k celkové chaotičnosti výsledku je toto jen poslední hřebíček do rakve, asi největším otazníkem je pro mě Nina Horáková coby ďábel a soudce - byl toto zdvojení záměr či to tak prostě vyšlo?

Sečteno a podtrženo, Čarodějnice z Edmontonu v Disku je dvouhodinovým pohledem na vypuštěný rybník, v němž se herci plácají jako kapři na vysychajícím bahnitém dně.