Když jsem Kodaň zhlédl poprvé v lednu 2012, měl jsem v úmyslu přidat jen nejvyšší hodnocení a komentář "Absolutní zážitek, více slov by bylo pouze jeho przněním, tak jen... Děkuji." Má sestra mě však přivedla na myšlenku, že by mohlo být užitečné sepsat tento blog a vysvětlit v něm "technikálie". Fraynova hra se totiž z velké části zabývá čímsi, co je dnes známo (tedy alespoň mezi teoretickými fyziky) jako "Kodaňská interpretace kvantové mechaniky", a souvislostmi této s osudy a nitry jejích tvůrců.

I bez znalosti moderní fyziky je možno si inscenaci užít, neboť Michael Frayn vytvořil nesmírně hluboký lidský příběh dotýkající se základních otázek humanity, přičemž v Divadle v Celetné s nejvyšší pokorou tento předkládají divákům. Přesto se domnívám, že je možno osvětlit i souvislosti s onou teoretickou a běžnému divákovi nejspíše velmi cizí složkou. Rozepsal jsem tedy tento blog a jak jsem se propadal čím dál hlouběji do temných zákoutí částicové fyziky ve snaze je osvětlit, téměř jsem již zapomněl na to, co hru (potažmo inscenaci) činí divácky atraktivní.

Po roce (a třech dnech) jsem se proto na Kodaň vydal podruhé s mírnými obavami, zda na mě opět zapůsobí tak silně jako napoprvé. Stačilo však pár minut a já byl znovu zcela pohlcen, tentokráte jsem však strávil celou přestávku a desítky minut po představení zaznamenáváním asociací, jež ve mně viděné vyvolalo. Po nezbytném čase potřebném pro získání objektivnějšího náhledu konečně můžu sepsat tento blog.

Nejdříve se pokusím vyložit, co je to ta "Kodaňská interpretace kvantové mechaniky" (přičemž přiznávám, že nejsem teoretický fyzik, leč mám k tomuto oboru relativně blízko, snad můj (více než polo)laický pohled bude k užitku spíše než ke škodě), abych se poté věnoval genialitě propojení této s tím, o co v divadle jde především: lidskými osudy, jednáním a motivy.

Mechanika?

Co je to mechanika? Klasická (též Newtonova) mechanika je obor fyziky zabývající se pohybem těles. Zkoumá takové veličiny jako poloha, rychlost, zrychlení, síla, energie či hybnost. Pohyb automobilu, zvedání činek, zatloukání hřebíků, kulečník, centrifuga na Matějské pouti, to vše je mechanika v praxi, všude tam, kde jde o pohyb, jeho změnu či vzájemnou interakci předmětů, se skrývají Newtonovy pohybové zákony, základ klasické mechaniky.

Abych si připravil půdu pro následující, dovolím si jeden postřeh. Je velice snadné provádět experimenty v klasické mechanice. Prostě vidíme, co se děje, můžeme jednoduše měřit změny v čase. Co ale "ve skutečnosti znamená" něco vidět? Pokud pozorujeme pohybující se předmět, dochází k tomu, že se od něj odráží světlo, které poté směřuje na naši sítnici a v mozku se nám vytváří obraz viděného. Podobně pak fungují i moderní měřicí přístroje, jež sice namísto viditelného světla mohou využívat jiné druhy záření, princip však zůstává stejný.

Podstatné je, že způsob měření neovlivňuje pozorovaný jev, světlo odrážející se od pohybujícího se předmětu "nijak" tento pohyb neovlivňuje ("nijak" znamená "ne tak, aby se to projevilo ve výsledcích měření vzhledem k požadované přesnosti"). Jinak řečeno, v klasické mechanice můžeme pozorovat události, aniž by je naše pozorování měnilo.

Kvantová?

Nyní je čas se ponořit do historie. V pátém století před naším letopočtem jistý Démokritos přišel s myšlenkou, že veškerá hmota se skládá z určitých základních stavebních jednotek, nedělitelných částí, které nazval atomy. Tato představa se udržela pozoruhodně dlouho, přes dva tisíce let, jednak proto, že nebylo třeba na ní nic měnit, pro všechny praktické potřeby vyhovovala, jednak přesnost lidstvu dostupných technik měření neumožňovala dostat se na potřebnou úroveň pozorování, při níž by bylo možno nahlédnout do subatomárního světa.

Na samém sklonku devatenáctého století však jistý Joseph John Thompson objevil elektron (= skutečně prokázal jeho existenci, jeho teoretický koncept je o desítky let starší) a mohlo přijít století dvacáté a formování částicové fyziky (podstatným předpokladem bylo i zdokonalení měřicích technik, jež v současnosti umožňují zkoumat jednotlivé částice). Ta je charakteristická zejména neuchopitelností selským rozumem, zjevné věci přestávají platit a exaktní věda se nezřídka dostává do mnohem esoteričtějších sfér.

Dnes už tedy víme (a promítá se to dokonce do učiva pro základní školy) že atomy nejsou nedělitelné, ale skládají se ze subatomárních částic - protonů, elektronů a neutronů. To je ovšem jen špička ledovce. Další zajímavou částicí je foton. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se mělo za to, že světlo je elektromagnetické vlnění (s určitým rozpětím vlnové délky). Vlnové vlastnosti světla lze snadno demonstrovat, v téže době však existovaly jevy, které si fyzici nedokázali vysvětlit.

Uvázne-li lidské myšlení na mrtvém bodě, stává se občas, že na scénu přijde génius schopný opustit vyjeté koleje a přispět zcela novým pohledem. A tím se dostáváme k Albertu Einsteinovi, kteréžto jméno si sice spojujeme především s teorií relativity, ovšem byl to právě on, kdo též přišel s myšlenkou, že by se světlo mohlo skládat z částic, vybudoval koncept fotonu, vysvětlil pomocí něj fotoelektrický jev, za což dostal i Nobelovu cenu.

Vynechme detaily a přejděme ke slovu "kvantový". Stručně řečeno, do konce devatenáctého století byla realita spojitá, jakákoliv fyzikální veličina mohla nabývat libovolných hodnot. S rozvojem měřicích technik schopných sledovat stále menší a menší objekty/jevy se však tato představa dostala do neobhajitelné pozice, ukázalo se, že na dostatečně úrovni podrobností se oproti teoreticky neomezené množině "stavů" vyskytují jen některé. Úvahy o možném řešení tohoto problému vedly k pojmu kvanta jako nejmenší možné jednotky energie. Nebo to lze též formulovat tak, že kvantum je "nejmenší jednotka akce".

Představte si film. Ten se skládá z jednotlivých snímků promítaných tak rychle za sebou, že je lidské oko vnímá jako plynulý pohyb. Kvantová fyzika pak tvrdí, že i naše realita je takovým filmem, kvantum pak udává nejmenší možný rozdíl mezi dvěma "políčky filmu reality". Sice píšu o energii, ovšem když vezmeme v úvahu další (Einsteinovy) teorie (prokázané ve smyslu, že odpovídají tomu, co můžeme pozorovat, přičemž zároveň předpověděly výsledky některých experimentů provedených po jejich formulování), totiž že energie a hmota jsou jen různými pohledy na totéž (tedy energie je hmotou) a že gravitace je zakřivením časoprostoru, zjišťujeme, že všechny fyzikální veličiny jsou diskrétní (měnící se skokově), zkrátka "žijeme ve filmu". Kvantová mechanika pak sleduje totéž co klasická mechanika, ovšem na úrovni mikrosvěta s využitím pojmu kvantum a z něj plynoucích důsledků.

Interpretace?

Myšlenka "vesmír = film" doslova změnila realitu (pokud přijmeme tezi, že realita je to, co vnímáme), z Newtonova vesmíru jsme se přesunuli do mnohem "divočejšího" vesmíru Einsteinova. Přelom devatenáctého a dvacátého století odstartoval explozi teoretické fyziky, pokročilost technik měření umožnila zabývat se látkou, z níž je utkána skutečnost, pokročilá matematika pak umožnila vytvářet nesmírně složité abstrakce. Teorie a praxe šly ruku v ruce, experimenty vytvářely potřebu vysvětlit problémy, kterou teoretičtí fyzikové (kteří byli spíše zdatnými matematiky a zároveň vizionáři) uspokojovali svými teoriemi, z těchto plynuly předpovědi, jež se později v dalších experimentech potvrzovaly, zdálo se, že všeobsažné vědění o struktuře jsoucna je na dosah a cesta k němu je otázkou času.

No dobře, tak hladké a jednoznačné to nebylo. Vraťme se ke světlu a fotonu. Světlo se skládá z fotonů, ale je též elektromagnetickým vlněním. Přejdeme-li o úroveň níže, dospějeme k tvrzení, že foton je zároveň částicí i vlnou. Tedy ve smyslu, že existují experimenty prokazující částicovou povahu fotonu a existují též experimenty prokazující jeho vlnovou povahu. Navíc tento problém nenastává jen u fotonu, ale u všech částic, u každé je možno prokázat částicový i vlnový charakter.

Podíváme-li se na kvantovou mechaniku jako na matematickou teorii, tedy "soubor rovnic", zdá se, že je vše v pořádku. Máme k dispozici silný matematický aparát umožňující říci, jak se která částice zachová při konkrétním experimentu. Problém ale je, že "jednotlivé rovnice" si odporují v tom smyslu, že vycházejí z různých představ. Není se co divit, že se fyzici nespokojili s tím, že "abstraktno při vhodném použití popisuje konkrétno", to by je situovalo do role pouhých "uživatelů fyziky".

Můžeme to připodobnit k bouřce. Matematický aparát odpovídá pozorování, že po blesku následuje hrom, dokonce víme, že když je bouřka vzdálena x kilometrů, tak po spatření blesku uslyšíme hrom přibližně za 3*x sekund. Je tím ale objasněn mechanismus vzniku hromu po blesku? Ne, k tomu musíme poznat, co to opravdu je blesk, co se při tomto jevu děje a jak to souvisí s aerodynamickým třeskem.

Fyzici se tak ocitli v úzkých, měli mocný matematický aparát, který ale nebyli schopni vysvětlit (či pochopit), uměli sice popsat "jak", ale netušili "proč". Jednotlivé části kvantové mechaniky vycházely ze vzájemně neslučitelných představ, jenže zároveň všechny částečně "fungovaly", každé jednotlivé východisko bylo schopno perfektně vysvětlit některé jevy. A každé na jiných zcela selhalo.

Umíte si představit tu frustraci fyziků? Vyšli z různých představ o realitě, z nichž se každá ukázala být sama o sobě nesprávnou v tom smyslu, že nebyla schopna vysvětlit vše, ovšem když se daly dohromady důsledky všech těchto "nesprávných předpokladů", vzniklo cosi, s čím se dalo spolehlivě pracovat. Zdálo se, že realita je v sobě schopna nějakým způsobem integrovat vzájemně si odporující představy, ač se to zcela vzpírá veškerým logickým principům. Vyvstala tak potřeba kvantovou mechaniku interpretovat, spojit abstraktní matematický aparát s našimi představami o skutečnosti, smířit nesmiřitelné.

Kodaňská!

Přístupů, jak kvantovou mechaniku interpretovat, se objevilo několik, nejvýznamnější je ta, již se dnes říká kodaňská (někdy též standardní, což ukazuje její výsadní postavení). Proč kodaňská? Protože vznikla na univerzitě v Kodani ve dvacátých letech dvacátého století, kde přednášel Niels Bohr a kde byl tou dobou jeho asistentem Werner Heisenberg.

Tito dva jsou duchovními otci kodaňské interpretace a též dvěma ze tří hlavních (a jediných) postav Fraynovy hry (třetí je pak Bohrova žena Markéta (přidržím se v inscenaci použitého počeštění jména Margrethe)). Jejím jádrem jsou Bohrův pojem komplementarity a Heisenbergův princip neurčitosti (další východiska by potřebovala více teorie, kterou jsem zamlčel, pro pochopení hry však dle mého nejsou potřeba).

Komplementarita

Bohr k otázce "slučitelnosti neslučitelného" přistoupil "lišácky". Když se vrátím k sekci klasické mechaniky, uvedl jsem tam, že pozorování jevu tento nijak významně neovlivňuje. To však v mikrosvětě není pravda. V klasické mechanice můžeme předmět "bombardovat" fotony a podle jejich odrazu určovat jeho polohu, aniž by to pozorovaný předmět ovlivnilo. Jenže na úrovni částic už nemáme k dispozici takovéto "užitečné leč neovlivňující fotony".

Když to vztáhnu do "našeho světa", představte si kulečníkový stůl ve zcela tmavé místnosti, po němž se pohybuje koule, mě zajímá její poloha a rychlost. Jediné, co mám k dispozici, jsou další koule, které můžu posílat po stole a zase je zachytávat, jakmile se dotknou hrany stolu. Získám tak sérií měření o tom, odkud, jakou rychlostí a jakým směrem jsem vyslal koule a odkud, kam a jakou rychlostí se "vrátily". Ve výsledku tak jsem schopen rekonstruovat vlastnosti (polohu a rychlost) měřené koule, které jsem ale zároveň interakcí s "měřicími koulemi" jistě změnil.

Podstatná teď ale není tato změna, důležité je všimnout si něčeho jiného - nemám k dispozici "přímý náhled na kouli" (který bych v tomto případě získal, kdybych v místnosti prostě rozsvítil), ale jen informace o její interakci s jinými koulemi. A přesně z toho vyšel Niels Bohr. Pozorujeme-li jev v mikrosvětě, nemůžeme tak činit přímo, ale jen skrze experimenty, které nám poskytují údaje o interakci měřeného objektu s okolím. Ovšem tím, jak pokus připravíme, už předem určujeme, výsledky jakého typu můžeme očekávat.

Otázka, zda je elektron vlna nebo částice, tak zůstává nezodpovězena a co je hlavní, z principu nezodpověditelná. Pokud vytvoříme situaci, v níž můžeme měřit vlnové vlastnosti elektronu, bude se chovat jako vlna, pokud vytvoříme situaci, v níž můžeme měřit částicové vlastnosti elektronu, bude se chovat jako částice.

Při experimentech děláme to, že kvantové vlastnosti překládáme do klasické mechaniky, pojmy jako rychlost či poloha se vztahují ke klasické mechanice, ale kvantový svět je evidentně složitější, nemáme však možnost na něj nahlédnout přímo, nýbrž jen skrze překlad, který je ale zároveň redukcí. Onen přímý vhled se rovná úplnému popisu stavu, princip komplementarity pak říká právě to, že tento je nemožný, k dispozici máme jen ony redukující překlady.

Nebo ještě jinak, v mikrosvětě můžou objekty existovat v z našeho pohledu navzájem neslučitelných stavech zároveň, logika je však v bezpečí, neboť jakékoliv pozorování poskytuje informace jen o jednom z nich. A nejde přitom o to, že bychom dosud nebyli technicky schopni plného vhledu, nýbrž jde o důsledek faktu, že nemůžeme pozorovat objekty mikrosvěta jako takové, ale jen jejich interakce s okolím.

Spinové intermezzo

Zajímavou ilustrací toho, že vlastnosti mikrosvěta pozorujeme jen skrze překlad do makrosvěta, je "vlastnost" částic nazývaná spin. Co to je? No, upřímně řečeno nevíme. Pomocná představa je, že jde o rychlost a směr rotace částice, vycházíme z planetární analogie, tak jako se kolem své osy otáčí Země, můžeme si představit, že totéž dělá elektron. Jde ale jen o berličku, šidítko, abychom měli aspoň nějakou představu. Pravdou je, že spin je "jen" proměnná vyskytující se v rovnicích kvantové mechaniky, jež při jejím započtení "fungují", zatímco bez tohoto nikoliv.

Možná si teď vzpomenete na školní léta a cosi, čemu se říká "bulharská konstanta". Jde o číslo, které je třeba přičíst ke špatnému výsledku či jím tento vynásobit, abychom dostali výsledek správný. Je snad spin bulharskou konstantou kvantové mechaniky? Nikoliv, nejde totiž o vhodně zvolené číslo, "aby to vyšlo", zavedeme-li do rovnic spin, zjistíme, že se chová "rozumně", konzistentně, dá se o něm leccos tvrdit. Akorát pro něj nemáme interpretaci, chybí nám jeho překlad do makrosvěta. Jde o "koření boží kuchyně", jehož existenci sice můžeme spočítat, ale neochutnáme ho, jsme v situaci člověka, který ztratil chuť a sůl chápe jen skrze její chemický vzorec - o existenci soli nepochybuje, ovšem význam věty "Ta polévka je trochu přesolená." nikdy nepochopí.

Princip neurčitosti

Kvůli komplementaritě jsme nuceni vzdát se myšlenky, že "nahlédneme bohu pod pokličku", jsme odsouzeni setrvávat v určité nejistotě. Ta se dále prohlubuje přínosem Wernera Heisenberga ke kodaňské interpretaci. Ten vyšel z myšlenky, že v mikrosvětě pozorování ovlivňuje pozorovaný objekt, a vyvodil z ní, že pak nutně existují dvojice fyzikálních veličin, jež nemůžeme změřit najednou.

Nejznámějším případem je poloha a hybnost částic. Čím přesněji určíme, kde se elektron nachází, tím méně budeme vědět, kam a jak rychle se pohybuje. A naopak, znalost jeho směřování nám zabraňuje přesně určit, kde se nachází. Stejně jako u komplementarity nejde o nedokonalost techniky, ale důsledek samotného principu, jakým můžeme mikrosvět pozorovat - skrze interakce. Mimochodem, matematicky vyjádřený vztah oné "vzájemné neurčitosti" obsahuje kvantum, "vzdálenost mezi poli filmu, na nějž se promítá realita".

Ještě trocha Einsteina

Než už konečně přejdu k divadlu, musím ještě jednou zmínit Alberta Einsteina. Tentokráte už půjde o jeho (speciální) teorii relativity. Ta je založena na dvou předpokladech. Prvním je, že fyzikální zákony jsou univerzální, tedy že jejich matematický popis nezávisí na pozorovateli, "pokud vzoreček funguje pro jednoho pozorovatele, musí fungovat pro všechny." Ač to nemusí být na první pohled zřejmé, ekvivalentní formulace je, že žádným pokusem nelze zjistit, zda se těleso pohybuje rovnoměrným přímočarým pohybem, nebo je v klidu. Zde se už projevuje relativita, to, zda se pohybujeme či ne, musíme vždy vztáhnout k "něčemu". Oblíbená představa je jedoucí vlak, pro pozorovatele na nástupišti se rozhodně pohybuje, pro cestujícího v něm však ne. Druhým předpokladem - axiomem pak je, že rychlost světla ve vakuu je pevně daná a neměnná, přičemž nezáleží na tom, jak se zdroj světla pohybuje vůči pozorovateli.

Tato dvě východiska vypadají celkem rozumně, plynou z nich ale "dost divoké" důsledky. Třeba to, že délka není absolutní pojem, ale závisí na pozorovateli. Ještě zajímavější jsou dopady na vnímání času, i ten plyne různým pozorovatelům různě, navíc dvě události, které z pohledu jednoho pozorovatele nastanou zároveň, se můžou pro jiného pozorovatele udát po sobě. Mimochodem, nejde o nějaké Einsteinovo fantazírování, ony "divoké důsledky" byly později opakovaně potvrzeny.

Ale abych se do toho příliš nezamotal, poučení z této sekce budiž, že realita se různým pozorovatelům může jevit různě, přičemž opět nejde o "chybu měření", ale o důsledek zvláštnosti látky, z níž je utkán vesmír.

Konečně divadlo!

Nyní už máme vše potřebné k tomu, abychom přešli k divadelní hře Kodaň. Přesuňme se do září roku 1941, veškerá práce na kvantové mechanice je za námi, v Evropě zuří druhá světová válka. Niels Bohr nadále působí v Kodani, Werner Heisenberg se vrátil do Německa a "pracuje pro druhou stranu". V této situaci se však stane jedna zvláštní událost, Heisenberg přijíždí do Kodaně navštívit Bohra.

Moc toho spolu neproberou, německá tajná služba má uši všude a "kamarádíčkování s nepřítelem" není zrovna žádoucí chování (vypjatost atmosféry navíc podporuje fakt, že Bohrova matka byla židovka), přesto si však najdou chvíli, kdy spolu mohou mluvit o samotě. Tento rozhovor ale končí hádkou a Heisenberg se vrací do "říše". Proč Werner Heisenberg přijel v roce 1941 do Kodaně? A co se odehrálo mezi ním a Nielsem Bohrem? To jsou otázky, kolem nichž se Fraynova hra točí.

Že vám to nepřijde zrovna dvakrát zajímavé? Dobře, zkusím přidat jeden detail. Částicová fyzika, před válkou hračka teoretiků, získala během ní zcela nový rozměr. Ano, jde o atomovou bombu. Werner Heisenberg vedl jaderný výzkum v Německu, které vědělo, že na témže problému pracují i Američané, Niels Bohr byl v roce 1941 možným kontaktem na americký výzkum, mohl mít informace o jeho průběhu.

Divadlo a neurčitost

Hned se nám tak rýsuje několik rovin "kodaňského rendez-vous". Na té lidské se potkali dva staří přátelé, vlastně více, v jistém smyslu Bohr vnímal Heisenberga jako syna (kterýžto pohled hra rozpracovává). V akademické rovině šlo o setkání dvou kolegů, vynikajících fyziků, které pojila společná práce. Z hlediska jejích možných praktických důsledků vstupuje do hry otázka špionáže, chtěl snad Heisenberg od Bohra získat informace o vojenském výzkumu nepřítele? Či se naopak chtěl podělit o stav německého výzkumu? Jaký byl Heisenbergův osobní postoj k válce, jejímž iniciátorem byla jeho otčina?

Nejistota, neurčitost, otázky bez jasných odpovědí, nepřipomíná vám to něco? Michael Frayn svoji hru vystavěl jako jednu velkou paralelu mezi kvantovou mechanikou (či teoretickou fyzikou obecně) a setkáním jejích tvůrců v Kodani. A já se dostávám do potíží, popsat v lineárním textu srozumitelně bohatost těchto pojítek je nejspíše nemožné, následující řádky proto budou dost možná neuspořádanější, než bych si přál.

Začněme dějištěm, Frayn hru zasazuje do záhrobní kopie pokoje Bohrova domu, v němž se po smrti setkávají Bohr, jeho žena Markéta a Heisenberg, aby se ve chvíli, kdy už na tom nezáleží, dobrali motivů vedoucích ke kodaňskému setkání. Všichni aktéři již mají dostatek času na to, aby si onu situaci mohli libovolněkrát přehrávat a zaměřovat se na její jednotlivé aspekty, hledat nové pohledy, provádět různá "měření", aby ve výsledku popsali "celkový kvantový stav situace" skrze jednotlivé "redukované překlady".

Máme k dispozici pohledy všech zúčastněných a je na nás, abychom z nich poskládali výsledný obraz. Tak jako elektron může být zároveň vlnou i částicí, je též lidská mysl z podstaty duální, každý z nás je bitevním polem, na němž se utkává vědomí s nevědomím (či podvědomím, jde o synonyma). To druhé se "skrývá za zamčenými dveřmi, od nichž nemáme klíč", neuvědomujeme si, co se v této nepřístupné místnosti skrývá, ani to, jak moc nás její obsah ovlivňuje.

Divadlo a vztažné soustavy

Motivace našeho jednání je pak ještě roztříštěnější, Frayn skrze postavu Heisenberga postuluje "relativitu člověčenství" vyslovením myšlenky, že se každý nacházíme v mnoha "vztažných soustavách povinností". Závazky vůči sobě samým, své rodině, profesi, národu či lidstvu jako celku nás neustále staví před nutnost volit, z které "vztažné soustavy" se budeme dívat na okolní svět (a podle toho jednat). Tak jako se v Einsteinově relativitě totéž dění může jevit různým pozorovatelům různě, liší se i náš pohled na realitu podle toho, z které "vztažné soustavy povinností" ji sledujeme.

Je tu však i další souvislost, tentokráte s kvantovou mechanikou. Obohatíme-li "teoretického pozorovatele" o vědomí (a zahrneme je do předmětu pozorování), pak tento snad může obsáhnout celý vesmír, ovšem s výjimkou jediného bodu, totiž sebe samého. Je principiálně nemožné dívat se na sebe zvenčí, protože jsme uvězněni sami v sobě. Máme ale přece jen jeden prostředek, jak poznávat své vlastní já, tak jako objekty mikrosvěta můžeme pozorovat skrze jejich interakce s okolím, můžeme se i o sobě učit zkoumáním našeho vlivu na druhé.

Divadlo a střet teorie s praxí

Nechme předchozí chvíli uležet a vraťme se k divadlu. Záhrobní perspektiva Fraynovy hry umožňuje nejen přehrávat si opakovaně kodaňské setkání, nýbrž i podívat se na to, co se dělo poté, sledovat další osudy všech tří protagonistů. Podstatným tématem je vývoj atomové bomby. Tak jako kodaňská interpretace spojila abstraktní matematický aparát s "naším světem", je "práce na bombě" mostem mezi teoretickou fyzikou a její aplikací.

Nastoluje mimo jiné závažné otázky: Čemu slouží věda? Jak se vědec, který zasvětil svůj život rozvoji lidského poznání, vyrovná s tím, že výsledky jeho práce budou použity k zabíjení lidských bytostí? Zde je třeba oddělit dvě úrovně. První je pohled na samotný vývoj ve válečném stavu, "vy" pracujete na bombě, nepřítel též, pokud nebudete první, můžete být mezi oběťmi, jde o závod s časem a pohání vás strach.

Zcela jiná situace však nastává po válce, přichází doba míru a vědec se musí vyrovnat s následky své práce. Je čas se zastavit, zamyslet se a zpytovat své svědomí. Pro jaderného fyzika čelícího účinkům "jeho" bomb svržených na Hirošimu a Nagasaki nastávají krušné časy, musí si sám pro sebe ospravedlnit svůj příspěvek k této tragédii. Lidská mysl má totiž potřebu považovat sebe samu za "dobrou" a též konzistentní, věříme ve vnitřní integritu.

To vyústilo v zajímavý jev, který je ve hře reflektován. Fyzici na vítězné straně byli zodpovědní za smrt nevinných lidí, měli na svých rukou krev. Naproti tomu Werner Heisenberg "stojící na špatné straně" byl "čistý", neboť neuspěl. Jaké bylo chování "fyziků vítězné strany" k němu? Velmi zdrženlivé, ač po válce, zůstával nadále "nepřítelem". Takovou sílu má lidská mysl, kdyby připustili, že je Heisenberg stejný jako oni a jediný rozdíl spočívá v tom, kde se narodil, museli by též přiznat, že je "lepší" než oni, protože on, na rozdíl od nich, nepřispěl k ničí smrti. A přiznat vlastní méněcennost, má-li navíc tak děsivé důsledky? Ne, to je zkrátka nemožné. Heisenberg proto musel zůstat nepřítelem, "jedním z těch špatných chlápků".

Jaderné štěpení

Střih, další paralelu nachází Frayn v mechanismu atomového reaktoru a temperamentech Bohra a Heisenberga. Nejdříve je možná na místě připomenout, jaká je podstata řetězové jaderné reakce, základního principu atomového reaktoru i bomby. Když do "vhodného" atomu narazí neutron, rozpadne se tento na dva atomy lehčích prvků, přičemž zároveň vyzáří dva až tři neutrony a uvolní se energie. Vyzářené neutrony narážejí do dalších "vhodných" atomů, které se opět rozpadají a vyzařují další neutrony. Jak je vidět, u každého rozpadu atomu je vstupem jeden neutron a výstupem dva až tři, které mohou způsobit štěpení dalších atomů, "nastartovaná reakce" má tedy tendenci udržovat sebe samu a navíc exponenciálně růst až do vyčerpání "vhodného" materiálu.

Tedy tak to víceméně funguje za předpokladu, že je k dispozici dostatek "vhodných" atomů (aby vyzářené neutrony neunikly do okolí, případně nebyly pohlceny vzniklými lehčími prvky), tomuto dostatku se říká kritické množství. Princip atomové bomby je v zásadě jednoduchý, spočítáte kritické množství radioaktivního materiálu, který máte zrovna k dispozici, z tohoto množství utvoříte dvě polokoule, oddělíte je "bezpečnostní přepážkou", celé to zabalíte a pošlete na cíl. Pak už stačí "jen" zajistit, aby se ve vhodném okamžiku tyto polokoule spojily a začalo jaderné štěpení, o pokračování reakce se postará fyzika, o destruktivní účinky pak energie, která se při tomto procesu uvolňuje.

Jaderný reaktor funguje obdobně, ovšem ze zjevných důvodů je třeba mít reakci pod kontrolou. Jak plyne z výše uvedeného, reakci lze krotit, dáme-li vyzařovaným neutronům možnost, aby byly pohlceny nějakou "bezpečnou" látkou. A právě k tomu slouží regulační tyče umístěné v reaktoru. Princip je tedy opět vcelku jednoduchý, ta "pravá věda" spočívá v tom, jak vše spočítat a zkonstruovat, abychom měli reakci opravdu plně pod kontrolou, vzhledem k exponenciálnímu šíření reakce totiž "malé zaváhání" může proměnit reaktor v bombu.

Divadlo a jaderné štěpení

A jak toto povídání souvisí s postavami Fraynovy hry? Temperament Wernera Heisenberga a způsob jeho práce lze jen s malou mírou nadsázky přirovnat k jaderné reakci. Byl mistrem rychlého myšlení a intuice, nezdržoval se technickými detaily a podrobnými výpočty, každá myšlenka ho přiváděla k dalším a on neměl čas se zastavit a promýšlet všechny jejich důsledky.

Tak třeba v práci o principu neurčitosti používal matematiku, kterou sice tak docela neovládal (ve smyslu schopnosti provádět všechny potřebné důkazy do nejmenších detailů), ale to mu nebránilo ji aplikovat, nějakým způsobem chápal, jak funguje, a později se ukázalo, že měl pravdu (když to po něm přepočítali jiní). Kdyby záleželo jen na Heisenbergovi, dost možná by žádná kodaňská interpretace nevznikla, když se vrátím o mnoho odstavců zpět, jeho oblast zájmu byla odhalovat "jak", otázka "proč" ho zase tolik netrápila.

Niels Bohr byl jeho pravým opakem, rozvážným metodickým vědcem se silnou potřebou zasazovat teorie do kontextu a budovat je krok za krokem od začátku nenapadnutelně. Spojení Bohr-Heisenberg lze pak vnímat jako atomový reaktor, kde druhý byl palivem a první regulačními tyčemi, Bohr Heisenberga "krotil". Samozřejmě se zde nad rámec paralely projevil i synergický efekt, oba vědci se navzájem ovlivňovali, podporovali a rozvíjeli, dohromady byli více než prostým součtem svých schopností.

Frayn tuto myšlenku ale rozvíjí ještě dále, když se Heisenberg za války ocitl ve svém výzkumu izolován, ztratil své "regulační tyče". Je možné, že návštěva u Bohra v roce 1941 byla snahou o aspoň chvilkové obnovení tohoto vztahu? Jak se později ukazuje, rychlost Heisenbergova myšlení (a fakt, že toto nebylo regulováno) dost možná byla příčinou neúspěchu německého jaderného programu. Nebo je snad třeba hledat příčinu na jiné úrovni?

Divadlo a etika

Tuto otázku nechám nezodpovězenou a přejdu k postřehu souvisejícímu s tím, co jsme "nechali uležet". Dění kolem válečného jaderného výzkumu a jeho následky Frayna přivádí k zajímavé myšlence. Co kdybychom na člověka nahlíželi stejně jako na objekty mikrosvěta, tedy čistě na základě jeho působení na okolí? Tento princip je skrze postavu Bohra nazván "kvantovou etikou".

Sebestřednost ega se něčemu takovému urputně brání, co by to bylo za svět, v němž by se "nepočítala" motivace, nezáleželo by na úmyslu, záměru? Jenže je vůbec důvod se po těchto kategoriích pídit? Náš vnitřní svět je nemilosrdně omezený v čase i prostoru, v čase řádově desítkami let, v prostoru pak naším tělem. Naopak důsledky našich činů (tedy výsledky interakcí nás-částic s okolím) naopak mohou přetrvat věky a mít vliv možná i na celý svět. Co je tedy první v porovnání s druhým?

Abych to nějak přiblížil, představte si prototyp světce. Jde o člověka, který kudy chodí, koná dobro, činí tak, protože miluje život ve všech jeho podobách. A samozřejmě odmítá veškeré pocty a uznání z tohoto plynoucí, protože je nekonečně skromný a cítí, že je jen služebníkem vyšší moci, vše, čím může pomáhat druhým, mu bylo dáno, jak by si tedy mohl připisovat zásluhy?

A teď si představte "pseudosvětce". Jeho "vnitřní nastavení" je zcela jiné, jeho primární a nejvyšší potřebou je být oblíbený, všemi a vždy. Z tohoto důvodu koná totéž dobro jako světec, ve stejné míře. A též odmítá vlastní vyzdvihování, neboť se domnívá, že jinak by na něj mohlo být nahlíženo jako na nafoukance a ztratil by část přízně.

Otázka zní, kdo je "lepší"? Z pohledu "kvantové etiky" jsou nerozlišitelní, v každé situaci se zachovají zcela totožně. Přesto cítíme, že prvního bychom měli mít radši, protože "jeho úmysly jsou poctivé". To má vcelku prosté vysvětlení, přihlížet k motivům jedinců je užitečné v každodenním životě, pokud známe, co koho "pohání", můžeme lépe odhadovat, jak se zachová teď i v budoucnu. Z pohledu historie však pramálo záleží na tom, co kdo jak myslel, zůstávají jen otisky našich činů (přičemž činem myslím i zachycení vlastních myšlenek v knize).

Markéta

Posuňme se ale dále. Kdyby Kodaň obsahovala jen to, co jsem uvedl doposud, byla by sice velmi promyšlenou, ale přece jen do značné míry "akademickou" hrou. Dosud jsem totiž psal téměř výhradně o Bohrovi a Heisenbergovi, třetí postavou je však Bohrova žena Markéta, věnujme jí a jejímu významu ""pár" odstavců.

Kdo ví, jak by se vyvíjela moderní fyzika, kdyby Niels nepotkal Markétu. Ta totiž byla vším, co si Bohr mohl přát; jeho asistentkou, která přepisovala koncepty jeho prací, partnerkou v diskusi, skrze niž si Bohr překládal své myšlenky z teoretických sfér do tohoto světa, ale též praktickou ženou a nekonečně trpělivou manželkou starající se o rodinu a domácnost, připravena na svého muže libovolně dlouho čekat při jeho "výpravách za dobrodružstvím vědy". Ostatně nechme promluvit jejich syna Hanse, který výše uvedené výstižně shrnuje: "Není možné mluvit o mém otci a zároveň nezdůraznit významnost role mé matky. Její názory a úsudek byly tím, co jej pojilo se všedním životem, zároveň s ním sdílela svůj život po všech myslitelných stránkách."

Tak jako byl Bohr regulačními tyčemi Heisenbergovi, byla jimi Markéta Bohrovi. Onou reakcí, již bylo třeba krotit, ale nebyla rychlost myšlení, nýbrž jeho sklon bloudit v abstraktní rovině. Markéta držela Bohra v kontaktu s realitou všedního dne jak fyzicky, tak i na úrovni myšlenek. Nabízí se spekulace, zda to nebyla právě Markéta, komu patří přiznat největší zásluhu na zrodu kodaňské interpretace.

Jak jsem psal výše, být Kodaň jen o Bohrovi s Heisenbergem, šlo by o hru "akademickou". A tak stejnou roli, kterou plnila skutečná Markéta, zastává i její divadelní odraz. Jednak v témže rozsahu, když jako prakticky založená žena stojí nohama pevně na zemi a propojuje vzdálený svět teoretické fyziky s tím, který je bližší jí i divákovi, jednak v obecnějším smyslu.

Pokud pozorovatel může obsáhnout celý vesmír až na sebe samého, platí totéž do značné míry pro vztah dvou lidí, protože každý je jeho součástí. Vztah Bohra a Heisenberga (ať už v pracovní či osobní rovině) je tudíž těmito dvěma nepoznatelný v plné míře. Markéta stojící vně je ale v tomto smyslu jeho objektivním pozorovatelem a její pozice jí umožňuje jít tak daleko, že proti rozumovým ospravedlněním mužů staví možné motivy vycházející z jejich nevědomí.

Tak třeba kodaňská interpretace může vypadat jako ničím nezakalený triumf dvou výjimečných myslí, zůstaneme-li v akademické rovině. Ovšem uvědomme si, že jde o interpretaci, věc dohody, stejným dílem fyziku jako filosofii. Kodaňská interpretace má výsadní postavení, ale zdaleka není jediná, nemá tedy jakési objektivní nezpochybnitelné právo na existenci. Jaký je její význam, podíváme-li se na její tvůrce jako na lidské bytosti pohybující se nejen ve světě vědy?

Markéta nám předkládá přímo kacířskou myšlenku, totiž že by kodaňská interpretace mohla být politickou smlouvou. Pravdou je, že pokud bychom se do ní ponořili nad rámec tohoto textu, zjistili bychom, že Heisenberg musel přijmout matematiku, která se mu nelíbila, byl nucen se vzdát aparátu, kterému důvěřoval, ve prospěch jiného, který lépe souzněl s celkem. Proč však učinil takový ústupek? Možná "ve jménu všeobecného blaha", je tu ovšem i přízemnější vysvětlení. Heisenberg po válce usiloval o profesuru a potřeboval si "udělat jméno", kodaňská interpretace byla v tomto ohledu "trefou do černého".

Je příznačné, že tento pohled poskytuje právě Markéta, neboť to je ona, kdo má dostatečný odstup, aby mohla uvažovat i o Heisenbergových nevědomých motivech. Podobnou funkci plní ve hře i v dalších otázkách, jejich výčet je ale zbytečný, šlo mi o ilustraci principu.

Trocha kritiky

Přiznávám, že Kodaň považuji za nejlepší divadelní hru, s níž jsem se dosud setkal. Její komplexnost, rozsah od základních otázek lidskosti přes vylíčení konkrétních historických událostí až k teoretické fyzice a mnohost odhalených souvislostí mezi těmito oblastmi mě fascinuje. Přesto není hrou dokonalou. I z inscenace Divadla v Celetné je patrné, že jsou epizody, které Frayn potřeboval do textu zařadit pro dokreslení celku, ale do vybudované konstrukce mu tak docela "nepasují", takže "vyčnívají". To je však vskutku drobný prohřešek v porovnání s přínosem výsledného díla.

Od hry k inscenaci

Zbývá se podívat na to, jak se s tímto skvostem vypořádali v Divadle v Celetné při snaze jej zprostředkovat publiku. Jakub Špalek zvolil minimalistický přístup a já mu za to tleskám, odolal pokušení implantovat do inscenace své ego a výpověď textu zkreslit režijními výstřelky. Naopak se s hlubokou úctou soustředil na vytvoření těch nejlepších podmínek, z nichž by Frayn mohl nerušeně promlouvat.

Scéna Ondřeje Nekvasila sestává z potemnělého jednoduše zařízeného pokoje Bohrova domu, změnou osvětlení se pak nabízí i pohled ven, cokoliv navíc by bylo znesvěcením. Se záhrobní přízračností dějiště pak perfektně rezonuje hudba Michala Pavlíčka, celek tak dává divákovi jasně najevo, kde a kdy se příběh odehrává - mimo čas a prostor, v prostředí dvojnásobně tísnivém, v němž se střetává posvátnost krajiny duchů s úzkostí válečného roku 1941.

Nenajdu způsob, jak dostatečně vychválit herce. Můžu jen říct, že na jevišti nestojí Marek Němec, Miloš Kopečný a Marta Vančurová, nýbrž Werner Heisenberg, Niels Bohr a Markéta. Nevím, zda součástí zkoušení bylo studium těchto osobností a jejich práce, či je vše potřebné obsaženo ve Fraynově textu, ať tak či tak, měl jsem dojem, že bych s herci mohl hodiny rozmlouvat o kvantové mechanice a kdyby se pánové v diskusi dostali mimo mé chápání, Marta Vančurová by přispěchala na pomoc a vrátila ji zpět na srozumitelnou úroveň.

Závěr

Sečteno a podtrženo, Kodaň v Celetné považuji za nejlepší vážné divadlo, které je v současné době v Praze k vidění, a doufám, že pokud jste se prokousali mým textem až k těmto řádkům, pomůže vám tuto inscenaci náležitě docenit.