Když jsem byl na premiérové afterparty dotázán (někým mimo tvůrčí tým) na své dojmy z Černé vody, odpověděl jsem, že s ní mám stejný problém jako s jinými inscenacemi Lucie Ferenzové, totiž že nemá názor (inscenace, ne Ferenzová). A byť si za tím stojím snad u všech zhlédnutých inscenací uskupení Kolonie, v případě Černé vody je to nesmysl. Poučení? Neptejte se mě na bezprostřední dojmy, dost možná plácnu něco, čemu sám nebudu další den věřit.

I tak se z tohoto prvotního omylu dá vyjít. Obecně řečeno Ferenzová ve svých inscenacích publiku předkládá množství pohledů na dané téma a nechává na každém divákovi, ať si to nějak přebere. Dosti výmluvné je, že se obvykle obejde bez dramaturga, je-li tato pozice vůbec zmíněna, pak je obsazena jí samotnou či někým z inscenačního týmu, kdo má primárně jinou úlohu.

I u Černé vody byste dramaturga hledali marně. A i zde divák odchází s tím, ať si viděné zpracuje sám. Zásadní rozdíl ale je, že tento impuls nepochází od Ferenzové, nýbrž už od autora Rolanda Schimmelpfenniga. A inscenovat jeho hru tak, aby do výsledku byl nějaký výklad vložen, by bylo jejím znásilněním. Místo toho Ferenzová organizací scény a vedením herců usiluje o to, aby diváka textem, v němž by se mohl vzhledem k jeho stavbě snadno ztratit, bezpečně provedla. A to se jí (aspoň v mém případě) podařilo, děkuji.

Zůstává však otázka, kterou ve svém blogu pokládá jako jedinou nezodpovězenou Lukáš Holubec, totiž proč tohoto Schimmelpfenniga hrát. Začněme od jiné, o čem hra je. Anotace říká: "Jediná magická noc dokázala smazat rozdíly mezi teenagery, které dělí původ, víra i majetek. Ale co ze snů zbylo po dvaceti letech...?". Ano, to je skutečně jádro celé hry, mladí lidé s různým zázemím se jedné noci potkali a dobře se bavili, o dvacet let později jsou každý jinde a setkat se mohou leda náhodou na ulici, přičemž vzpomínka na společnou minulost vyvolá leda rozpaky.

Banální? Mě to naopak fascinuje. Čím to, že titíž lidé, už v devatenácti letech rozdílní, jsou schopni své odlišnosti tak snadno překonat, zatímco v třiceti devíti letech se to zdá nemožné? Inu, mladí toho mají dost společného, hlavně toho, co je pro ně důležité. Chtějí se bavit - noční koupání, pařba v klubu, už jsou společností bráni jako plnohodnotní občané, ale mají vše před sebou, budoucnost je pro ně prostorem, v němž se mohou realizovat. A ač už jsou zatíženi různými vlivy, nejde o jejich zvnitřnělou zkušenost.

S čtyřicítkou za rohem je to vlastně naopak, už to, co je pro koho důležité, se různí natolik, že "lidsky se potkat" s někým s výrazně jinou životní dráhou je problém. Člověk má vybudovanou identitu z minulých rozhodnutí a zpochybnit tyto by tak znamenalo zpochybnit jeho samotného. A na leccos už se zdá být pozdě, prostor možného se výrazně zúžil a s tím i šance najít s druhým společnou řeč.

Tedy aspoň se to tak zdá, ale na čem je to založeno? Na strachu? Pohodlnosti? Hltáme příběhy těch, kteří se tomuto pocitu dokázali vzepřít, leč sami zůstáváme bezpečně v prostoru, jenž jsme si vymezili. Možná je vězením, ale je též tvrzí, poskytuje ochranu, pevný bod. Jenže při pohledu z tvrze jsou ti za hradbami cizinci, potenciální nepřátelé. Stojí to za to? Ve hře se sice tematizuje problematika soužití Němců a Turků, ale osobně bych se na tom netočil, je to jen jedna z hranic, které jsme si z různých důvodů zvykli pokládat za důležité.

Zásadní otázka pro mě je, zda o těch dvacet let později mají lidé na rozdíl od čerstvé dospělosti tak různé potřeby či touhy. Nebo jsou obdobné, akorát jinak formulované a naplňované? A pokud platí druhá možnost (k čemuž se přikláním), nebrání nám právě ono přisuzování významu odlišnostem často dosti povrchního (č)i nahodilého charakteru ve výrazně hlubší seberealizaci? Nešlapeme si po štěstí jen proto, abychom si udrželi aspoň ten kousíček jistoty, který jsme si nějak urvali či nám spadl do klína?

Jiní o této hře (a tím i inscenaci) píšou jako o poetické, já bych spíše zvolil přívlastek meditativní, čas představení nabízí možnost si rozdíl na opačných stranách oněch "kritických" dvaceti let prožít, je to pozastavení se umožňující soustředění. A teď mě napadá, že se možná o totéž snaží Ferenzová i ve svých jiných inscenacích, akorát to zrovna na mě nefunguje, zahrnout mě různorodostí pohledů (které už jsem beztak vstřebal dříve) v punkovém balení je ve výsledku zahlcující a zároveň mi nepřináší nic nového.

Ne, v jednoduchosti je síla, síla Schimmelpfennigova textu i této Ferenzové inscenace.