Nejnovější "premiérou" Dívadla jsou Osamělé večery Dory N., přičemž uvozovky používám proto, že nejde o zcela novou inscenaci, snad se jí ale nyní konečně dostane pozornosti, kterou si rozhodně zaslouží.

Zajímavý je už samotný text, zpověď Theodory Němcové, dcery slavné matky Boženy, jež divákovi nabídne to, co mu ve škole nejspíše zatajili, totiž pohled do života rodiny této pro školní lavice povinné autorky. Vskutku, při hodinách literatury jste se pravděpodobně dozvěděli seznam děl, význam pro národní obrození a měli-li jste štěstí na osvíceného pedagoga, tak i pár životopisných údajů, jež vám však asi sotva poskytly ucelený obraz. V hodinách dějepisu jste se pak možná dotkli životní úrovně té doby, ovšem důraz na představu tehdejších podmínek nejspíše kladen nebyl.

A toto prázdné místo vyplňuje právě hra Mileny Štráfeldové, skrze Dořiny (neochotné) vzpomínky vykresluje tehdejší situaci rodiny Boženy Němcové, zaobírá se jejím nesnadným životem stejně jako tím, co musela spisovatelka (a její děti) obětovat, aby vznikla díla, jež dnes najdete v čítankách, dotýká se i vztahů k dalším obroditelům a na obecnější rodině nám předává poznání, jak složité byly tehdy věci, jež dnes považujeme za samozřejmé (třeba cestování v dobách, kdy nejrychlejším dopravním prostředkem byl kůň a ani toho zdaleka neměl každý).

Ačkoliv už výše napsané by mohlo být pro leckoho zajímavé, uznávám, že ne každého toto téma může opravdu oslovit (třeba už proto, že já sám k takovým spíše patřím, což se odrazilo i v procentuálním hodnocení). Je tu ale jeden klad spojený se samotnou inscenací, který přesvědčí širší publikum, a tím je ztvárnění Dory Martou Sovovou. Zde divák zažije šok už ve chvíli, kdy vstoupí na jeviště, nevejde totiž to půvabné děvčátko, které můžete aktuálně vidět třeba v Nevěstě Divadla Na Fidlovačce, nýbrž od pohledu o desítky let starší žena, zahořklá stará panna, na níž jsou na první pohled vidět stopy krušného života.

A tento dojem přetrvá po celou dobu představení, přičemž fascinující není Dořin vývoj (ostatně není důvod jej při vzpomínání staré ženy na sklonku života ani očekávat), ale právě naprostá uvěřitelnost přednesu vzbuzující soucit s postavou, jejíž minulost postupně objevujeme. Až při děkovačce se rysy Marty Sovové změní natolik, že divák začne připouštět možnost, že je to ona.

Doteď mi není zcela jasné, čím vším je tohoto uhrančivého efektu dosaženo, jde o kombinaci v první řadě herectví, dále účesu, šatů, nejspíše i scény a osvětlení... Buď jak buď, těžko lovím v paměti příklad podobně působivé proměny herce v postavu od něj tak vzdálenou. A je to přesně ten důvod, proč na tuto inscenaci vyrazit, to co uvidíte zde, jinde nenajdete. A jako jakýsi bonus pak obdržíte i námět k zamyšlení, nakolik oprávněné jsou naše stížnosti na těžký život (každý máme nějaké starosti, že), zvláště uvědomíme-li si, že podobné osudy na mnoha místech planety prožívají lidé ještě dnes.

Sečteno a podtrženo, ačkoliv je inscenace primárně zaměřena na studenty (a jde podle mě o výborný doplněk k výuce, jenž může pomoci zasadit suchá data do patřičného kontextu), uvidíte-li tuto inscenaci někde uvádět pro širší veřejnost, neváhejte a zajděte na ni, stojí za to.