Zúčastnil jsem se premiéry, stejně jako Jakub Škorpil a Vladimír Mikulka. Jejich první dojmy můžete nalézt zde a zde. Uznávám, že jde o možnost, jak se k inscenaci vztahovat, svým způsobem s tímto pohledem můžu i částečně souhlasit. Jenže jde opravdu o první dojmy, snahu racionalizovat, proč se dotyční nebavili. Setrvat na této pozici mi však připadá jako vstoupit k někomu domů, rozhlédnout se po předsíni a konstatovat "Máš to tu malé.", udělejme proto pár kroků a podívejme se na celý byt.

Vyjděme z načrtnutí příběhu tak, jak jej popsal Mikulka (zkráceno o kousavé poznámky): "Obyčejná chudá dvojice dostane od záhadné paní Mae Fistové darem vybydlený dům. Načež zjistí, že si své sídlo mohou pohodlně vybavovat luxusními doplňky: vždycky, když zavraždí bezdomovce nebo přistěhovalce, změní se mrtvola v novou kuchyni, auto atd. Úspěšný vzestup dotyčné dvojice se stane vzorem pro celou čtvrť, přistěhují se tam samí lepší lidé a dokonce tu vyroste i luxusní supermarket." A pusťme ke slovu i hodnotícího Škorpila: "Sedíte na představení, během necelé čtvrthodinky vám dojde „o čem se tu hraje“ a po zbytek večera už jen marně doufáte, že se něco stane... Vězte tedy, že my, lépe postavení a materiálně zabezpečení v honbě za ještě lepším postavením a materiálním zabezpečením ničíme a likvidujeme ty hůře postavené a materiálně zabezpečené. A prodáváme tak svou duši M(a)efistovi. Víc toho, věřte, o Tajemné záři nad Vilou Philipa Ridleyho vědět nepotřebujete."

Nemůžu si pomoci, ale takové shrnutí mi přijde až pozoruhodně nepoctivé. Zcela opomíjí psychologii a vnitřní vývoj postav, užitou symboliku i některé klíčové momenty. Jak jsem ji viděl já, bylo by nutné inscenaci pořádně "vykostit", aby z ní zůstalo jen toto. Vydejme se proto namísto sprintu kolem vily s letmým zahlédnutím jejích obyvatel na pomalou a dlouhou procházku.

Příprava

Ano, na počátku je "obyčejná chudá dvojice". Jill a Ollie žijí v malém bytě v místech, jež se dnes označují jako sociálně vyloučená oblast. A ano, opravdu dostanou od záhadné paní Mae Fistové vybydlený dům. Avšak už zde je třeba se zastavit. Její jméno sice nepokrytě odkazuje k tomu, že jde o sírou páchnoucí Pokušitelku, avšak nabídka má i světskou dimenzi. Fistová je vyslána vládou, jde o součást jejího programu a Jill s Olliem do něj byli pečlivě vybráni na základě svých kladných vlastností, oba jsou hodní lidé a spolu jsou silnější než každý zvlášť, Ollie je sice šikovný mladík, leč chybí mu vkus a ambice, obojího se naopak dostává Jill.

I myšlenka onoho vládního programu není až tak neuvěřitelná, přestěhujte do chátrající čtvrti pár, který zvelebí svůj vlastní dům, a započne tím trend vedoucí k revitalizaci celé oblasti. Jenže podmínky jsou přece jen příliš výhodné na to, aby to mohla být pravda, kdo vám dnes dá něco zadarmo (natož dům)? Jill sice souhlasí, ale Ollie váhá, přesvědčí ho až Jillin rozhovor s Mae týkající se budoucnosti dítěte, jež čeká, je lepší vychovávat je prakticky kdekoliv než na současné adrese.

Zastavení první

A tak dojde na stěhování. Dům je sice jejich, avšak též v havarijním stavu, před Olliem je mnoho dřiny, než se z této skororuiny stane dům snů, tolik, že ani neví, kde začít. A ani se mu do toho moc nechce. Podívejme se v tomto momentě na tento pár. Zvelebovat vnitřek bytu na sídlišti je v jistém smyslu snadné, nedostatek prostoru znamená omezené množství možností a též zvládnutelné úsilí. Jillino uvažování o možném má velice úzké mantinely a Ollie zvládá její nápady realizovat, což oběma přináší uspokojení a vládne mezi nimi harmonie.

Nový domov však přináší rozpor. Na jedné straně dává křídla Jillině fantazii, je toho tolik, co by se dalo vylepšit, zařídit. Zároveň s sebou samotný fakt rozlehlosti prostor nese myšlenku, že by měly být vyplněny něčím neobyčejným, honosnějším. Mít velký dům a v něm obyčejný sériový nábytek, to se sotva slučuje s dobrým vkusem. Plány se tak rozpínají nejen co do výčtu jednotlivostí, ale též co do nákladnosti.

Naproti tomu i v novém domě jde stále o "obyčejnou chudou dvojici", což představuje překážku v dimenzi nákladů, a též Ollie má stále jen dvě ruce, což limituje možné tempo oprav. Tam, kde dříve vládlo souznění, se nyní vkrádá rozkol, pro Ollieho je prakticky nemožné naplnit Jilliny plány (a sny), hrozí, že se jejich soužití, jež bylo dříve zdrojem oboustranné pohody, promění spíše v boj mozku proti rukám.

A když si trochu zaspekuluju, přijde mi i celkem pravděpodobné, že samotné přestěhování mohlo mít na Ollieho ještě jeden neblahý vliv. Z rozhodnutí vyšší moci jim do klína spadlo (v materiálním smyslu) více, než by kdy byl schopen Jill sám nabídnout, onen dům je ztělesněnou známkou jeho omezených možností v tomto světě stejně jako upozorněním, že někdo jiný má možností více. Jaký to může mít vliv na jeho sebeúctu? A jak se cítí, když má tento pomník vlastní nedostatečnosti opečovávat?

Pojďme dál

Vraťme se zpět k příběhu. Chátrající čtvrť je místem, do něhož "se stahují nekalé živly", a stane se, že se v noci kdosi vloupá do kuchyně. Když se Ollie odhodlá vetřelce konfrontovat, tento při následné potyčce náhodou umírá. Jeho tělo však mizí a místo něj je kuchyně luxusně zařízena.

Zastavení druhé

Odmysleme si nyní nadpřirozený aspekt transformace (na to bude čas později) a přijměme ji jako fakt, kterému musejí Ollie s Jill čelit. Situace se radikálně změnila a ve hře je směsice pocitů. Do jejich domu se vloupal bezdomovec, přičemž prvek násilí dominoval i setkání s Olliem, ten bránil sebe, Jill, nenarozené dítě, jejich majetek stejně jako soukromí. Náš pár je tak nyní v defenzivě a těžko je vinit z toho, co se stalo. Pravdou ale je, že došlo k smrti člověka a byť se můžeme snažit to obhájit, vědomí této skutečnosti přece jen nelze tak jednoduše vymazat. Jenže to není vše, ono úmrtí dvojici přineslo materiální výhodu, navíc v míře, na jakou by se sami nezmohli. Stále však jde o slušné lidi, je vůbec možné, aby s tímto začali kalkulovat?

Zde přichází jeden z klíčových momentů inscenace, Jillin monolog, během něhož prodělá rychlý leč postupný přerod ze "sluníčkářky" na "členku vlastenecké domobrany opájející se vidinou vlastní výjimečnosti". Po představení jsme o něm vedli s kolegou diskusi. On tvrdil, že byl zbytečný, neboť tento přechod je v příběhu přítomen i bez něj, mně zase přišel v něčem ne úplně hladký, měl jsem pocit, že některý krok byl spíše nemotivovaným skokem.

Nyní jsem přesvědčen, že onen monolog není zbytečný a můj odpor měl jiný důvod. Předně, máme zde Jill a Ollieho, dvě samostatné lidské bytosti, dvě mysli. Onen pomalejší dějový přechod se týká Ollieho, je to on, kdo proměnou prochází postupně. Je to zároveň on, kdo koná, Jill zase udává směr (toto rozdělení je podstatou jejich vztahu). Ten monolog je nutným Jilliným myšlenkovým posunem, bez něj by nebylo lze odvíjet děj zamýšlenou cestou. Nakolik je však věrohodný sám o sobě?

Můj pocit, že "Ridleyho most" má vážnou trhlinu, byl pravděpodobně mylný. To, co mi skutečně vadilo, bylo spíše to, jak rychle po něm Jill byla schopna přejít. Lze to nějak vysvětlit? Ano, lze. Vraťme se ke konstatování, že Jill je hodný člověk. Co to přesně znamená? Dozvídáme se, že se trpělivě starala o svou nemohoucí matku, když ji za to Mae chválí, odpovídá, že to by přece udělal každý. Jaký pádnější důkaz toho, že je Jill "univerzálně hodná", bychom si ve světě, kde jsou stáří a nemoc něco, čeho se zdravé mládí straní, jak jen může, mohli přát?

Teď musím zdánlivě hodně odbočit. Naše (ve smyslu "západní civilizace") kultura funguje na principu "buď/nebo". Začíná to samotnou židovsko-křesťanskou tradicí, na jedné straně stojí bůh, ztělesněné dobro, proti němu ďábel, podstata všeho zla. A tito dva v našich nitrech svádějí boj o nadvládu. Vnímáme svět v protikladných dvojicích a je-li něco "mezi", pak jde o určitý poměr těchto (oddělitelných) extrémních složek.

Takové chápání má jeden (spíše nenápadný) důsledek, totiž že o mnohém uvažujeme absolutně, bezkontextově. Dobro je dobro a zlo je zlo bez ohledu na cokoliv (viz pohádky s ušlechtilými krásnými mladými princeznami a zákeřnými ošklivými starými čarodějnicemi), někde hluboko v nás, tak hluboko, že si to běžně neuvědomujeme, věříme v objektivně správné a špatné volby. Jsme od nejútlejšího věku programováni k tomu, abychom uvěřili, že Jill je dobrá, stačí nám k tomu popis, s jakou péčí se starala o svou matku. A když k tomu přidáme ještě zmíněný vytříbený vkus, máme zde ideál ženy schopné konat dobro pro druhé s vrozenou elegancí, "vznešený tmel společnosti", princeznu Dianu ze sídliště předurčenou k velkým skutkům, jež se jen shodou okolností dostala do míst, které jejímu potenciálu nepřísluší.

Když však prolomíme toto dualistické paradigma, můžeme vzít v úvahu kontext. Ano, Jill obětovala značnou část svého mládí matce. Učinila by však totéž pro svou sousedku? Pro neznámého člověka na ulici? Vydala by se proto do cizí země či pomohla těm, kteří z ní přišli? Co vlastně o Jill její starost o matku vypovídá? Jaké závěry z tohoto izolovaného faktu můžeme vyvodit? Pravdou je, že s jistotou vlastně žádné, to, co o Jill víme, nás neopravňuje tvrdit, že nedělí svět na "my" a "oni" (což koneckonců děláme všichni, přičemž "my je lepší než oni") a že to "my" není ve skutečnosti velmi exkluzivní klub.

Naopak bych řekl, že právě to je to, co nám onen monolog vyjevuje, Ridley nás zavedl do slepé uličky a teď se nám směje, že jsme ho následovali, Jill ve skutečnosti po žádném mostě nepřechází, jen přiznává sobě a publiku, kým opravdu je. Nebo přesněji, kým je v dané situaci.

Zastavení třetí

Když už jsme z láhve vypustili džina kontextu, dovolím si ještě jeden postřeh. Po výletech do extrémů oběma směry v minulém století dospěli psychologové k vcelku obecně přijímanému závěru, že jsme tak nějak šul nul utvářeni genetickou výbavou stejně jako prostředím. Co to znamená? Něco nám bylo dáno do vínku a zbytek je suma našich zkušeností. Vše, co se nám přihodí, se v nás ukládá a ovlivňuje to naše příští prožívání, myšlení a jednání.

Když se vrátíme k divadlu, Jill je ambiciózní a Ollie šikovný, oba zažili chudé časy a nyní stojí na prahu něčeho velkolepého. A právě prožili zkušenost cizí smrti stejně jako toho, že tím sami získali. Podstatné je, že k tomu došlo náhodou, byli tak postrčeni do nové situace, kdy jsou smrt a prospěch z ní přítomny, a oni se s ní musejí vyrovnat. Bezdomovci život nevrátí, není tedy možno odvolat, jen s tím dál žít.

Jenže ono úmrtí a jeho důsledky jsou zároveň jejich zkušeností, něčím, co jim sice bylo "implantováno", ale už je to jejich součástí. Otevřely se tak dosud zapovězené dveře, nebýt této události, bylo by zcela nevěrohodné, kdyby začali uvažovat o tom, zda zabít člověka, pokud z toho budou mít prospěch. Jenže už k tomu došlo, hranice myslitelného se posunuly a úvahy o tom, zda zabít dalšího, se tak odehrávají v prostoru známého, opakování již uskutečněného.

Popojedem

A na tyto úvahy skutečně dochází, přičemž jsou však stále opatrné, striktně se drží minulého zážitku. Pokud by se stalo, že by se do domu opět někdo vloupal a zaplatil za to životem, šlo by o již integrovanou zkušenost. Jenže jaká je šance, že se tak stane? Inu, větší, když tomu pomůžou, zoufalců se kolem poflakuje dost a když se to vhodně naaranžuje... Tentokrát jsou však vetřelci dva, jednoho Ollie zabíjí uvnitř, druhý utíká.

Co s tím? Ke slovu přichází širší pud přežití, co když poběží rovnou na policii? Ollie půjde do vězení a kdyby snad Jill ne, tak co si sama počne s malým dítětem? Ollie proto běží za druhým a zabíjí ho před domem. V obou případech opět proběhne transformace, ale to není to zajímavé, tím je fakt, že opět došlo k posunu hranic, sice znovu neplánovaně, ale došlo, na repertoár zkušeností přibyla vražda někoho, kdo Ollieho fyzicky přímo neohrožoval.

Do toho ještě na scénu přichází Mae, přičemž v páru vzbudí pocit, že ví, co se děje, ale nezdá se, že by jí to vadilo. Tím je hráz zcela protržena, vražda se stává regulérní možností, je prožita i posvěcena shora, padly vnitřní i vnější zábrany. Vyvstává však nový problém, čekat, že se někdo cizí v domě objeví sám od sebe, je zdlouhavé a nejisté, Ollie proto vyráží na lov, využívaje k tomu navíc opravdu cynického prostředku, převleku za kněze (tedy přesněji oblečení, jež budí takový dojem).

Než se však Ollie vydává ven, dochází ještě ke dvěma důležitým věcem. Jednak Ollie použije svou šikovnost, aby přišel s důmyslným způsobem, jak oběti usmrtit "čistě" a přitom tam, kde je to potřeba (protože renovací projde místnost, kde dojde k vraždě), jednak Jill naléhá na Ollieho, že oběti nechce vidět ani o nich nic vědět. To je pochopitelné, kvůli udržení si vnitřní integrity o nich chce smýšlet jen jako o "prostředcích renovace" a snaží se vyloučit možnost, že by je vnímala jako lidi (což by traumatizovalo ji a tím též nenarozené dítě, konečně z nastávajících rodičů se nestaly zrůdy jen tak z plezíru, vše dělají právě kvůli dítěti, to je silný trumf, kterým obhájíte cokoliv, zejména sami před sebou).

A stane se, že Ollie domů přivádí Sašenku, na ulici žijící dívku odněkud z východní Evropy, jež opustila svou vlast, kde ji nečekalo nic dobrého, aby dorazila do cizí země, kde na tom není lépe. Ta je nejprve ustrašená a nedůvěřivá, shodou okolností naráží na Jill, s níž zůstává o samotě, a plánovaný odstup je ten tam. Když se k nim vrací Ollie, nastává další klíčový moment. Sašenka pochopí, co se má stát, ale nebrání se, naopak sundává kapuci a odhaluje klidnou smířenou tvář. A Jill trvá na tom, že se zúčastní její popravy, vše je náhle tak nějak harmonické, je-li Mae Pokušitelka, pak Sašenka je Vykupitelkou obětující se ve jménu rodinného štěstí, toho, kterého sama nemůže dosáhnout, přičemž vše je podtrženo tím, že její smrt má posloužit k vybavení dětského pokoje.

Zastavení čtvrté

Dosud jsem se zabýval psychologií Jill a Ollieho a držel se realistické roviny, nyní přišel čas vyrovnat se s nadpřirozenem. Co mají znamenat postavy Mae a Sašenky a co ony "transformace"? Je to jen nějaký Ridleyho chvilkový bláznivý nápad, na němž postavil děj? Jistě, můžete u toho zůstat, ale byla by to škoda. Vyjděme z toho, co víme o Mae. Zastupuje vládu a z jejího pověření se vlastně vše rozehraje (či to aspoň tvrdí). Co kdybychom toto pojítko rozšířili a přesunuli se z roviny doslovné do symbolické?

Vezměme do hry Systém/politicko-sociálně-ekonomické zřízení/strukturu rozložení moci/uspořádání společnosti, nazvěte si to tak, jak je vám to nejméně proti srsti. Z pohledu "obyčejného chudého člověka" jde o cosi, co ho sice ovlivňuje, ale co stojí mimo jeho dosah. Jde o něco tajemného a mocného, co lze přinejlepším využít ve svůj prospěch, pokud se podřídíte pravidlům ((č)i máte štěstí).

Svět je zvláštní místo, všichni se rodíme se stejnými potřebami (přičemž těch skutečných není nijak mnoho) do světa, který už tu je, abychom se snažili v něm nějak zorientovat. A to není snadné. Nepatříte-li mezi příznivce konspiračních teorií, podle nichž vše řídí tajná rada skrytých mocných, či opravdu zapálené věřící, podle nichž za každý jeden skutek může bůh, pak je svět chaotickým slepencem zájmů, zvyklostí, historických zátěží a nerovnoměrnosti přírodních podmínek, ať už jde o vlídnost podnebí či dostupnost zdrojů. Na jedné straně to chce velmi zúžené vidění, abychom byli přesvědčeni, že je námi vnímaný svět takový, jaký být musí, naproti tomu i nejotevřenější mysl sotva přijde s životaschopnou myšlenkou, jak jej změnit, historie je plná akcí vedoucím k zcela nezamýšleným reakcím.

Nemožnost (re)konstruovat (společenskou) realitu či přesně rozklíčovat příčiny současného stavu však nejsou překážkami skromnějšímu cíli, totiž alespoň částečně ho popsat (dobře, abych byl poctivý, tak tedy interpretovat). Škorpil píše o lépe a hůře postavených a materiálně zabezpečených. To je dobrý základ, někteří na tom skutečně jsou lépe a jiní hůře. Jenže zůstat u toho by znamenalo opět uchýlit se k oné absolutizující dualitě, přičemž v tomto případě je problém v tom, že neexistují oba konce spektra, existuje jen "záporný".

Skutečně, negativním extrémem je žití v podmínkách, v nichž dále žít není možné, stav, kdy nelze uspokojit potřeby, jejichž uspokojení je nutné alespoň k fyzickému přežití. Co by však mělo být na opačném konci? Nahlíženo materiálně, biologicky i psychologicky (skrze uspokojování potřeb v obecném smyslu) lze vždy jít o krok dále, přičemž existuje hranice, za níž už to nedává smysl, což ale některým z těch, kdo mohou, nebrání v tom dál jít. A ano, protože má lidstvo jako celek k dispozici jen omezené zdroje (máme jen jednu planetu), není tento zbytečný růst nevinný, ale likviduje ty nejubožejší.

No co, chtělo by se říci, však je to jejich volba, ne? Kdyby chtěli, tak s tím něco udělají. Přiznávám, že mě udivuje, že tomu někdo může věřit, stejně jako to, kolik se takových najde. Proč takové myšlení odmítám? Opominu-li drobný detail, že se rodíme rovní v potřebách leč nerovní postavením a jeden by musel dřít jako kůň, aby se kdy vůbec přiblížil tomu, kde jiný začíná, je tu pořád ten fakt, že máme jen tuto planetu a je nás na ní nepředstavitelně mnoho (opravdu, vy si umíte nějak konkrétně představit, co to znamená sedm a půl miliardy jedinců?).

Ale abych se vrátil k otázkám nadneseným v úvodu této části, zde je má interpretace. Mae je ztělesněním zekonomizovaného světa, v němž je vše komoditou. Je příznačné, že za Jill s Olliem přichází s nabídkou programu, v rámci něhož má být revitalizována chátrající čtvrť. Cílem je pozvednout místo, zlepšit prodejnost domů. Sice jde o prostor, který je obýván (vyloučenými všeho druhu), ale nejde o to zlepšit kvalitu jejich života, naopak představují "problém", který je třeba "vyřešit". A na špinavou práci je zde pečlivě vybraná "obyčejná chudá dvojice", přičemž jak je na konci patrné, ony kvality, pro něž byli zvoleni, jsou poněkud jiné, než bylo deklarováno (jde o Jillinu skrytou ambicióznost a Ollieho pouto k ní).

I to, že je zvelebena právě ta část domu (či okolí), kde je zavražděn bezdomovec, má svůj význam. Budeme-li smrt chápat symbolicky jako opak života a ten jako odepření užívání, potom komodifikace zdroje uspokojení potřeby znamená jednak to, že se zdroj stane statusovou záležitostí (nákladnější je lepší), jednak to, že se na někoho prostě vůbec nedostane. Ať už jde o bydlení, bezpečí, potravu, vodu, energii, přepravu, volný čas či možnost mít a vychovávat děti, pokud to přenecháme trhu, objeví se na jedné straně jasná představa o tom, co je lepší, žádoucnější (a s tím prostor pro neomezený růst, otevřený konec na straně luxusu), odvrácenou stranou je, že někdo nemá ani na "základ". Jinak řečeno, nejde o nějaké obecné pozorování "ti lépe postavení likvidují v honbě za lepším ty hůře postavené", ale o přímou souvislost "po složkách".

A nakonec Sašenka. Člověk je společenská bytost, jednou z našich základních potřeb je touha vztahovat se k druhým, což znamená též vztahovat se ke společenskému uspořádání. Co si však počít ve chvíli, kdy vás tento řád z principu vylučuje, když s vámi nepočítá, když jste nadbyteční, zbyteční? Pro Sašenku možná nebylo místo v její vlasti, určitě pro ni ale není "zde". A není ani v postavení, aby to změnila, co jí zbývá?

Zůstaneme-li u chápání smrti v obrazné rovině, umím si představit, že to, co jí nabízejí Jill s Olliem, je pro ni výrazně lepší než nic. Nemá-li tato mladá žena šanci vychovávat v důstojných podmínkách vlastní dítě, může být uspokojivé vědomí, že tento stav není bezúčelný, ale přispívá k tomu, aby oni mohli, její strádání je sice špatné pro ni, ale dobré pro někoho jiného. I toto je totiž pouto se společností, sice zoufalé a pokřivené, ale pořád alespoň nějaké.

A jdeme do finále

Dostali jsme se k závěrečné scéně, večírku, na němž Jill s Olliem hostí nové sousedy, kteří se do nyní již vzkvétající čtvrti přistěhovali. Toto zalidnění však s sebou nese problémy. Už si nemohou vodit domů "pochybné existence" za účelem "renovací", sousedé jsou na tom též ekonomicky lépe a mohou svým dětem poskytnout více, toto srovnání bolí. A Ollieho dohnalo jeho svědomí, hrozí, že vše "praskne". Naštěstí přichází Mae s novou nabídkou, Jill a Ollie mohou začít s revitalizací další čtvrti (přičemž prodejem stávajícího domu získají slušný základ a vše půjde snáze). Tomu se přece nedá odolat!

Zastavení páté

Co si odnést z tohoto odstavce, lze ještě něco dodat? Ale ano, dostáváme se k pointě. Škorpilova poznámka o lépe a hůře postavených a likvidaci druhých při honbě prvních za lepším správně poukazuje na existenci společenské hierarchie, leč je zavádějící, neboť podsouvá myšlenku, že jde o žebřík, na němž se každý někde nacházíme, cesta vzhůru vede přes kopání do těch pod námi a ač se lišíme tím, na které příčce kdo z nás stojí, jsem si v zásadě rovni co do mechanismu cesty vzhůru.

Proti této představě však Ridley staví tezi, že spíše než o homogenní žebřík jde o trojpatrový dům se sklepem sestávající ze specifických navzájem výrazně odlišných podlaží, snad by se dalo hovořit o třídách (nebýt tento pojem zdiskreditovaný) či kastách (nepatřit tento pojem do jiného kulturního okruhu).

Podzemí je temné smutné místo obývané Sašenčiným lidem. Sklepení jako by k domu ani nepatřilo, aspoň tak se snaží tvářit ti, kteří žijí nad zemí, jde o zónu vyloučení, černé svědomí samotné architektury domu a kdo výše se o ně nemusí zajímat, ten se snaží předstírat, že neexistuje, že není nutnou součástí celku.

V přízemí žije Ollieho lid, ruce společnosti, ruce, jež se mohou zašpinit, což se nezřídka děje. Jeho obyvatelé jsou ti, kdo fyzicky udržují celý dům, starají se o všechna nadzemní patra a potýkají se i s tím, aby to, co se odehrává dole, nebylo výše povšimnuto. Ollieho lid nemá moc na výběr, vidí bídu dole i blahobyt nahoře a musí se s tímto rozporem vyrovnat. Ve hře je to zastoupeno Ollieho výčitkami svědomí na závěrečném večírku, on je ten, kdo vraždil a kdo se s tím musí vyrovnat. Přízemí obývá "obyčejný lid".

V prvním patře nacházíme Jillin lid, plánovače. Ti sice nejsou v přímém kontaktu se sklepem, ale bezprostředně se stýkají s obyvatelstvem přízemí, o podzemí tak stále mají zprávy aspoň z druhé ruky. Pořád je součástí jejich světa, avšak je snazší ho přehlížet, případně neuvažovat o jeho osazenstvu, ale o sklepě jako takovém. Na tomto podlaží žijí "elity".

Avšak skutečné (mocensko-ekonomické) elity najdeme až v patře nejvyšším, ve hře jde o nové sousedy. Tak jako jsou obyvatelé sklepa vyloučeni z architektury domu, jsou vyloučeni i ti zdejší, avšak jen v tom smyslu, že se nemusejí starat o to, jak dům funguje. Oni mají svá královská apartmá s přímým přístupem na střešní terasu, užívají si veškerého komfortu, jejž může dům nabídnout, aniž by se kdy museli zamyslet nad tím, kdo za to platí jakou cenu. Pro ně je nejsnazší ignorovat sklep, protože o něm dost možná opravdu neví, případně mají jen určitou mlhavou představu pravděpodobně výrazně růžovější, než jaká je skutečnost.

A teď přichází zásadní otázka, v jakém patře žijete vy? Správně, je to chyták, protože se nám tu stále vznáší démon kontextu. Popsané schéma je totiž platné jak pro různé oblasti lidské činnosti, tak pro různě velké skupiny od místního společenství přes národy, kontinenty, lidstvo jako celek až po veškerý život vůbec. Metafora domu přímo odráží základní příklad textu, ale najdeme v něm i zmínku o zvířatech, živočišný průmysl do sklepa zavřel kuřata či krávy a mnozí žijeme v nejvyšším patře, do styku přijdeme až s naporcovaným (ne-li rovnou upraveným) masem, uzeninami, sýry či pasterizovaným mlékem. A pokud se vám toto nepozdává, co takové oblečení a elektronika z Číny, víte, v jakých podmínkách vzniká? A pokud ano, jak moc přímou zkušenost s tím máte? Nebo co exotické ovoce a jeho původ? Případně něco zásadnějšího, jaká je cena míru v západním světě?

Pokud Škorpil píše, že za svou cestu vzhůru platíme duší, je to opět poněkud nepřesné čtení Ridleyho. Toto se týká "dělníků" a "plánovačů", Ollieho a Jill, jenže my jsme často novými sousedy, kteří se přistěhovali do pěkné čtvrti. Ano, samozřejmě se s Mae známe, také jsme již někde "renovovali", těch, kteří tak nemuseli v žádném ohledu činit, skutečně není mnoho. Ale právě ono "někde" je podstatné, každý z nás tu a tam uzavře drobný kontrakt, ten nás však o duši nepřipraví přímo. Vtip je v tom, že to, co propadá Mae, je "duše společnosti", to, co o duši nakonec připravuje nás, je ona přirozená odvěká touha do společnosti patřit.

Od textu k inscenaci

Vše výše uvedené je mou interpretací textu (pravda, rekonstruovaného z inscenace), přejděme k tomu, co je možno ve Vile doslovně vidět. Po herecké stránce je zde zvláštní rozpor. Hedvika Řezáčová s Richardem Fialou ztvárňují Jill s Olliem a většinu času je pozornost soustředěna právě na ně. Jejich premiérové výkony mi však v hlavě příliš neutkvěly, což znamená, že z mého pohledu šlo o výkony průměrné, standardní, nevybavuji si, že bych se kvůli nim na některém místě ošíval, že takhle snad ne, ale také je nemám zač vyzdvihnout.

Uvědomíme-li si však, že představují "obyčejnou chudou dvojici", není předchozí odstavec nakonec pochvalou? Jill a Ollie jsou tuctoví lidé v neobvyklé situaci, strhávat na sebe pozornost na úkor dění by tak byla úlitba sexy divadlu, daní za což by byla menší věrohodnost. Přesto však mám pocit, že v určitých vypjatých okamžicích by snad bylo lze trochu přitlačit na pilu, třeba to s reprízami ještě trochu dozraje.

Oproti tomu Elizaveta Maximová jako Mae a Sašenka krouží kolem, aby jen občas vstoupila do děje, ovšem když se tak stane, je si toho divák rozhodně vědom. Ale opět, Maximová to má usnadněno tím, že její postavy jsou součástí neobvyklého, aureolu výjimečnosti jí tak částečně dodává už to, že představuje výjimečné. Přesto obdivuji způsob, jakým z její Mae vyzařuje úlisnost a pokřivenost, hlavně pak ale její Sašenku, polohy ustrašeného děvčátka i Vykupitelky z hlavy jen tak nedostanu (což je ovšem vzhledem k předchozímu textu samozřejmě jištěno významem oné scény a jejím vztahem ke zbytku).

A ještě odstavec k Martině Schlegelové, protože musím. Přiznávám, že jsem ji donedávna měl zařazenou jako ředitelku Divadla Letí a překladatelku, za kteréžto aktivity jsem jí velice vděčný, avšak jako režisérku jsem ji nevnímal (což je snad ještě horší, než kdybych ji považoval za režisérku špatnou). Nyní se za toto své ignorantství omlouvám, nebudu analyzovat příčiny dřívějšího stavu, zmíním jen důvod změny. Je to dvojice inscenací Olga (Horrory z Hrádečku) a právě Tajemná záře nad VILOU. Byl třeba tento tandem, aby i mně došlo, že Schlegelová-režisérka nejen že existuje, ale viděno zpětně mě vlastně její práce dlouhodobě převážně baví, aniž bych si to dříve uvědomil. Její sílu vidím ve "smyslu pro prostor" (práci s vnitřkem vily a okolím v Olze i Tajemné záři považuji za opravdu krásné příklady šíře možného) a vedení herců, oč méně manifestuje své ego na jevišti přímo, o to více práce koná v zákulisí.

Shrnutí

Původně jsem chtěl ještě polemizovat přímo s některými výroky Škorpila a Mikulky, ale již to není třeba, odbudu to poslední poznámkou. Tajemná záře nad VILOU je prezentována jako hororová pohádka pro dospělé. To je velmi výstižné, pohádka jako taková je totiž zvláštní žánr. Na jedné straně jde o v základu jednoduché příběhy pro děti, v nichž je vše jasné a není třeba o tom přemýšlet. Jenže když už přemýšlet začnete, objevíte skrytý svět napojený na kolektivní (pod)vědomí, máloco je v (tradičních) pohádkách náhodné, jejich generacemi utvářená podoba odnesla balast a zůstalo jen to, co má hlubší smysl, co rezonuje s biologickými a kulturními konstantami.

Jak jsem se snažil ukázat, Ridleyho hra je v tomto smyslu skutečně pohádkou, podle mě dosti povedenou, pokud jde o to, co se odehrává pod povrchem, avšak ne už až tak vydařenou na té na první pohled viditelné úrovni (banálně řečeno je jako příběh opravdu dost nudná svou předvídatelností). Musím říct, že mě docela překvapilo, že se dva profesionální kritici rozhodli inscenaci sledovat dětsky naivním okem a z této pozice ji následně (od)soudili. Očekával bych naopak, že právě oni se svou sumou zkušeností budou schopni hladce zajet pod povrch a rozkódovat vše odkazované. Inu, nestalo se, více k tomu už říci nelze.

Sečteno a podtrženo, Tajemnou záři nad VILOU osobně považuji za dost možná nejvýznamnější pražský divadelní počin tohoto podzimu (ne, opravdu to není Zábranského-Polívkové Majer, ale o tom jindy a jinde) a těším se, až ji znovu navštívím. Pokud to tak nemáte, nejspíše jsem vás nepřesvědčil, ale snad aspoň chápete, proč to tak mám já.