Tady je Koulovo, kritici píšou jinam.

Mám problém. Jeskyně slov je podle mě fakt pecka. Jenže pokud jste ji neviděli, bylo by kontraproduktivní vám tu vypsat, co vše jsem si v ní našel. Takže jen stručně, během představení jsem se náramně bavil, ač mi nebylo vždy úplně zřejmé, proč se odehrává právě to, co zrovna vidím a slyším. A když jsem si to pak následně v klidu znovu prošel, všechno do sebe zaklaplo a mně spadla brada ohromením z toho, jak komplexně promyšlené to je, jak podstatné je vše, co se řekne i ukáže, jak spolu jednotlivé divadelní složky komunikují... A to by mohlo stačit. Jenže stejně mám chuť napsat něco delšího, takž tuto inscenaci zasadím do kontextu svého vztahu k Divadlu X10.

Divadlo X10

To sleduji prakticky od začátku. Sice otevřeli ve Strašnickém divadle premiérou Nožů ve slepicích 1. března 2013, kde jsem ještě nebyl, stejně jako na premiéře inscenace _láska_ 14. března, ovšem dalším představením byla první repríza Nožů ve slepicích 24. března a tam už jsem byl. A tím se pro mě začal psát příběh asi ne úplně lásky, ale krásného přátelství určitě. Ne že bych byl z tamějších inscenací vždy úplně odvařený, ale obdivoval jsem nasazení Lenky Havlíkové (a též Anny Císařovské a Ewy Zembok, s nimiž do toho šla a já až zpětně docenil proč), s nímž na divadelní periferii naplňovala svou vizi.

A nešlo jen o regulérní domácí inscenace. Cykly scénických čtení Bůh X a Platforma Xkrát mladých názorů, cyklus na okolí divadla zaměřených site-specific projektů Parkur, sousedské slavnosti, hostovačky progresivních mimopražských divadel, spolupořádání festivalu maďarského divadla Naostro!, poskytnutí prostoru festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu a konečně uvedení projektu The 24 Hour Plays v Česku... Na několika frontách Havlíková bojovala za svou vizi divadla jako násobně otevřeného prostoru a zároveň inkubátoru nových myšlenek i talentů, divadla reflektujícího současný svět i divadla coby jeho součásti.

Po čtyřech letech se dostavil úspěch, Divadlo X10 se stalo značkou a získalo druhou scénu na exkluzivní adrese - DUP39 na Národní třídě (kam se po necelém roce výhradně přesunulo). Tím začala nová fáze, kterou na mé straně charakterizují především rozpaky. Havlíková sice dále pokračuje ve své misi otevřenosti a hledání možných forem vyjádření, ale na mě už je to nějak moc. Přespříliš intelektuální Superpozice, uspěchaný Dům uměleckého poltergeista či Krásné místo - úlet mimo jakékoliv kategorie, to jsou pro mě osobně znamení, že se z hledání stalo tápání.

A přistihl jsem se, že už do Divadla X10 chodím spíše ze zvyku než z radosti, navíc se mi přibližně ve stejné době stalo totéž s A studiem Rubín, přičemž asi nebude náhoda, že spolu zrovna tyto dvě scény začaly spolupracovat v míře větší než obvyklé. Náhle jsem měl pocit, že určitý výsek divadla (ne-li divadelnosti), který mi býval jistotou a oporou, dospěl na hranice svých možností a teď hledá směr, kterým by se bylo lze vydat dál.

A přichází pointa této části, pokud ono období bylo třeba k tomu, aby vznikla Jeskyně slov, tak fajn, to beru, napínali jste mě, ale stálo to za to.

Jeskyně slov

Takže Jeskyně slov. Jak už jsem uvedl, mohl bych sepsat, co vše jsem v této inscenaci našel, ale když jste ji neviděli, připravil bych vás o možnost si to objevit (případně si v tom najít něco úplně jiného, vlastního). Dokonce jsem takový blog sepsal a díky osudu za to, že mi seslal člověka, s nímž jsem se o něj mohl podělit. Takže to zkusím jinak, omezím se vlastně jen na seznam toho, co je dle mě vhodné si "nastudovat" předtím, než na představení této inscenace vyrazíte, zabere vám to pár minut, výrazně vám to usnadní orientaci a budete se moci plně soustředit na obraznost a souvislosti.

1. nechte na sebe působit Jeskyni slov Vladimíra Holana, možno najít třeba zde
2. seznamte se s příběhem Margaret Lovattové, výhodu máte, pokud jste viděli Zvrhlou Margaret v A studiu Rubín, ale stačí i tento článek
3. zjistěte si, kdo byl Démosthenés, třeba na Wikipedii
4. a pokud jste se náhodou nikdy nesetkali se Shakespearovým Romeem a Julii, tak to taky, zejména právě dialogy mezi Romeem a Julií (tady už odkaz neuvedu)

To jsou motivy, s nimiž inscenace pracuje, vyjevuje je, analyzuje, konfrontuje a proplétá, čímž jim dává nové významy, přesahy, aby ve výsledku zkoumala možnosti jazyka, komunikace verbální i neverbální, jejích podmínek i hranic, navíc s výrazným důrazem na divadelnost, inscenace se prolíná s metainscenací, je sama sobě komentářem a i to je její součástí... Uf, pokud vám to přijde neuchopitelné a překombinované, v pohodě, zároveň je to prostě prča, pokud byl dosud Václav Neužil jednoznačně nejlepším delfínem v rámci českého divadla, pak tuto jeho pozici Václav Marhold vážně ohrožuje.

Jeskyně slov v Divadle X10

Na závěr už jen rozvedu myšlenku, že Jeskyně slov mohla vzniknout právě jen v Divadle X10, přičemž bylo zároveň třeba i toho z mého hlediska "období propadu". Ono je to zřejmé pohledem na tvůrčí tým, začnu u herců. Vojtěch Hrabák s Václavem Marholdem vyrostli právě v Divadle X10 (a zůstávají mu věrní), Anita Krausová s Hynkem Chmelařem jsou téměř od začátku jeho stálými hosty. A Darija Pavlovičová? Kde se vzala, tu se vzala, z Pražské konzervatoře, přesně v duchu Divadla X10 jako líhně nových talentů. Totéž platí o režiséru Štěpánu Gajdošovi a scénografovi Ondřeji Menouškovi z DAMU (byť Gajdoš už za sebou má práci v regionech).

Zajímavé je i to, že pod zvukovou dramaturgií je podepsán Ian Mikyska, který není jen skladatel, ale též překladatel, spisovatel a performer, koho lepšího byste si chtěli přizvat k inscenaci zkoumající možnosti komunikace? Snad jen domácího Ondřeje Novotného, který si coby dramaturg a (spolu)autor osahal zejména v Divadle X10 (ale i jinde) řadu témat a formátů, a byť pro mě osobně jednotlivé dílčí výsledky sahají od "to snad nemyslíš vážně" po "viděl jsem pětkrát a těším se na příště", souhrnně se jedná o úctyhodnou sumu zkušeností.

Věřím, že právě i to, že si on i čtyři z pěti herců v Divadle X10 zažili v uplynulých pěti až šesti letech výhry i prohry, viděli, že něco funguje a něco ne, že má smysl některou inscenaci uvádět roky a jinou stáhnout po týdnu a netrápit dál sebe ani diváky, bylo zdrojem, přetlakem, který se v Jeskyni slov projevil a přispěl k jejímu úspěchu.

Co dodat? Snad jen děkuji a těším se, až si dám repete, tedy pokud vláda a hygiena dovolí.