Sice jsem byl dnes na derniéře, ale cítím nutkavou potřebu hraničící s historickou povinností sepsat tento blog a alespoň částečně Mahábháratu na i-divadle rehabilitovat.

Prožil jsem totiž Příběh, ano, prožil, zážitek, jehož se mi dnes dostalo, setřel onu obvykle jasnou hranici mezi děním na jevišti a rezonancí jeho vlivu v divákově nitru. Prožil jsem Příběh, v němž bylo vše, pravda i lež, pouta pokrevní i milostná, věrnost i zrada, bohové i lidé, hrdinové, kteří ale zůstali lidmi, plnost lidské podstaty i osvobozující božská prázdnota, tajemství i jeho objasnění, vývoj Příběhu i postav.

Na pro daný Příběh nevelkém prostoru se odehrálo zrození světa, z popela bitevní vřavy povstal úsvit dějin. Přiznávám, že jsem měl obavy, nakolik bude Příběh čitelný, obavy, zda se neztratím v množství postav se jmény, jež není možno si bez předchozích znalostí zapamatovat. Nic takového se ovšem nestalo, Příběh byl odvyprávěn s citem, srozumitelně, tempem, které na jednu stranu nestrhlo divákovo vědomí do dravého proudu, v němž není čeho se zachytit, a které na stranu druhou po celou dobu ani na okamžik nezabředlo do zrádných stojatých vod nazývaných tradičně "nastavovanou kaší".

A ano, není to jen Příběh, který zde chválím, je to právě i způsob, jakým byl odvyprávěn. Ať už jde o scénu, kostýmy, choreografii soubojů druhé půle přinášející nové a nové postupy, "speciální efekty" ve vhodných okamžicích či tisíceré využití šátků a pruhů látek, vše přispělo k vytvoření jedinečného vnitřně konzistentního celku.

Pokud jde o herecké výkony, není příliš fér vyzdvihnout pár jmen z třicítky účinkujících, kteří byli vesměs výborní. Přesto si ale nedovolím nezmínit pohybové nadání zejména Adama Chaloupky a s lehkým odstupem též Jaromíra Noska (a velmi příjemně mě v tomto ohledu překvapil i Vasil Fridrich) a zřejmou průpravu v bojovém umění Martina Písaříka. No a pak je tu samozřejmě charisma Jiřího Hány, jehož obsazení do role Kršny považuji za trefu do černého.

A tím bych svůj chvalozpěv ukončil, zbývá důvod, proč mé hodnocení není absolutní. Hra je totiž vzhledem k obsahu o něco kratší, než by si zasloužila. Ano, necelé čtyři hodiny nestačí a v závěru to bylo dost poznat, snaha co nejrychleji Příběh dovyprávět byla téměř hmatatelná, půl hodiny navíc by celku rozhodně prospělo.

Na závěr si neodpustím drobnou polemiku s Mouserem. Pokud tvrdí, že by Mahábhárata umořila slona, pak s ním můžu souhlasit. Ovšem pouze v případě, měl-li na mysli Ašwatthámana po Bhímasénově ráně kyjem. Jinak, pokud jde o mě, ač jsem dnes nebyl úplně svěží a po obědě jsem v práci chvíli téměř usínal, kdyby měla hra dvojnásobnou délku při stejném spádu, velice rád bych jí ten čas věnoval bez jediného zívnutí, vyhrazené čtyři hodiny utekly rychleji než nejedno představení poloviční délky.

Sečteno a podtrženo, prožil jsem Příběh a jsem šťasten, že jsem si tuto příležitost nenechal ujít.