#Google generace je inscenace, k níž jsem bezprostředně po zhlédnutí zaujal postoj "Ale jo, děcka se snaží, hrajou o tom, co je jim blízké, takže jim (to) věřím, jenže co z toho?". V následujících dnech se mi však opakovaně vracela na mysl, takto jednoduše se s ní vyrovnat nemohu, zkusím to tedy poctivěji.

Základní rámec zůstává, jde o inscenaci od dnešních středoškoláků o dnešních středoškolácích. Možná bude znít poněkud banálně pozorování, že jde o průsečík dvou dimenzí, totiž dneška a středoškoláků, avšak přijde mi, že je užitečné tyto složky oddělit, umožňuje to totiž trochu jiný pohled na Google generaci jako sociologickou skupinu a hlavně její vztah ke skupinám jiným.

Google generace

Na začátek si ale řekněme, co to vlastně je ta Google generace. Nazývá se též generace Z a jde o souhrnné označení lidí narozených po roce 1995. Typické pro ně je, že celý svůj život prožili (a prožijí) v digitálním věku, obklopeni (a zahlceni) informacemi, přičemž klíčový je pro ně internet jako jejich primární zdroj. Mezi charakteristickými rysy se objevují důvěra ve virtuální zdroje bez jejich kritického posuzování, roztěkanost, povrchnost, hojné využívání sociálních sítí (až závislost na nich) či důraz na zábavu.

Chceme-li však srovnávat tuto generaci s předchozími, narážíme na problém, že i nejstarší příslušníci generace Z doposud vstoupili maximálně do rané dospělosti, takže veškeré srovnání se může týkat dětství a dospívání. Zároveň ti, kteří srovnávají, patří do jedné ze srovnávaných skupin, což vyvolává otázky ohledně objektivity, nejde ani tak o srovnání jedné skupiny s jinou, ale o srovnání "nás" s "nimi" (důsledkem čehož až příliš často je, že generace Z ze srovnání vychází hůře, což vede k závěru o temné budoucnosti lidstva).

Právě proto mi přijde přínosné oddělit věk a dobový kontext, přičemž inscenace #Google generace k tomu nabízí zajímavou příležitost.

Středoškoláci

V této rovině se nabízí srovnání s The Lockers, autorskou inscenací loňského absolventského ročníku KALD DAMU, součástí jejíž přípravy byly rozhovory studentů s jejich rodiči a lze tak říci, že v sobě shrnuje pohled na několik předchozích generací. Obě mají mnoho společného, co do postav v nich najdeme "princezničku", "alfasamce" (či aspiranta na něj), chytrého kluka, který se snaží něco změnit, či "divnou holku", která se straní ostatních. Obě se zaměřují na vztahy mezi studenty, snahu najít své místo v kolektivu, první lásky, důležitým tématem je šikana, v obou případech jsou též profesoři přítomni jen jako externí prvek, jehož blížící se přítomnost přeruší vnitřní dění třídy.

Vše z toho lze ale nalézt i jinde, v libovolném seriálu (ať už tuzemském či zahraničním, starém desítky let či současném) ze střední školy, ale též ve vlastních zkušenostech, střední škola byla a je vždy a všude trenažérem života, přelomem mezi dětstvím a dospělostí, časem hledání a utváření vlastní identity, obdobím osamostatňování se (a odmítání zkušenosti starších) a experimentování se vztahováním se k druhým.

Z tohoto pohledu je #Google generace pravdivá v tom smyslu, že ukazuje, že dnešní středoškoláci jsou stále středoškoláky, co do vnitřní dynamiky stejnými jako předchozí generace v jejich věku.

Dnešní svět

Předchozí závěr je sice možná pravdivý, ale svým způsobem ne až tak zajímavý, dal by se shrnout do hesla "puberťáci jsou holt puberťáci", každý si tím projde a život jde dál. Přejděme tedy k druhé dimenzi a tomu, čím je tato inscenace specifická, velmi výraznou roli v ní (skrze životy postav) hrají moderní technologie - počítače, chytré mobilní telefony, internet a sociální sítě.

Zásadní otázkou je, do jaké míry jde o rekvizity, prostředky k dosažení něčeho, a do jaké o cíl sám o sobě. Je pro mě potěšující, jak se inscenace přiklání k první možnosti. Mezi staršími generacemi je poměrně rozšířená představa, že virtuální svět mladé okrádá o čas a společenské aktivity, místo aby se bavili spolu, jsou technologií izolováni. Mám pocit, že jde o to, co psychologie nazývá projekcí, stručně řečeno o úvahu "Já na internetu zabíjím čas (což si ale nepřiznám), oni na něm tráví mnoho času, tudíž oni ho zabíjejí více (své bezúčelné využívání internetu připíšu jim)."

Inscenace nabízí jiný pohled, sociální sítě jsou sice zdrojem zábavy, ale též jednak prostředkem komunikace, jednak zdrojem témat, o nichž lze komunikovat přímo. Druhá funkce je přitom klíčová, pokud se dnes mladí baví o nejnovějším videu oblíbeného YouTubera, jde o obdobu rozhovoru o včerejším dílu seriálu, filmu, který právě hrají v kinech či přečtené knize. Můžeme sice diskutovat o obsahu a kvalitě toho kterého díla, avšak tento aspekt zůstává totožný, jde o kulturní artefakty, jejichž konzumace spojuje, vytváří společný prostor.

Fenomén YouTuberů je zajímavý i z jiného hlediska. Jak zazní v samotné inscenaci, většinu takových videí by mohl natočit každý. Můžeme hořekovat nad vulgarizací kultury, žehrat na to, že mladí místo konzumace vybraných hodnotných děl věnují čas trivialitám, jenže i toto má druhou stránku, nižší průměrná kvalita je důsledkem demokratizace tvorby, která je dnes přístupná prakticky každému, máte-li chytrý mobilní telefon, natočit video a zveřejnit ho na YouTube je obdobně snadné jako pořídit fotografii. Lze ale též říci, že nyní mnohem více lidí než kdy dříve skutečně veřejně přístupná díla vytváří, mnozí z těch, kteří by dříve byli odsouzeni k pasivnímu konzumování, se stávají aktivními producenty.

Další častá výtka na adresu generace Z je přílišná důvěra v informace, jež nachází na internetu, mladí se spokojí s tím prvním, co najdou (obvykle na Wikipedii), a dále to neověřují. To je jistě závažný problém, ale upřímně, nakolik je to specifikum této generace? Podíváme-li se na generace starší, jsou na tom lépe? Rád bych řekl, že ano, ale bohužel tomu nevěřím. Schválně, jak jste na tom vy? Slyšíte-li něco v televizi či čtete v novinách, pídíte se po jiném zdroji? Vyslechnete-li názor jedné strany, hledáte pohled té druhé?

Mým koníčkem je pročítání internetových diskusí, a pokud jsem z nich něco získal, tak právě přesvědčení, že kritické myšlení je nedostatkové zboží bez ohledu na věk, každý máme určitou představu o světě a tu místo zpochybňování hájíme, informace hodnotíme primárně podle toho, jak s naší představou souzní. Navíc toto není něco, co se objevilo včera, jde o jeden ze základních principů fungování lidské mysli.

Dalším klackem na mladé jsou povrchnost a roztěkanost, mladí přeskakují od tématu k tématu, nevydrží se delší dobu soustředit na jednu věc, nezkoumají ji do hloubky. Ale opět, je to něco, co lze říci jen o nich? Ano, srovnáme-li generaci Z s předchozími generacemi v jejich věku, ten posun zde skutečně nalezneme. Uvědomme si ale, že "starší generace v jejich věku" žily v době, kdy bylo k dispozici mnohem méně informací, soustředit se delší dobu na jednu věc bylo snazší už jen proto, že bylo výrazně méně dostupných alternativ.

Poctivější mi přijde srovnávat generaci Z se staršími dnes, protože v tomto případě je množství informací usilujících o pozornost srovnatelné. A zde už náhle rozdíly nebudou tak výrazné, otevřete si noviny, pusťte si televizi, klipovitost a útržkovitost jsou konstanty dnešních masmédií, vzhledem k množství prezentovatelných informací není zkrátka čas se něčemu věnovat dlouhodoběji. Opravdu závažným důsledkem tohoto je, že se málokdy dočkáme rozřešení čehokoliv. Vzpomeňte si na nějakou rok starou kauzu (pokud to vůbec dokážete), která byla natolik závažná, že se o ní informovalo třeba i několik týdnů. Víte, jak dopadla? Pravděpodobně ne, od té doby se přece objevilo tolik nových důležitých událostí (které též upadnou v zapomnění).

A dostáváme se k poslednímu velkému nešvaru mladých, totiž k důrazu na zábavnost. Mladí pozornost nevěnují tomu, co je podstatné, společenský závažné, míru pozornosti dávkují podle toho, jak je co dokáže zaujmout, zabavit. Tomuto je v inscenaci věnována dějová linka "chytrého kluka", jenž se v boji za svou věc onomu měřítku podřizuje. A já se naposledy ptám, nakolik lze tento mechanismus omezit na mladé. A odpověď opět zní, že nejde o rys generace, ale dnešní doby.

Reklamní průmysl, skladba televizního zpravodajství (šokující události s obligátním roztomilým zvířátkem nakonec), trivializace politických kampaní, vše jde po "první signální", chcete-li vzbudit zájem veřejnosti o cokoliv, musíte jí to nějak "prodat". Pivo s Karlem, Babišovy koblihy, Škromach v bazénku či protesty "nahoře bez" jsou nejkřiklavějšími projevy formy, jež sice nijak nesouvisí s obsahem, ale slouží čistě k upoutání pozornosti, k získání času, během něhož je aspoň nějaká šance obsah předat (to v lepším případě, v tom horším jde o způsob, jak vytvořit pouto, získat kladné body a skutečný obsah obejít).

Syntéza

Když spojíme předchozí, co nám vyjde? Inscenace #Google generace ukazuje, že dnešní středoškoláci nejsou jiní, než byli středoškoláci dříve, a nejsou ani jiní, než jsou dnešní lidé obecně. Zní to banálně? Snad ano, ale snad z toho plyne i to, jak nesmyslné je kritizovat dnešní mladé, podsouvat jim nějaké specifické chování, které by možná šlo změnit, napravit.

Jde totiž o kritiku dvojí, jednak mladých jako takových (a to je skutečný evergreen, nářky na zkaženou mládež najdeme už v antických spisech), přičemž faktem je, že puberta je období, s nímž se pojí určitý soubor projevů, jenž má svoji biologickou podstatu, jednak o kritiku dnešní doby, negativních vlivů technologie na lidskost, avšak přijde mi, že zrovna mládež není tou skupinou, kde by tyto důsledky byly nejzávažnější, vždyť jsou to starší generace, kdo má moc utvářet dnešní svět.

Inscenaci jako takovou naopak považuji za pozitivní signál, máme zde partu mladých lidí, kteří se zamysleli nad sebou a nad světem, v němž žijí, společně (pod vedením Daniely von Vorst) napsali text, jenž to reflektuje, nacvičili ho a hrají ho. Jinak řečeno, máme zde zástupce té "roztěkané po zábavě toužící mládeže", kteří projevili schopnost dlouhodobější práce na něčem, co ve výsledku formou i obsahem výrazně převyšuje třeba ony YouTubery, jejichž oblibě my starší nerozumíme.

Sečteno a podtrženo, ač #Google generace není z divadelního hlediska nic převratného (což odráží mé procentuální hodnocení), z širšího pohledu jsem velice rád, že vznikla a že jsem ji viděl, je krásným příkladem toho, proč mám rád OLDstars. Sdružuje totiž mladé lidi, kteří mají touhu se vyjádřit, ale též zviditelnit, přičemž tak nečiní jednoduchými výkřiky na sociálních sítích, nýbrž poctivou prací, kontinuálním úsilím. Tato inscenace stejně jako konání OLDstars obecně jsou pro mě znamením, že to s tou dnešní mládeží není zase tak špatné.