Seriály Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére jsou v mnoha ohledech unikátní. Vznikly v osmdesátých letech minulého století, odrážejí tehdejší dobu, přesto jsou nadčasové a mocenské mechanismy v nich zobrazované jsou nám důvěrně známé i dnes. Na mnoha místech se odkazují k britským reáliím, přesto jsou jejich postavy do značné míry univerzální, vcelku volně přenositelné minimálně v kontextu západní civilizace. A co je pro nás zajímavé, ač jde o skvost britcomu - britského komediálního seriálu, je až zarážející, nakolik jsou vlastně divadelní. Skutečně, naprostá většina scén sestává z malého počtu osob konverzujících v jedné místnosti, jedinou hojně využívanou výhodou, již poskytuje film oproti divadlu, je, že se ony místnosti střídají (ač ani to není vždy nutné, celé sledy scén se odehrávají na jediném místě, přičemž jednotlivé scény dělí jen odchod a příchod postav).

I struktura jednotlivých epizod je bytostně vlastní divadlu. Sledujeme velmi omezené množství jasně vyprofilovaných charakterů, z nichž každý má své záměry, kterých se snaží dosáhnout, přičemž hlavní postavy stojí proti sobě, jejich cíle jsou svým způsobem protikladné, můžeme často vysledovat i jednotlivé části dramatu - expozici, kolizi, krizi, peripetii a katastrofu. Přístup autorů pak odpovídá právě tomu dramatu, po němž v roce 1962 volal Walter Kerr ve své knize Jak nepsat hru, výchozím bodem jsou charaktery a úvodní situace, přičemž vše, co se následně děje, není výsledkem toho, že by autoři situovali postavy do role figurek v předem dané hře, nýbrž tyto samy jednají a posouvají děj dále, jsou autonomní a akceschopné.

Kdo byli Hacker, Appleby a Woolley?

Pojďme si ve stručnosti připomenout, o jaké charaktery jde. Máme tu Jamese Hackera, ministra a posléze premiéra, muže z lidu, který vystudoval "ekonomku" (a to ještě zřejmě "s odřenýma ušima"), rád si o sobě myslí, jak je významný, jako premiér se situuje do role vůdce národa, chtěl by dokázat něco velikého, zanechat svou stopu v dějinách, přitom se na své místo dostal dílem náhodou, dílem díky zákulisním hrátkám jiných, jeho největší výhoda spočívá v absenci názoru a z toho plynoucí flexibilitě, ač si sám o sobě myslí, že je pevný jako skála. Též je až chorobně závislý na popularitě měřené velikostí a počtem titulků v novinách a časem jemu věnovaným v televizi a rádiu. Vývoj prodělává v oblasti chápání vysoké politiky, na pozici premiéra je již schopen zákulisních machinací a občas si připíše nějaké to vítězství.

Protipólem mu je sir Humphrey Appleby, vedoucí státní správy, všemi mastmi mazaný intrikán. Uvědomuje si výhody pozice "muže v pozadí" a je vždy připraven dosadit vhodného muže na vlivný post, pokud z toho něco bude mít. Na úrovni tajemníka vlády je faktickým vládcem země, mezi jeho základní teze patří "Politici činí rozhodnutí, která jim poradíme my, a na oplátku jim pomáháme přesvědčit veřejnost, že dělají to, co slíbili voličům.", "Státní správa je věčná a neměnná, díky čemuž je Británie tím, čím je, tento stav trvá staletí, což je dostatečný důvod, aby nadále trval stejně tak dlouho." a "Veřejnosti i politikům se má říkat jen to, co si snadno můžou zjistit jinde." Touží po moci a své úspěchy odvíjí od toho, na co vše má vliv. Dostalo se mu klasického vzdělání na soukromé střední škole a následně na univerzitě v Oxfordu, ovládá latinu, řečtinu, dějiny i geografii celého světa... A je mimořádně výřečný, ovládá schopnost přednést několikaminutový monolog bez toho, aby skutečně něco sdělil. Postrádá "luxusní choutky" typu morální integrita.

Trojlístek uzavírá Bernard Woolley, muž rozkročený mezi předchozími dvěma. Jako člen státní správy je Humphreyho učedníkem a chráněncem (v seriálu Jistě, pane ministře mu přímo podléhá, v Jistě, pane premiére již ne) a ten ho učí, co znamená být úředníkem a pěstuje jeho loajalitu ke státní administrativě. Naproti tomu je ale Woolley Hackerovým osobním tajemníkem a váže ho tedy též loajalita k ministrovi a posléze premiérovi jako jedinci. Tato rozpolcenost ho neustále přivádí do obtížných situací, zvláště vezmeme-li v úvahu, že se Woolley považuje za morálního člověka a snaží se podle této představy jednat. Má též klasické vzdělání, ovšem nemá nad ním tak docela moc, což se zhusta projevuje úvahami o nuancích klasické latiny a řečtiny, hojným citováním historických osobností a zvláštní zálibou ve slovíčkaření skrze rozbory doslovných chápání ustálených frází.

A kým se stali?

Možná se teď ptáte, proč jsem tak obšírně rozepisoval charaktery televizního seriálu. Pravdou totiž je, že hra Jistě, pane premiére není jeho adaptací, jde o zcela nový příběh napsaný autory seriálu před několika lety. Nedrží se reálií osmdesátých let, nýbrž reflektuje dnešní dobu. Drobný zádrhel ale spočívá v tom, jak se autoři s rozporem "dnes" versus "tehdy" vypořádali. A vlastně je i otázkou, co z toho jde na vrub autorům a co inscenačnímu týmu (počínaje překladatelem).

Dvě úvodní scény nám představují výše rozebrané postavy "tak, jak je známe", v první Humphrey postuluje své oblíbené stanovisko o kontinuitě státní správy a Bernardovi vykládá demokracii jako proces, jak přesvědčit lid, že činy státní správy jsou v zájmu obecného blaha. Zmiňuje se též o odpovědnosti politiků a jejich rychlém střídání (v kontrastu k stálosti mužů v pozadí). Poté se objeví Hacker posedlý vlastním obrazem mocného státníka.

Jenže následně přichází ledová sprcha a omlouvám se nyní čtenářům, kteří inscenaci neviděli, ale budu muset něco z děje prozradit. Ukazuje se, že Humphrey se snaží "protlačit" smlouvu, která obsahuje nutnost zavést ve Velké Británii euro. To je však naprosto absurdní představa, zavedení eura by totiž britské administrativě vzalo značný kus moci, to, že takové odhalení přichází pár minut po Humphreyho monologu na téma "státní správa řídí zemi a budiž tomu tak navěky" je názorový veletoč, pro nějž marně hledám jakýkoliv náznak obhajoby. V onen moment pro mě přestává být postava Humphreyho Applebyho čitelná a bohužel už se na tom nemá nic změnit.

Bernard Woolley, hnán loajalitou k premiérovi, ho následně varuje - použije latinský citát o trojském koni, který posléze přeloží, to by se dalo považovat za ilustraci rozdílu ve vzdělání. Oproti seriálu však Hacker ihned pochopí, o co jde, zavolá si svou politickou poradkyni a ta mu sdělí, kde je problém. Není tu žádné tápání, falešné ukolébání, vše je přímé, Hacker je zcela rovnocenný soupeř. Z tohoto pohledu je důležitá i scéna, v níž Hacker Humphreymu "přistřihne křídla" tím, že oznámí svůj plán reformovat státní správu. Opět jde o prvek použitý v seriálu, jenže tam s takovým nápadem přijde Hackerova politická poradkyně, v inscenaci s ním přichází sám Hacker. Ani stopa po naivitě, Hacker je protřelý politik. Do třetice pak tento obrázek dokresluje scéna, v níž Hacker s Woolleym diskutuje o morálce, dialog je docela věrným přepisem obdobného rozhovoru v seriálu s jedním "drobným" rozdílem - Hackerovy repliky tehdy patřily Humphreymu. A aby bylo postavení východisek na hlavu dokonáno, v pozdějším čase Humphrey opouští místnost s tím, že si nehodlá špinit ruce, čímž se profiluje jako morálnější než Hacker, velmi zvláštní zvrat ve vztahu k jím deklarované představě o podstatě moci.

Ale dobrá, možná se příliš držím předlohy, třeba autoři přebudovali jednotlivé charaktery tak, aby odpovídaly dnešní době. Jak rád bych tomu uvěřil, bohužel mi v tom sami autoři urputně brání. Nejde jen o ony úvodní scény, které jasně odkazují k seriálu a naznačují kontinuitu s ním. Jde i ony drobné charakteristiky. Když se Hacker Humphreyho zeptá, zda součástí oné dohody, kterou se snaží "protlačit", je nutnost přijmout euro, Humphrey předvede svou klasickou několikaminutovou odpověď, jež ale na nic neodpovídá, prostě "starý dobrý Humphrey". Jenže když je ještě trochu přitlačen ke zdi, nezbude mu než odpovědět přímo... A od tohoto okamžiku už se žádné vzletně vyhýbavé odpovědi-neodpovědi nedočkáme, jen sem tam nějakého záchvěvu, který ale ve skutečnosti ani nepůsobí jako seriózní pokus.

Obdobně Bernard na jednom místě sáhne ke svému rozboru doslovného chápání určitého úsloví, jenže jak náhle přijde, tak náhle zase odejde, už se nezopakuje a tento jeden výskyt také vlastně o ničem nevypovídá.

Zmatený je i další detail, v seriálu se Humphrey honosí titulem sir a zakládá si na něm, je jím povětšinou oslovován. To je využito ve chvíli, kdy se na stole objeví návrh reformy státní správy, jejíž součástí je, že by státní úředníci za své služby mohli buď dostat rytířský titul (či jinou obdobnou "čestnou funkci"), nebo doživotní rentu. Když tuto část politická poradkyně vysvětluje, zdůrazní v oslovení "sire Humphrey" právě onen titul s dovětkem, že pak by z něj byl jen "pan Appleby".

Ač se v programu píše o siru Humphreym, v inscenaci ho tak nikdo neoslovuje a je vůbec otázkou, zda tento titul vlastně má. Ovšem ve scéně obsahující zmínku o reformě státní správy je Humphrey označen za lorda, přičemž je opět titul zdůrazněn. Nejde jen o to, že sir a lord jsou dva zcela odlišné tituly, podstatné je, že ono zdůraznění v danou chvíli nemá naprosto žádný význam, protože o titulech se vůbec nic neřekne. Ale za to už dost možná nemůžou autoři Anthony Jay a Jonathan Lynn, nýbrž někdo z tria Martin Stropnický (překlad), Karel Heřmánek a Michal Pavlík (režie).

Znepokojení roste

Co nám z dosud řečeného plyne? Charaktery hlavních postav nejen že nejsou věrny těm původním, to by snad divák, jenž není (pravo)věrným příznivcem seriálu, byl ochoten překousnout, zásadní otázka je, zda je vůbec možno o nějakých (konzistentních) charakterech mluvit. Asi nepřekvapí, že má odpověď je záporná. Je vskutku obtížné nalézt atributy, které lze jednotlivým postavám přisoudit, aby se jim v průběhu hry nezpronevěřily. Dokonce nelze uvažovat ani o "naprosté bezpáteřnosti a čirém oportunismu", protože tu a tam se ukáže, že každý má určité zábrany, o nichž je ale možno říct maximálně to, že je v daný okamžik má, psychologii postav z toho nevybudujete. Tato všeobecná nečitelnost je pak umocněna v druhé části hry, kdy jsou postavy svorně postaveny před "poněkud trapný problém nedůstojný vysoké politiky", v kterémžto okamžiku se ale už nadobro stírají veškeré rozdíly mezi nimi a hraje se jakási obecná komedie pro tři muže a jednu ženu.

Dobře, ďáblův advokát nyní přispěchá s tezí, že právě to je poselstvím hry, že se dnešní politika utápí v malichernostech a je skutečně trapná, že ji dělají (ať už na výsluní či v zákulisí) indiferentní jedinci hnaní touhou po moci schopní se v tomto závodě libovolně proměňovat. Proč ne, to je jistě legitimní názor. Mám s ním ovšem ten problém, že pokud by tomu tak bylo, byl v tomto případě dohnán ad absurdum. Autoři tak zamlžili reálné obrysy postav, až tyto přestaly být skutečnými, konkrétní lidé byli nahrazeni abstraktními představami lidí.

Jenže, představte si dva ze svých neoblíbených politiků, kteří jsou podle vás zaměnitelní. Pokud k sobě budete upřímní, nejspíše vám nezbude než přiznat, že se přece jen navzájem nějak liší, přičemž nepůjde pouze o vnější skořápku, ale též o způsob formulace vět, o určité specifické mentální struktury, které se do jejich projevu promítají. Pokud jim je vezmete, nedostanete jejich karikaturu, nýbrž neurčité cosi, jež o ničem nevypovídá.

Shrnutí

Je nejvyšší čas sdělit to, k čemu celou dobu mířím, vlastně jsem to prozradil už na začátku. U dobré divadelní hry máme pocit, že děj je nevyhnutelným důsledkem jednání plynoucího z charakterů postav, u špatné je tato kauzalita převrácena, charaktery se zdají být v každém okamžiku takové, jaké je vyžaduje "shora" daný děj, jsou neživ(otn)ými pěšáky na autorově šachovnici.

A přesně to se dle mého v tomto případě stalo. V programu se dočtete, že tuto hru prý autoři napsali za deset dní, není to sice potvrzeno, ale já tomu věřím. Jak to mohlo probíhat? Sepsali si aktuální aférky politiků a žhavá témata - přistěhovalectví, multikulturalismus, Evropskou unii, euro, finanční krizi a islamizaci tradičně křesťanské společnosti, oprášili své "staré charaktery" a nad lahví alkoholického nápoje to vše začali nějak "plácat" dohromady. Protože jde o zkušené "řemeslníky", je výsledek na první pohled po částech "dobře vypadající", skutečně, jednotlivé scény jsou vtipné a obsahují často zajímavé postřehy. Problém přichází ve chvíli, kdy textu věnujeme pohled druhý, případně se na ně pokusíme podívat jako na celek, v takovém případě se dostavují rozpaky.

Kdybych to měl připodobnit, představte si, že vám přítel ukáže fotoalbum z poslední rodinné dovolené. Listujete jím a vidíte následující momentky: rodina obědvající na statku ve švýcarském podhůří s manželi hledícími zamilovaně na sebe; otec v thajském baru s kráskou neurčitého pohlaví na klíně; rodina s hamburgery v ruce ve frontě na horskou dráhu v Disneylandu; večeře v restauraci londýnského Hiltonu s dětmi zahloubanými do programu Královské opery; rodina "vyvalená" na severoafrické pláži; rodina s bicykly na vrcholu "kopce" s výškovým ukazatelem přes dva tisíce metrů...

Každý z těch snímků může představovat "důkaz o báječné dovolené", ovšem uvěříte, že jde o dokumentaci časově souvislého odpočinku, který si přítelova rodina sama naplánovala? Snad by šla z fotografií vybrat většina, u níž by to bylo představitelné, ale pokud jde o celé fotoalbum, je taková myšlenka absurdní. Věrohodnější už je ale vysvětlení, že jde o fotografie z katalogu cestovní kanceláře nabízející zážitky pro každého, přičemž osoby na nich jsou manekýni onou kanceláří do daných situací naaranžovaní.

Když to celé uzavřu, inscenace Jistě, pane premiére mi nabídla trojí rozčarování. První plyne z porovnání se seriálem, kde kdysi byly spletité sítě intrik, je dnes stejná látka používána jako kladivo, přičemž se hraje jen o to, kdo má větší. Přitom, jak už jsem uvedl, samotný seriál má značně divadelní uspořádání, takže nejde o to, že by se intriky do hry "nevešly", dvě hodiny čistého času odpovídají čtyřem dílům seriálu, což je prostor umožňující rozehrát hru naopak mnohem komplikovanější, než by bylo možno v seriálu, jehož epizody byly uzavřené.

Druhé přichází ve chvíli, kdy bych se od předlohy odpoutal a soustředil se na hru/inscenaci jako takovou, sami autoři tohoto oproštění se totiž nebyli schopni a úvodní scény, stejně jako občasné následující záblesky se k dřívějšímu vysokému standardu obracejí.

A do třetice, i kdybych si zahrál na chirurga a z textu vyoperoval ony "osmdesátkové" motivy, to, co by mi zbylo, by byla přinejlepším průměrná komedie snažící se vystihnout "ducha doby" skrze potřebu vyjádřit se ke "všemu", v důsledku čehož je její optika na úrovni hospodské diskuse před zavíračkou, od diváka se neočekává zamyšlení, ale jen podnapilé přikyvování.

Sečteno a podtrženo, pokud se chystáte do Divadla bez zábradlí na tuto inscenaci, zajděte si radši na Vinohrady na inscenaci Jistě, pane ministře. A pokud jste tuto již zhlédli, vydejte se na ni znova, i tak půjde o nepoměrně lépe strávený večer.