Klíčem k úspěchu "rubínovských hodinovek" je, že zvolená délka umožňuje tvůrcům nasadit nekompromisní tempo a udržet je do samého závěru. Stinnou stránkou pak ovšem je, že se na tak malém prostoru ne vždy povede naplno rozvinout alespoň základní myšlenky, o postranních liniích ani nepsaje, takže divák sice odchází spokojen, nicméně si říká "Kdyby to tak autor rozepsal, to by bylo něco." Najdou se však výjimky, u nichž tento deficit nepociťuji. A právě Dresscode: Amis & Amil je jednou z nich. Pamětníci si možná vzpomenou na inscenaci Homo '06, již s touto spojuje Daniel Špinar, výrazná vtipnost a téma homosexuality. Zatímco v případě diskové inscenace šlo o pásmo skečů, skrze něž autor/režisér řešil "své téma", v Rubínu je znát zklidnění a soustředění na jednu myšlenku, z níž inscenace vyrůstá v celé své kráse.

Kromě toho, že jde o zážitek, který vás zaručeně pobaví (netrpíte-li ovšem silně rozvinutou homofobií a z představy dvou líbajících se mužů vám nenaskakují pupínky), má příběh jeden pro mě fascinující aspekt. Jeho základem je vztah (či spíše otázka jeho možnosti) dvou mužů a obsahuje adekvátní kulisy/reálie. Jenže když si místo Amila představíte Kamilu, darkroom v gay klubu nahradíte zákoutím tanečního klubu (či obligátními záchodky) a provedete dalších pár drobných a pro samotný děj nepodstatných změn, zjistíte, že by vše fungovalo stejně dobře pro heterosexuální pár.

Co tím chci říct? Vybavte si Prague Pride, proč se pořádá? Odpověď najdete na webu této akce v sekci častých dotazů: "Chceme otevírat témata související s postavením LGBT komunity a přispět k vytvoření skutečně tolerantní společnosti, kde se nikdo nebude bát přiznat svou sexuální orientaci." Jak dobře toto poslání v dnešní době plní? Přiznám se, že pro mě jde v jistém smyslu o akci podobnou pražskému maratonu či oslavám sedmnáctého listopadu, míjí mě a jediný důsledek je, že se po dobu trvání lze v Praze pohybovat o něco obtížněji než obvykle.

Jinak to ale vypadá, když si otevřete článek doplněný o fotogalerii v prakticky libovolném internetovém zpravodajství. Rychlým pohledem na fotografie nabudete leda dojmu, že tam bylo pár exhibicionistických exotů, až ve chvíli, kdy si je prohlédnete pozorněji, zjistíte, že pozadí je vyplněno "normálně vypadajícími lidmi". Co z toho plyne? Není mi jasné, nakolik takováto akce v dnešní době může plnit svůj cíl. Sama forma má totiž za následek následující tendence podle vašeho zaměření (přičemž mám na mysli skutečný postoj, ne jak o sobě smýšlíte či jak se prezentujete navenek):

Je-li pro vás otázka sexuální orientace významná a jste-li "příznivce menšin", tedy pokud k LGBT komunitě cítíte silné sympatie, pochod uvítáte, možná se ho i zúčastníte... Jenže zrovna na vás cílen není, vy jej nepotřebujete, aby vám toto téma zviditelnil.

Platí-li pro vás teze o důležitosti, ale jste naopak "odpůrce", potom způsob, jakým o akci referují média, akorát posílí váš negativní postoj, protože taková akce prostě nějaké exoty zákonitě přitáhne a stejně zákonitě právě oni budou plnit "přední stránky novin", soukromá média mají stejný účel jako jakákoliv jiná firma, tedy zisk, k tomu potřebují čtenost a tu jim zajistí právě "výstřelky".

No a pokud pro vás tato otázka není "světonázorotvorná", tedy jsou-li pro vás členové LGBT komunity prostě lidé, protože sexuální orientaci nepovažujete za plus či minus, není pro vás podstatným měřítkem při posuzování člověka, potom je efektem této akce právě maximálně ta zhoršená dopravní situace v Praze (pokud tedy v Praze žijete, mimo ni vám nějaká Prague Pride může být "ukradená"), stejně jako v případě nevyhraněného vztahu k maratoncům.

Pokud je v mé argumentaci zásadní chyba, děkuji předem každému, kdo mě na ni upozorní, ale celkově mi z toho vychází, že Prague Pride je akcí, při níž se "nadšenci" pobaví, zaberou si na chvíli kus veřejného prostoru... Ale právě tento zábor poněkud neladí s myšlenkou "chceme stejná práva", navíc fotodokumentace z této akce váženo počtem zhlédnutí a věnované pozornosti zase podvrací ideu "jsme jako vy".

Naproti tomu Špinarova inscenace k otázce sexuální orientace přistupuje ze zcela jiného úhlu. Představuje dva jedince, kteří jsou především lidmi, kteří se od sebe navzájem liší duševně, jeden je naivní romantik toužící po hlubokém vztahu plném skutečné lásky, druhý je hédonik, jehož prioritou je okamžitý požitek. A děj se odvíjí od jejich setkání/střetu, přičemž vcelku nezáleží na tom, že jde o dva muže, jde o univerzální motiv, jenž se nevztahuje ke konkrétní "fyzické implementaci".

Právě tato inscenace ukazuje, že sexuální orientace není něčím, co by člověka determinovalo, homosexualita není razítkem, kterým je daná komunita jasně vyčleněna. Jde prostě o jeden z rozměrů lidství, z nějž nelze jiné jednoduše odvodit (byť nepopírám statisticky významné korelace, třeba ve vztahu k umění).

Sečteno a podtrženo, Dresscode: Amis & Amil je zároveň znamenitou zábavou a zároveň obsahuje značný přesah, jde o diamant v rubínovské čelence "divadelní miss".