V tomto textu srovnám dva projekty imerzivního divadla (protože ke srovnávání prostě vybízejí) - Golema uskupení Tygr v tísni, jenž se hrál před pár lety ve VILE Štvanice, a Pomezí stejnojmenného uskupení, které můžete aktuálně navštívit pár kroků od metra Florenc (tedy mohli byste, pokud na březen, až se uvádění opět obnoví, seženete lístek).

Imerzivní divadlo je pojem u nás spíše neznámý, tak začněme jím. Jde o divadlo, v němž se v rozlehlém prostoru kontinuálně odehrává komplexní příběh na mnoha místech zároveň a je na každém divákovi, aby si zvolil, kdy kde co uvidí, a našel si tak k dění vlastní cestu, přesněji aby si vytvořil svůj jedinečný příběh.

Ač je mi tento žánr sympatický, přijde mi, že má (z pohledu "klasického diváka") více úskalí než přínosů, přičemž souhrnně řečeno problematičnost spočívá v tom, že klade specifické nároky na tvůrce i diváky, aby to fungovalo, je třeba z obou stran vyvinout velmi konkrétní úsilí. A teď podrobněji (a chaoticky).

Prostor

Začněme banalitou, totiž diváckou kapacitou. Má-li se v určitém prostoru něco odehrávat a být pozorováno, musí tam být dost místa pro herce i diváky. V tomto ohledu měl zajímavou evoluci Golem, na začátku, když se o něm nevědělo, bylo prostoru opravdu hojně, pak se to rozkřiklo a byl takový nával (a tvůrci si to nejprve neohlídali), že ve vile nebylo téměř k hnutí, pak došlo sice ke snížení kapacity, ale subjektivně vzato to nebylo o moc lepší, VILA Štvanice je zkrátka dost malá a hrát v ní pro více než pár desítek lidí je problém.

Pomezí je v tomto ohledu na první pohled jiné. Dům, v němž se odehrává, sice nabízí několikanásobně větší kapacitu (desítky místností na třech podlažích), přičemž se ale herci s diváky zároveň při děkovačce pohodlně vešli do jedné místnosti, diváků bylo odhadem třicet, což více méně odpovídá Golemovi v jeho počátcích.

Zdálo by se, že Pomezí má tuto otázku velmi dobře vyřešenou (cenou je ovšem to, že sehnat lístek (ne-li dokonce více lístků pro větší skupinu) je velmi obtížné), přesto však během mých dvou navštívených repríz několikrát došlo k situaci, kdy se na jednom místě sešla většina publika. A přitom šlo třeba o interakci tří postav (z jedenácti), navíc bych ani neřekl, že nějak klíčovou. A vzhledem k rozlehlosti domu a počtu postav ve srovnání se subjektivně vnímanou obsazeností kolem mě bych řekl, že se muselo odehrát nesmírné množství výjevů, které nejspíše nikdo neviděl.

Příběh

Což mě přivádí k ději, tedy příběhu. I ten je v Pomezí výrazně komplexnější než v Golemovi. Sice bych teď mohl začít kritizovat, ale radši se na chvíli zastavme. V imerzivním divadle je jasné, že jako konkrétní divák neuvidíte všechno. Neuvidíte ani většinu. Uvidíte jen drobný zlomek celku, s tím se počítá. Jenže co je to za počty?

Zde musím po zhlédnutém Pomezí ocenit Golema za to, jak s příběhem nakládal, dění totiž poskytovalo značné množství redundantních informací, když jste něco neviděli, nejspíš o tom někdo jiný aspoň mluvil (a možná i několikrát). Jistotou byl bar sloužící jako hospoda, kde se drbalo. Navíc byla přítomna postava, která celou dobu oslovovala diváky způsobem "A slyšeli jste, že...?", prostě dostat se ke klíčovým informacím šlo několika způsoby a bylo dost pravděpodobné, že si po první návštěvě vytvoříte obrázek, který sice nebude kompletní, ale aspoň budete schopni známým vyprávět o tom, co jste vlastně viděli (či spíše zažili).

To je jedna možnost, jak přistoupit k faktu, že divák vidí nutně jen výraznou menšinu celku. Pak je tu druhá, totiž neřešit to, ať si divák vybere něco, co ho zajímá, a zbytek mu holt uteče. Touto cestou se vydalo Pomezí a má to jeden ne zrovna příjemný důsledek, totiž že i když se zaměříte na konkrétní postavu a snažíte se ji většinu času sledovat, nemusíte z toho být na konci moc moudří.

To je dáno jednak složitostí Pomezí, každá postava má svou minulost a rozličné vztahy s ostatními, věřím, že tři hodiny by mohlo zabrat jen čtení "scénáře". Nepomáhá tomu ani to, že si Pomezí s divákem pohrává, nic nemusí být tak, jak se na první pohled zdá. To je sice rozhodně klad v divadle obecně, ale v imerzivním divadle už mi to tak jasné není, když už se konečně k nějaké informaci dostanete (za cenu, že vám deset dalších uteče), snažíte se jí držet, ukáže-li se, že to byla "léčka" (v lepším případě, taky můžete setrvat v omylu, protože během lest objasňující scény následující o půl hodiny později můžete být taky někde úplně jinde), je výsledek rozporuplný, na jedné straně se sice může dostavit "aha efekt", jenže zároveň jste draho získali a snažili se udržet a zařadit něco tak trochu zbytečného.

Příběh v prostoru

Druhou příčinou je, že sledovat v daném prostoru jednu konkrétní postavu celou dobu bylo prakticky nemožné. Ač je prostor vzhledem k počtu všech uvnitř se nacházejících osob matematicky vzato velkorysý, přece jen jde o dům, který má centrální schodiště a z něj odbočující hlavní chodby, přičemž na těchto místech dochází ke koncentraci a křížení diváků. A když postava, kterou sledujete, přebíhá mezi patry, snadno se stane, že protijdoucí dav uvolní místo jí, ale už ne vám pár metrů za ní... A zkuste si ji potom najít, ztrácíte cenný čas. A tak se na chvíli zaměříte na něco jiného, co je poblíž, ovšem to jde o zcela nahodilý výjev, který si dost možná s ničím nespojíte.

Tedy pokud něco takového máte po ruce, vezmeme-li v úvahu, že hra obsahuje jedenáct postav a zajímavá je primárně interakce mezi nimi, kdy na jednom místě jsou minimálně dvě, dává nám to maximálně pět (až šest, započítáme-li i spíše nehrajícího barmana, kterému ale postava může něco vyprávět) zajímavých akcí v konkrétním okamžiku. A to je na tak velký dům docela málo, pokud se k nějaké akci nevejdete (a ano, při Pomezí se může stát, že vás postava z místnosti vyšoupne, případně se do ní už prostě nevměstnáte), najít jinou je otázkou náhody (či běžeckých schopností).

Když to nějak shrnu, Pomezí oplývá velkým příběhem a velkým prostorem, jenže jako divák jsem si nedokázal poskládat ani "neprůstřelný" příběh těch tří postav, na něž jsem se nejvíce zaměřil, a prostorově jsem se pohyboval od natřískaných míst(ností) k bloumání prázdným prostorem, kde sice nebyli další diváci, ale ani herci. Ač je to vyloženě proti zásadám imerzivního divadla, nemůžu se ubránit dojmu, že nejlepší způsob, jak si užít právě Pomezí, by byl, kdyby na začátku každá postava dostala skupinku diváků, kterým by dělala průvodce, ti by se jí drželi a ona by dohlížela na to, že jsou s ní. To by totiž eliminovalo všechny neduhy, které jsem dosud zmínil. Ale uznávám, byl by to už úplně jiný projekt.

Co je psáno...

Je tu však ještě jeden element hlásící se o pozornost. V domě je rozmístěno pozoruhodné množství písemností (převážně dopisů), které o všech postavách podávají mnoho informací. Je jich tolik, že by se ty tři hodiny daly strávit jen tím, že byste procházeli jednu místnost po druhé, šmejdili v nich a četli vše, co najdete. A k tomu měli zápisník, do něhož byste si dělali poznámky, protože udržet to jen tak v hlavě je (aspoň pro mě) nemožné.

Rád bych nyní řekl, že toto je ten zdroj redundantních informací jako u Golema, že když vám něco unikne, stačí si přečíst správný dopis a jste v obraze. Jenže takhle to tak úplně není, ony dokumenty odhalují pozadí postav, prohlubují jejich chápání, ale že by pomohly pochopit to, co se právě děje... Ano, ale spíše jen to, co opravdu vidíte, přečtete si dopis a pak vidíte akci, jež vám díky přečtenému dává lepší smysl.

Ono množství dokumentů je tak ve výsledku opět spíše matoucí, jde o zmnožení těch střípků, z nichž se sice asi dá poskládat nějaká mozaika, ale jen když zrovna narazíte na ty, které spolu opravdu souvisejí.

Takže všechno špatně?

Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že se mi Pomezí nelíbilo. Mé procentuální hodnocení však svědčí o opaku, čím to? Berte vše výše uvedené jako úskalí, s nimiž je třeba počítat, shrnuto existují objektivní důvody (z nichž některé by se daly eliminovat, jiné však ne), proč si během své návštěvy (ani dvou návštěv) neposkládáte příběh Pomezí v celé jeho komplexnosti, proč se tomu ani nepřiblížíte, proč si dokonce možná neposkládáte vůbec nic.

Tohle vše je ale problém jen tehdy, pokud jediný či klíčový důvod, proč na inscenaci vyrazíte, je dovědět se (nejlépe celý) příběh. Zde se ale vracíme ke specifikům imerzivního divadla, tohle totiž není jeho podstatou, chcete-li hlavně příběh, zajděte si do kukátkového divadla na standardní činohru. Pomezí totiž naopak nabízí mnoho toho, co klasika nemůže. Možnost svobodně bloumat, pocit, že skutečně nahlížíte do soukromí obyvatel jednoho městečka, řadu rozličných lokalit (kromě obytných a pracovních místností v budově naleznete třeba i les), jež můžete dle libosti prozkoumávat, či chvíle, kdy se hraje jen pro vás.

Sečteno a podtrženo, Pomezí je projekt, za nímž stojí nesmírné úsilí a je to vidět, tolik rozmanitosti a detailů na jednom místě zkrátka jinde neuvidíte a nezažijete, jde o zcela unikátní počin, který stojí za návštěvu už pro svou atmosféru, a byť je pro mě divadlo především studnicí příběhů, přál bych si, aby šlo o vlaštovku, která to jaro udělá.