Pidivadlo se pyšní tím, že uvedlo v české premiéře hru Doroty Masłowské Mezi náma dobrý. To je víceméně pravda, zahraju si ale na puntičkáře a trochu to upřesním. Pidivadlo uvedlo inscenaci, v níž se řekne většina textu a skrze něj se na jeviště dostanou autorčiny myšlenky a postřehy, byť většina jich nezní zrovna halasně.

Masłowské text je vskutku oříšek, přeskakuje mezi pohledy a tématy, aby se opakovaně vracel k předešlým situacím, napříč scénami není nutně viditelná zřejmá souvislost, nejde ani tak o střípky jedné mozaiky jako o hromadu střepů v kontejneru na sklo po "podařeném" mejdanu. Jenže právě tato mnohost je jedním z klíčových poselství textu, autorka totiž tyto nepasující střepy v tavicí peci vlastní imaginace spojuje ve větší fragmenty, až je nakonec výsledkem přece jen určitá celistvost.

Jak se k takové "rozrůzněné jednotě" postavit? Kryštof Pavelka proti Masłowské použil jednu z jejích vlastních zbraní, totiž ironický pohled na mediální virtualitu. Právě skrze něj čte celý text a nesourodý obsah spojuje formou, celá inscenace se tak stává velkorysou televizní show, jejíž jednotlivé scény odkazují k aktuálně "frčícím" formátům, její motto by mohlo znít "Když to lidé chtějí vidět, tak jim to ukážeme."

Tento přístup má dva důsledky s pro mě spíše negativním nádechem. Prvním je, že zůstalo zachováno pojmenování postav, což občas působí divně. Malá metalická dívenka zůstala malou metalickou dívenkou, jenže je to vizuálem školačka jak vystřižená z japonského porna řadící se hudebně pohybovým výrazem k "popíku". Zasmušilá stařenka na invalidním vozíku zase nemá problém vstát a přidat se k radostnému tanci. S tím souvisí druhá výtka, totiž důsledná eliminace vážnějších témat, sotva se zamyslíte nad situací rodiny, která na jeviště přišla z jakéhosi obzvlášť ztřeštěného sitcomu (napadá mě Ženatý se závazky).

Jenže tohle vše je postesk hnidopicha, který do Pidivadla dorazil s vlastní představou toho, jak by se měl text inscenovat (a s níž se výrazně potkal v Divadle Komedie). Pokud se totiž na inscenaci podívám nezaujatě a beru ji samu o sobě, nemůžu od této chvíle než chválit.

Jednak musím rehabilitovat Kryštofa Pavelku, podařilo se mu na scénu dostat opravdu široké spektrum humoristických forem (byť vesměs pokleslých, ale to je v souladu s materiálem, s nímž pracoval), inscenace se tak stává jakousi encyklopedií současné masové zábavy. Navíc se mu touto cestou skutečně podařilo "vyřešit" onu myšlenkovou různorodost či dokonce vnitřní nekompatibilitu textu, inscenace směřuje k závěru jasně a plynule a divák neodchází domů obtěžkán otazníky.

Ke zdaru díla pak přispívají všechny herečky (a herci, byť jejich role stojí z diváckého pohledu spíše v pozadí), kterým to zpívá a tančí, dobře se poslouchají a je na ně radost pohledět, navíc se s chutí a zdařile chápou veškerých stylizací, jež jsou sice povšechně groteskní a přeexponované, jenže to je záměr a ne vada.

Výsledkem je hodinová inscenace, která prostě funguje a baví, ač míří na "první signální", je tak činěno způsobem, kterému se těžko odolává (a je otázkou, proč by v tomto případě někdo stůj co stůj odolávat chtěl).

Napsal jsem, že jde o encyklopedii masové (tedy televizní) zábavy, lze však přidat i pohled v rámci divadla. O leccos z toho, co je zde k vidění, se snaží mnohé profesionální scény (ať už soukromé či veřejné). A opravdu nutí k zamyšlení, že to tady "študákům", kteří se přiznaně berou s výrazným nadhledem, vychází lépe než některým "zasloužilým profíkům", pro něž jde o "pravou cestu, jak dělat humor".

Sečteno a podtrženo, ne až tak vysoké hodnocení berte jako vyjádření faktu, že "bavit se" pro mě není primárním důvodem, proč chodím do divadla. Pokud se ale pobavit chcete, vyražte do Pidivadla, stojí to za to.