Předehra

S textem Smrt Člověka-Veverky jsem se poprvé setkal během scénického čtení z cyklu KOMEDIE+. Líbila se mi ústřední metafora a kontrast mezi rozličnými pohledy či snad emočními nastaveními na popisované mimořádné události, ovšem jinak jsem z něj byl rozpačitý.

K mému překvapení se pak v Komedii rozhodli tuto hru inscenovat, jak zaznělo na popremiérovém přípitku, během "čekání na popravu" nechtěli divadelníci sedět s rukama v klíně a Ondřej Mataj v textu našel zalíbení. Ona premiéra byla tedy mým druhým setkáním, líbilo se mi scénické řešení, obzvláště efekt prosvícení prostoru mezi dvěma průsvitnými závěsy tak, že z obou stran se stal ten bližší (skoro)průhledným a vzdálenější pevnou stěnou. Jinak jsem však byl z výsledku snad ještě rozpačitější, převládl dokumentární odstup a nebylo mi jasné, zda to úsilí zkoušek za to stálo.

Na třetí setkání jsem vyrazil s obavami. Má to ještě vůbec smysl? Nebude tato návštěva jen daní za mé rozhodnutí nepřerušit "derniérovou řadu v Komedii"? Ó já malověrný! Nevím sice, zda mé shrnutí toho, co jsem viděl, odráží Matajovy důvody, proč ho text zaujal, ale i tak mu děkuji, že svou víru proměnil v čin.

Vyjdu z poznámky Lukáše Dubského: "Nepodařilo se mi vyvodit, proč právě v této chvíli sledovat vznik a vývoj dávno zaniklé teroristické organizace." Ano, i já jsem se dlouho držel v zajetí představy, že klíčovým prvkem je skupina R.A.F. a její skutky. Však právě té se týkají ony v úvodu zmíněné rozličné pohledy, máme tu jednak hledisko diváka, totiž hrůzu z teroristických činů, dále objektivizující přístup postavy Autorky, poetizující jazyk odrážející pohled teroristů na své činy a konečně smířenost Člověka-Veverky, jehož údělem je každý den umřít.

Snad svou roli sehrála i premiérová nervozita mladých herců (ať už členů souboru 11:55 či Karolíny Vágnerové), že jsem tehdy nespatřil podstatu, totiž ne mimořádné události jako takové, ale konkrétní lidi během mimořádných událostí. O to radostnější pak bylo, když se tak stalo během derniéry.

Nestřílejte, vždyť jsou tady lidé

Skutečně, to, co se na jevišti odehrávalo, nebyl boj radikálně levicového uskupení proti postnacistickému kapitalismu, ale střet jedinců, unikátních svými názory a svou situací v konkrétní době na konkrétním místě. Rámec terorismu zde funguje jako lupa, jež zvětšuje důsledky každé volby, v jádru ale stále jde o interakci člověka s člověkem.

To je zřejmé v případě Člověka-Veverky, zástupce "lidství o sobě", každý den umírá, aniž by věděl proč, jasné mu je jen to, že právě takový je jeho úděl. Ať už je přejet autem či roztrhán bombou, reflektuje oboje jako holý fakt, výsledek je v obou případech tentýž. Stejně bezpříznaková je i jeho touha, on, konkrétní muž, miluje Ulrike Meinhof, konkrétní ženu. Miluje ji, protože on je (heterosexuální) muž a ona pro něj atraktivní žena, jde o bezprostřední cit, jenž nepotřebuje ospravedlnění, obstojí čistě svou existencí.

A co Ulrike Meinhof? Mohla by milovat Člověka-Veverku? Nevíme, z její strany mezi nimi totiž stojí ideologie. Ulrike se vzdala svého ženství a stala se intelektuálkou, skrze racionální konstrukty soucítí se všemi trpícími světa, což jí však zároveň znemožňuje vidět Člověka-Veverku (stejně jako jakoukoliv jinou jednu lidskou bytost). Proto ho může přejet, aniž by si toho vůbec všimla, stejně jako může obhajovat terorismus, jenž ve jménu všech ponížených zabíjí některé ponížené.

Obdobně se to má s Gudrun Ensslin, jež z "lásky" k bezmocným opouští a obětuje svého bezmocného syna, z ženy-matky, ochránkyně vlastního potomstva, se stává "matkou" snažící se zajistit lepší svět pro budoucí generace, malý konkrétní úděl mění za představu údělu velkého, byť abstraktního.

A konečně tu máme Andrease Baadera, který se z všední mnohosti vysvléká prohlášením sebe samého antičlověkem, jenž nemá vnitřnosti a nesere, radikálním prohlášením se zbavuje své nízké lidskosti a takto osvobozen může poté páchat nelidské činy ve jménu vznešenosti.

Stejný klíč lze nakonec použít i v případě policisty, i mezi ním a lidmi stojí ideologie zhmotněná v jeho funkci, je strážcem zákona, tedy pravidel systému, je právě policistou a snad až někde za tím i člověkem.

A pak je tu samotná Autorka, přítomná na jevišti, snažící se nezaujatě komentovat dění, což se jí však tak docela nedaří, její lidskost se prodírá navenek a byť nevynáší morální soudy, neubrání se alespoň projevům zájmu. Přijde mi, že právě s tímto "spodním proudem" měla Karolína Vágnerová při premiéře problémy, avšak během derniéry zřetelně vynikl.

Trocha bilancování

Po premiéře, jíž se zúčastnili i někteří mí kolegové, jsem zaslechl názor, že je škoda, že soubor Company.cz své působení v Divadle Komedie neukončil Korunovací, jež se stejně jako zahajovací Naše třída stala redakčním tipem. Přiznávám, že mi tato představa "dramatického oblouku úspěchu" byla tehdy celkem sympatická, nyní však svůj pohled musím přehodnotit, z několika důvodů mi Smrt Člověka-Veverky přijde jako trefná tečka.

Předně je Naší třídě dramaturgicky bližší než Korunovace. V obou případech sledujeme, co je schopen udělat člověk člověku, rozděluje-li je myšlenka. V Naší třídě jde o katolictví versus židovství (již dříve přítomný rozdíl vyhrocený vlivem stalinismu a následně nacismu), R.A.F. zase byla živena původně nevyrovnáním se s nacismem a poté ideou socialistické revolty proti kapitalismu.

Dále, Korunovace byla "polská hostovačka", samostatný úspěch a naplnění slibu z výběrového řízení na Komedii v roce 2012, o to pozoruhodnější, že nebyl realizován "institucionálně", tedy stylem "české divadlo oslovilo polské tvůrce, které ve standardní míře zaplatilo z poskytnutého grantu, jehož výše s tím počítala", nýbrž na základě osobních vztahů, kdy polský tým přijel do Prahy a vytvořil inscenaci v podmínkách "setrvalého provizoria". Oproti tomu Naše třída i Smrt Člověka-Veverky jsou inscenace "ryze domácí" (byť hry jsou polské).

A konečně Smrt Člověka-Veverky režíroval Ondřej Mataj, který se v tomto divadle vypracoval a (nejen) touto inscenací ukázal, že se zdejší poetikou souzní, je "mladou krví", která mohla pokračovat a rozvíjet koncept Centra východní dramatiky. V souvislosti s tím stojí za zmínku i podíl "nových tváří" v obsazení inscenace, rozdíl mezi premiérou a derniérou pak vnímám jako otisk dalšího rysu tohoto souboru, totiž že neprodukuje (pardon, neprodukoval) "hotovky", jež se s velkou slávou představí na premiéře a tím je práce na nich dovršena, ale že je inscenace živým organismem dále se utvářejícím kontaktem s publikem, divák tedy není konzumentem, který přijde a vidí (a zapomene, protože zítra bude konzumovat něco jiného), ale spolutvůrcem, rovnocenným partnerem.

Pateticky poetický závěr

Sečteno a podtrženo, na podťatém stromě zvolna se kácejícím k zemi vyrašil květ a stihl se i rozvinout do krásy, odrážeje v sobě půdu, z níž sály živiny už strašnické kořeny. Lze najít jasnější důkaz, že si dřevorubci nevybrali utrápenou soušku, ale živoucí organismus plný mízy?