Text Sibylle Berg A pak přišla Mirna inscenovaný Divadlem Letí navazuje na autorčinu předchozí hru A teď: Svět! neboli Co je venku, do toho mi nic není, jejíž inscenaci můžete zhlédnout ve Strašnickém divadle. Obě stojí za návštěvu, obě jsou pozoruhodnými sondami do životů dnešních středostavovských žen. Nebo lépe, ač jsou tyto v ohnisku autorčina zájmu, přesto skrze ně zachycuje a komentuje ducha doby.

A teď: Svět! sleduje hrdinky na prahu dospělosti, prožívá střet jejich snů s realitou, vyobrazuje na ně kladené protichůdné požadavky, strašnická inscenace je tísnivá i uvolněná zároveň, budoucnost je otevřená, sil i času dostatek, zbývá jen najít si tu pravou cestu, vyvážit bezbřehé možnosti s nároky okolí, vypořádat se s nepřetržitým přívalem lokálních i globálních informací, poskládat si z nich identitu. O tom ale tento blog není.

A pak přišla Mirna nás posouvá v čase o nějaký ten pátek dopředu, hrdinky sedí v nádražní čekárně a z ampliónu zní výzva k nástupu do vlaku mateřství, ne snad ještě ta poslední, ale možná už jich více bylo, než bude. A o tom tento blog je.

Osobní úvod

Mirnu jsem zhlédl v první (a čtvrté a páté) repríze (ano, toto je jeden z těch blogů, jež potřebovaly řádně uležet) a po jejím konci jsem nadmíru vřele děkoval její dramaturgyni Marii Špalové za to, že tuto nádhernou hru nabídla českému (dobrá, hlavně pražskému) publiku. Když jsem se však posléze začetl do textu, čekal mě veliký šok a mé gesto, byť v tu chvíli myšleno dobře, mi přišlo trapné ve svém nedocenění reality.

Proč? Představte si klasickou divadelní hru, je členěna na dějství a ty na jednotlivé výstupy, už sám autor myšlenky a události strukturuje, nabízí parciální pointy a sdělení. Inscenační tým tak má osnovu, s níž se dá pracovat, lze ji zachovat či upravit, jinými divadelními prostředky ji podpořit či se vůči ní vymezit, v každém případě ale představuje pevný bod, z něhož inscenace vychází, k němuž se vztahuje, s nímž komunikuje.

Inscenace Divadla Letí je také přehledně strukturovaná, obsahuje sice mnoho myšlenkových linií i jednotlivých postřehů, ale vše je tak nějak úhledné a stravitelné, jednotlivé obrazy jsou uzavřené, přitom však celek srozumitelně a hladce plyne od jednoho k druhému. A tím vším nás provázejí jasně definované postavy, Onna - matka, její kamarádky Linna a Gemma, její dcera Mirna.

Jenže text, který napsala Berg, takový není, místo toho je dravou řekou, v níž se prolínají myšlenkové proudy matky a dcery, jež se tříští o nahodile vyčnívající kamení - kusy reality. Kdyby se textu chopili jinde jiní (a ač mi naskakují konkrétní jména, není třeba je uvádět), výsledkem by pravděpodobně byla inscenace - pocitovka, to znamená, že bych odcházel z představení se stejným pocitem, jaký bych získal přečtením hry, a někde pod emocemi by byly útržky myšlenek, které bych si pak mohl (tedy já musel, ale spoludiváci třeba ne) v následujících dnech přebírat.

Pod úpravou letící Mirny jsou podepsáni režisér Adam Svozil a právě dramaturgyně Marie Špalová. A já tu teď před nimi veřejně opravdu hluboce smekám za tu nesmírně poctivou a intenzivní práci, již si s ní dali, za to, že zachovali energii i témata textu, ale zároveň je zkrotili a zpřístupnili publiku. Tato inscenace je nádhernou ukázkou divadla jako svrchovaného umění, v němž text sice může být nejpodstatnější složkou, ale stále zůstává jen jednou částí celku.

Jejich životy

A teď už se můžeme ponořit do myšlenkové struktury textu (či inscenace), nebo aspoň jeho východisek. Po svém tak už učinili samotní inscenátoři, v programu najdete úryvky z díla sociologa Zygmunta Baumana, říkanky Jiřího Žáčka K čemu jsou holky na světě? a Páni kluci a dva texty týkající se nové série Gilmorových děvčat.

Všechno to dává smysl, přečtete-li si program před zhlédnutím inscenace, naladíte se na to, co vás čeká, pokud až poté, budou ve vás tyto texty rezonovat s viděným. Drobná potíž ale je, že s výjimkou Baumana jde o fragmenty, jež nesly silný přesah právě v době vzniku inscenace (a tento se s časem vytrácí). Pojďme zkusit nahradit tyto momentky něčím stálejším. Nečiním si nárok uplést síť, do níž bych chytil text v celé své komplexnosti, soustředím se proto na klíčové aspekty.

Nejdříve rozeberu představu trojúhelníku aktivismus - konzumerismus - mateřství, v jehož těžišti najdeme Onnu (a Linnu s Gemmou, jež jsou sice částečně subjekty, ale stávají se též objekty Onnina světa), abych k této generační rovině následně přidal mezigenerační vertikálu rozšířením o Mirnu. Zdánlivě v tomto přístupu sice leccos chybí, věřím však, že se to objeví v napětí mezi jednotlivými prvky.

Než se ale mohu pustit do rozboru jejich vzájemné interakce, měl bych je aspoň letmo definovat. Mateřství je vším, co si pod tímto pojmem představíte, počínaje biologickým faktem zrození nového života z ženy až po veškeré osobní i společenské důsledky. Do konzumerismu kromě slovníkové nadměrné spotřeby počítám i prostředky, jimiž je toto chování podporováno. Aktivismem pak míním veškeré usilování o zlepšení podmínek pro sebe i jiné nad rámec nutného, akt aspoň na první pohled svobodné vůle.

Na počátku byla Onna

A ještě jedna prerekvizita, podívejme se na Onnu, středobod hry a zástupkyni určité kategorie. Jde o hrdou emancipovanou ženu pyšnou na svou svobodu, jež je pro ni nejvyšší hodnotnou. To v soukromé sféře znamená, že kvůli ní obětuje vše, co by ji omezovalo (například dlouhodobý partnerský vztah), ve veřejném prostoru pak morální imperativ bojovat za svobodu pro druhé. Materiálně se má dobře, nestrádá, má určitý přebytek volného času i prostředků, které může použít k jeho vyplnění. Zajímá se o svět kolem sebe, vidí, jak dobře se má a o kolik hůře jsou na tom jiní, chtěla by proti nerovnostem bojovat.

To je optimistický pohled na Onnu. Z druhé strany by se dalo říct, že se nudí a trpí nízkým sebevědomím. Ač je na tom ve srovnání s jinými materiálně dobře, cítí, že sama vlastně nic nedokázala. Jako obyvatelku velkoměsta ji užírá pocit, že je jednou z davu, takových jako ona kolem sebe má mnoho. Zastává sice ty správné názory, navštěvuje ty správné akce, ale kromě zabíjení času z toho vlastně nic neplyne.

A teď už se můžeme pustit do rozboru Onnina okolí, připomínám, že nejde o objektivní realitu, ale o svět velkoměstského středostavovského liberalismu.

Aktivismus a konzumerismus (a žena)

Inscenace začíná obrazem Onny, Linny a Gemmy jako demonstrantek, tento úvod je vlastně takovým "V minulém díle jste viděli". Jde o dozvuk hry A teď svět, hrdinky sice viditelně zestárly, avšak mentálně se ve svém vztahu k veřejnému prostoru neposunuly. To je samo o sobě svým způsobem výmluvné, hned zkraje se tu vyjevuje problém aktivismu v dnešním světě. Ten jako koncept je na první pohled pozitivní, kdo by mohl namítat něco proti lidem, které samotné sice nic přímo nepálí, ale přebytek svého času a prostředků věnují tomu, aby se ti méně šťastní měli lépe?

Je tu však jedno velké ale. Představte si libovolné zlo, s kterým je třeba zatočit. Co je jeho příčinou? Ať už je vaše odpověď Kalousek, Babiš, uprchlíci, neziskovky, nadnárodní korporace či židobolševici podporovaní ještírky, podstatné je, že příčina existuje, že se zlo neděje jen tak samo od sebe, ale že za ním jsou něčí zájmy, že existuje proto, že to tak někomu vyhovuje. A tento někdo systematicky a dlouhodobě pracuje na posílení či aspoň zachování tohoto stavu.

Takovému tlaku lze čelit jedině stejně vytrvalou protiváhou, náprava nepřijde jen proto, že si zrovna někde přečtete o problému a dáte najevo, že se vám nelíbí (ať už podepsáním online petice či účastí na demonstraci). Zde však narážíme na konzumerismus. Ač se pod ním obvykle myslí nadměrná spotřeba hmotných statků (jako cesta k dosažení štěstí - hromaděním k naplnění), přijde mi užitečné jej rozšířit i na ty nehmotné.

Jsme přehlceni jednotlivými myšlenkami i celými ideologiemi, přesvědčeními, vírami, životními styly, vizemi, příběhy, osudy, problémy, slovy, termíny, paradigmaty. Z nich je utkána naše virtuální realita (či realita naší sociální bubliny) a patří k bontonu utvářet si názory, zaujímat stanoviska, vyjadřovat se. Avšak vzhledem k onomu množství jednotlivostí, k nimž se musíme nějak postavit, se samotné angažování stává spotřebním zbožím, hovoříme-li u elektroniky o morální životnosti, již měříme na měsíce až roky, potom v případě žhavých společenských témat jde o dny až týdny.

Pokud se dnes objeví nějaká kauza, začneme se o ni zajímat, tak je to správné. Ale do měsíce tu bude další, které bude třeba věnovat pozornost, nová, v tu chvíli závažnější... A kdo si dovolí setrvávat u té původní? Jak to obhájíme před členy svého společenství? A právě v takové situaci se nacházejí Onna, Linna a Gemma, posledních deset a více let strávily brojením proti nešvarům, hromadí se jim vzpomínky a suvenýry z akcí, jichž se účastnily, ovšem ve výsledku nešlo o moc více než o sérii rozptýlení, nasbíraly sice pár bodů na kartě klubu čistého svědomí, svět je však stále stejný.

Tedy až na jednu výjimku. Dlouhodobě jsou ukotveny ve feministickém hnutí, ostatně to je Onnin argument vůči Mirně, říká jí, že díky jejímu boji má ona takové možnosti. Na jedné straně to ukazuje základní nutnou podmínku úspěšného aktivismu, musí jít o snahu vyřešit problém, který se nás skutečně osobně dotýká, jde-li o boj za zlepšení vlastního života, nelze jej opustit tak snadno jako protest za lepší podmínky pro ohrožené skupiny kdesi v daleké cizině (či jiné ohrožené skupiny v naší zemi, s jejímiž členy se ale prakticky nepotkáváme, jen tak nějak tušíme, že existují).

Naproti tomu je však feminismus zajímavou ukázkou jistého optického klamu. Srovnáme-li úděl ženy na přelomu devatenáctého a dvacátého století s dneškem, vidíme zde významný pokrok (měřeno optikou velkoměstského středostavovského liberalismu). Nakolik ale jde o výsledek feministického hnutí? V takto vymezeném období došlo ke dvěma světovým válkám, jež nahnaly ženy do továren náhradou za bojující muže, následovala studená válka, kdy se na Východě budovaly světlé zítřky, k čemuž byla dobrá každá ruka, zatímco na Západě se formoval vítězný neoliberalismus s proměnou lidí v lidské zdroje, přičemž by bylo iracionální jich nechat půlku ležet ladem.

Jinak řečeno, ač na počátku feministického hnutí stály odvážné individuální činy posouvající hranice možného, skutečně masivní změna nastala tak nějak sama od sebe (či snad lépe jako nečekaný důsledek mužské vůle, protože konflikty minulého století jdou nepopiratelně primárně za nimi), od kteréžto doby řeší feminismus korekce v rámci nového uspořádání. A přiznejme si, že na tomto poli bitvy stále probíhají a výsledky jsou různorodé, ženy i muži se pořád mají co učit, jak se s novým rozdělením sil vypořádat.

Aktivismus a mateřství (a žena)

Důležitým (ovšem je otázkou, zda klíčovým) prvkem v promýšlení postavení ženy ve světě je mateřství. A tak se stane, že Onna, Linna i Gemma otěhotní. U některé jde o náhodu, u jiné o radikální vyjádření soběstačnosti. A všechny porodí. A všechny zůstanou samy, jsou příliš hrdé a samostatné na to, aby vydržely ve svazku s mužem. Není náhodou, že všichni ve hře zmínění muži se jmenují Ken, představa hrdinek o mužích se dělí na ideu utlačovatele v obecné rovině a směšné zbytečné panáky v té osobní.

Toto rozhodnutí či osobnostní nastavení ze hry vyřazuje aktivismus všedního dne, drobné vyjednávání v rámci partnerského vztahu. Což je příznačné, jak totiž může aktivistku změnit mateřství? V jistém smyslu je to veliká příležitost, matky v našem světě patří k utlačovaným skupinám, malé dítě se do něj nehodí, je sobecké a nepředvídatelné, nerespektuje, že veřejný prostor i čas jsou rozděleny dle jasně daného účelu a existují jasně daná pravidla, jak se kde chovat, co je kde vhodné.

Dítě tuto celospolečenskou dohodu narušuje, má své potřeby, jež se objevují nahodile bez ohledu na to, kde se zrovna nachází, a důrazně se hlásí o jejich uspokojení, ať už si o tom okolí myslí cokoliv. A matka je vnímána jako ten, kdo je zodpovědný za minimalizaci (či ideálně eliminaci) tohoto vyrušování. Společnost je tak ve schizofrenní pozici, v obecnosti uznává význam mateřství, potřebuje je pro své zachování, ovšem setkání s konkrétními projevy ji irituje, mělo by se dít pokud možno v soukromí.

A právě tento rozpor je šancí pro mateřský aktivismus, matky s malými dětmi jsou součástí společnosti, mají tudíž stejné právo na veřejný prostor jako ostatní. Navíc jde o otázku týkající se všech, každý jsme byli malým dítětem a většina z nás i malé děti má či mít bude. Navíc matka s malým dítětem splňuje onu základní podmínku úspěšného aktivismu, daný problém se jí osobně týká.

Onna však takto nesmýšlí, je přece předurčena k velkým věcem, ne k takovýmto trapným banalitám. A tak ač si toto vše uvědomuje, vnitřně odmítá být spojována se svým dítětem, naopak navzdory faktu mateřství touží stát na straně společnosti, jež má čas řešit skutečně závažné problémy. A tak místo aby řešila rozpolcenost společnosti ve vztahu ke své situaci, je sama rozpolcena mezi touhou být plnohodnotnou členkou této společnosti a realitou, kdy je zaneprázdněna měněním plenek. Ve výsledku pak není ani dobrou občankou, ani dobrou matkou.

Konzumerismus a mateřství (a žena)

Po materiální stránce jsou obecně vzato matky s malými dětmi unikátním a velice zajímavým segmentem trhu. Dítě je zlatým dolem, roky podivuhodně rychle roste a je tak pro ně třeba obstarávat stále nové a nové oblečení a další příslušenství, zároveň prochází rozmanitými vývojovými stádii a potřebuje rozličné hračky a pomůcky. Není třeba rodiče-spotřebitele oblbovat reklamou či mantrou morálního zastarávání, nutnost nepřetržité spotřeby dítě obstará samo.

V nehmotné rovině lze pak pracovat se strachem matky (či rodiče či ještě obecněji (primární) pečující osoby, ale pravdou je, že to z většiny prostě jsou matky). Ať už o to, zda se potomek správně rozvíjí, či o to, zda ona sama dělá vše správně. S tím vším pomůžou kvanta knih a kurzů, stačí zaplatit.

Tedy to platí pro případ, kdy se žena smíří s rolí matky a svou roli řádného konzumenta plní z této pozice. Onna a její kamarádky to však mají jinak, nadále touží po svém někdejším duševním konzumerismu. I to má dnes své řešení a jmenuje se internet, ač fyzicky zavřeni (či zavřeny?) v místnosti se řvoucím uzlíčkem, můžete přesto komunikovat se světem o všech velkých tématech, můžete i studovat, nadále pracovat na rozvoji své osobnosti, mateřství již není překážkou v cestě k tomu stát se plnohodnotným člověkem.

Ano, pak přišla Mirna

Ten řvoucí uzlíček byl dosud otravnou rekvizitou Onnina světa, nyní přišel čas jej emancipovat. Předně má jméno - Mirna. A je to člověk (konkrétněji holčička, budoucí žena). A vnímá své okolí a učí se z něj. Nejprve je tímto okolím Onna, jež pro ni představuje prototyp společnosti (a nemusíme se ani hádat o to, nakolik je jí skutečně pouze matka a nakolik i otec, ten totiž není přítomen).

Co se z tohoto raného období může Mirna naučit? Souhrnně vzato především to, že se o ni svět nezajímá, uspokojuje sice její základní fyziologické potřeby, ale pozorností je jinde. A jak roste, zjišťuje, že tento zájem, o nějž byla ochuzena, nemá žádný cíl aspoň trochu srovnatelný co do konkrétnosti (a zaměřenosti) s ní a pokud ano, tak se stará vlastně především sám o sebe, přičemž navíc sám sebe klame, že tomu tak není.

Když se potom Mirna vymaní z rodinného mikrokosmu, její poznání se rozšíří na Onninu sociální bublinu, v níž nalézá stejně do sebe zahleděné a zároveň tápající dospělé a své vrstevníky vyrůstající v obdobných podmínkách jako ona. Přitom je jistě konfrontována s myšlenkou, že jinde tomu může být jinak, že by to i mělo být jinak, zároveň si uvědomuje nenaplněnost svých vyšších potřeb. Opravdu nádherně to Berg Mirninými ústy explicitně vyjadřuje v pro mě nejlepší části textu, kdy Mirna coby vynuceně ta dospělá promlouvá k matce na téma rodič-dítě (a otevírá zásadní otázku toho, co znamená být dospělý), nebýt všech ostatních kvalit inscenace, už jen kvůli tomuto by stála za návštěvu.

Mirna od Onny dostává vlastně dvojitou lekci v dynamice vztahu mezi jedincem a světem. Jednak se o ni Onna nezajímá, což v raném dětství znamená totéž, jako že se o ni nezajímá svět. Zároveň je sice Onna intenzivně zaměřena na blízké i vzdálené okolí, ale vzhledem k její těkavosti to okolí nic nepřináší a ve výsledku to znamená jen promarněný čas pro ni samotnou. A Mirna si z toho odnáší poučení, pokud se svět nezajímá o ni, proč by se ona měla zajímat o něj (tím se kruh uzavírá a v Mirnině postoji se manifestuje podtitul první hry "Co je venku, do toho mi nic není"), zvláště má-li být výsledkem velké nic?

A tak se Mirna stará o sebe, jednak je tak navyklá činit odmala, jednak chápe, že co si sama pro sebe neurve, to jí nikdo nedá. Od útlého dětství je trénována v zaměření se na své potřeby a s touto výbavou jde životem pevně za svými cíli, což jí vychází i proto, že generace jejích rodičů nikdy nedospěla, stále přeskakuje od jednoho rozptýlení k druhému a žije sny o velké akci, zásadní změně. To se pak dojemně ukazuje v samotném závěru, kdy je Onna Mirnou nadobro odklizena z cesty, zatímco nadále setrvává ve svém sebeklamu. Nebudu to konkretizovat, zajděte si na inscenaci a uvidíte.

Ve výsledku tak dvojice her Sibylle Berg A teď: Svět! neboli Co je venku, do toho mi nic není a A pak přišla Mirna mapují celý produktivní život jedné generace, přes výrazný komediální tón je to však hodně smutný pohled.

Pár slov k inscenaci...

Už jsem vychválil úsilí režiséra a dramaturgyně při úpravě textu, nyní budu pokračovat. Předně bych rád vyzdvihl vizuální stránku inscenace. Nechť si zásluhy spravedlivě rozdělí Adam Svozil s autorkou výpravy Annou Brotánkovou, ale základní nápad je vskutku geniální. Jeviště sestává z prázdné bílé plochy, na níž se celou dobu pohybuje Onna a z níž se dle potřeby vynořují jednotlivé rekvizity i Linna s Gemmou, aby v ní zase zmizely. Jde o mistrnou zkratku, názorné vyjádření Onnina vnitřního života, v jádru prázdného prostoru, do něhož tu a tam na chvíli něco (či někdo) vstoupí a po použití se opět propadne do nicoty. Jedinou výjimku pak tvoří Mirna, ta se sice také objeví náhle a z ničeho, avšak bez ohledu na Onnino přání zůstává, je svébytným subjektem, který zde od určité chvíle je a už zůstane.

A ocenění si zaslouží i samotné ladění inscenace a jednotlivých postav, jde o komedii, přičemž Onna, Linna a Gemma jsou líčeny nejen směšně, ale až groteskně, v kontrastu k nim pak stojí vážná až důstojná Mirna (což se ovšem netluče s vtipností jejích jednotlivých výstupů).

Ve výsledku tak Svozil divákovi nabízí zároveň pohled do Onniny duše i způsob, jakým ji nazírá Mirna, čímž mu nechává prostor pro vlastní interpretaci.

...a herečkám

Celé toto úsilí by mohlo nabourat nevhodné obsazení. To však není tento případ, právě naopak. Natália Drabiščáková velmi přesvědčivě ztvárňuje Onnu od jejího tragikomického začátku až po hořký konec, pročež musí projít komplementární proměnou jak ve vnějším herectví, tak ve vnitřním naladění své postavy. A oboje výborně zvládá, v této roli naplno ukazuje, jak trestuhodné je, že Jan Mikulášek nechával v Divadle Na zábradlí její talent ležet ladem. Dana Poláková s Dianou Tonikovou coby Linna s Gemmou pak Drabiščákovou skvěle doplňují v oné groteskní rovině, opravdu klobouk dolů před castingem.

A pak přišla Mirna. Tedy Kateřina Dvořáková. Nepopírám, že pro ni mám slabost pro její div(n)ý pohled, už jsem to nejednou zmínil. I zde jej využívá, to když Mirna z kouta pozoruje svou matku zaujatou online životem. Zatímco jsem však dosud měl tendenci Dvořákové herectví redukovat právě na tento výrazný aspekt (který sice osobně miluju, ale pravdou je, že pro kariéru herečky by to bylo přece jen málo), nyní mohu s potěšením konstatovat, že příležitost ukázat i jiné stránky svého herectví využila opravdu naplno, publikum bez zaváhání provází Mirnou od roztomilého batolete přes předčasně vyspělé dítě, puberťačku na zabití až k sebevědomé mladé ženě, které patří svět, bravo, tímto výkonem se mi zapsala na kandidátku příští výroční ankety.

Závěr

Sečteno a podtrženo, spojením smysluplného aktuálního textu a precizní práce kmenové dramaturgyně Marie Špalové, sotva ze školy vyšlého režiséra Adama Svozila a pečlivě vybraných hereček z ne až tak viditelných vod hereckého rybníčku vznikla inscenace, jíž Divadlo Letí výrazně utvrzuje svou pozici na špici progresivního českého divadla a jež rozhodně stojí za (nejednu) návštěvu.