Jiří Koula

Inscenace tematizující neschopnost komunikace na několika propletených úrovních, každá z nich by snad mohla působit chudě či omšele, ale v celku jsou silnější než jejich součet, snaha oslovit druhého, přesáhnout sebe sama, defilé neuralgických bodů naší doby. Hranice mého jazyka jsou hranice mého světa? Můj svět omezuje dosah mého hlasu... A slyšitelnost hlasů ostatních.

84,99 % Bigbíťák Rumcajs, pankáč Cipísek a do reggae hozený vodník Volšoveček proti dětskému popíku kněžny a rytíře, v hudební rovině Jindřicha Čížka vyjádřená touha po svobodě versus všeubíjející mainstream. Čtvrtkovy pohádky hladce přecházející v originální příběh Michala Háby a Jany Kuklové. Kouzelně roztomilá výprava Adriany Černé. Přesvědčivé herecké výkony v čele s Lukášem Bouzkem schopným rozdivočet sál plný dětí a pak ho na patnáct sekund zcela utišit. A pak ještě jednou. Tohle je prostě nářez, který si užijí děti i dospělí. Brekeke's not dead!

Něžné pohlazení, hřejivé jako panák na uvítanou, měkké jako babiččina duchna, výjimečné zastavení v čase a prostoru.

Touha, milí kolegové, tohle je touha! Touha po absolutnu, tak jako se antická Antigona vzepřela nahodilým zákonům své doby ve prospěch vyššího řádu, Ferenzové/Fričova/Štorkové Antigona hledá skrze dráty nabité elektřinou Pravdu, ostatním postavám a jejich pinožení navzdory, je esencí lidského ducha, který technikou propojil celý svět, dostal nás osobně na Měsíc a zprostředkovaně až za hranici sluneční soustavy... A taky na pokraj několikeré zkázy tady na Zemi.

Naprosto unikátní atmosféra!

Vrchol roudnického festivalu. Kateřina Humhalová vzala ústřední postavy (a jejich milostná trápení) z Puškinova Evžena Oněgina, Goetheho Utrpení mladého Werthera a Mussetovy Zpovědi dítěte svého věku, přesadila je do současnosti a jednotlivé linky propletla... A ono to až překvapivě dobře funguje. Navíc se v Humhalové režii představili ostřílení členové souboru, z nichž někteří již studují na DAMU a JAMU, což výsledku dodalo další rozměr (u Elišky Vocelové jsem zíral, jakou uvolněnost a jistotu za ten rok získala).

65 % Nevím, jak inscenace působila v HarOLDu, ovšem v roudnickém dřevníku tato scéna podpořila syrově drsné vyznění, navíc se během mnou viděného představení objevila i velmi zákeřná rekvizita - rozbitá židle - a oceňuji, jak se s ní herci průběžně vypořádávali, i to vlastně pozitivně přispělo k vykreslení mikrosvěta rodiny, o níž se hrálo.

Ano, Daniel Krejčík má obdivuhodnou schopnost udusit vás vlastní niterností... No jo, jenže co z toho? Více viz blog.

74,99 % Maxim Oweyssi a Maria Bláhová přesvědčivě ztělesňují Michala s Věrou - pár žijící jen proto, aby udělal dojem. A to v promyšlené koncepci Ondřeje Kulhavého, který tentokrát usedl do režisérského křesla (no, v rámci OLDstars spíše na režisérskou stoličku), baví mě, jak o inscenaci přemýšlí. Viděno dvakrát a snad bude ještě další šance.

No, můj dojem z inscenace byl o něco pozitivnější než u kolegy Holubce, leč určitý prvek nedotaženosti tam skutečně byl.

Výsledek kolektivního přemítání o tmě kolem nás a v nás. Takové východisko je rizikové, nezřídka bývá výsledek možná osobní, leč pro nezainteresovaného diváka nezajímavý. V tomto případě je opak pravdou, jednotlivé obrazy jsou sice fabulací, leč přesvědčivě vykreslenou i zahranou.

Pokus rozšířit tvorbu OLDstars o pohyb a zpěv. Ze začátku jsem z toho byl v šoku, ale když jsem to rozdýchal, uvědomil jsem si, že bych byl rád, kdyby se tento soubor naznačenému směru věnoval soustavněji. A vlastně bych Slečnu Fifi viděl rád znova.

54,99 % Tohle pro mě byl především souboj jistoty herců s nejistotou hereček... A za tento zásadní rozpor už nedohlédnu.

Hlavními devizami této inscenace jsou zdatný ústřední pár Samuel Toman - Anežka Šťastná a režijní uchopení Tomáše Staňka. Toto jsou Romeo a Julie dneška, mladí, vtipní i dojemní... Tak proč tak nízké hodnocení? Protože ten text prostě fakt nemám rád, vydávat splašené hormony za velký milostný příběh je vyloženě absurdní.

65 % No, asi to nebyl žádný herecký majstrštyk, ale jako celek mě to prostě bavilo a jsem rád, že jsem si po roudnickém zhlédnutí mohl dát ještě repete v Celetné.

54,99 % Souboj Martina Satoranského - dramaturga, který se chopil nevhodného textu, s Martinem Satoranským - režisérem, který se z něj pokusil dostat něco jevištně atraktivního, což se mu aspoň v pár obrazech podařilo. A na které straně byli herci? Jak kdo a jak v čem.

Mám pocit, že v textu by se mohl skrývat určitý potenciál. Ovšem pozvolné tempo z této inscenace vytvořilo vysavač divácké energie, největší výkon podalo publikum, jež neusnulo.

Přiznejme si, že tohle se prostě nepovedlo.

Příliš dokonalá inscenace. Více viz blog.

Zvláštní zážitek, pamatuju si, že mě to docela bavilo, ale po pěti měsících si vybavím leda scénu... A to ještě dost matně. Takže sorry, ale více k tomu nemám co říct.

54,99 % Inscenace, na níž je nejspíše nejzajímavější výchozí myšlenka, již se však nepodařilo přesvědčivě přenést na jeviště. Celkem zdařilé školní cvičení, účel splnilo, život jde dál.

54,99 % Koukám, že osazenstvo této inscenace zde má velmi silný fanklub... Ale ne, ve srovnání s jinými inscenacemi této hry to byl dost slabý čajíček.

55 % Zvláštní zážitek, na jedné straně děj skvěle zasazený do prostoru bytového divadla, věrohodné herecké výkony, několik zdařilých režijních vychytávek, atmosféra ponorky z nestandardního složení obyvatel jednoho bytu... A přesto mě to celé nějak minulo, aniž bych vlastně věděl proč.

65 % A Bintou tančí, růže rozkvetlá na hnojišti slumu, s trny smrtelně ostrými. Z inscenace ve mě zůstal jen mlhavý pocit, který ale stojí za to.

Největší problém této inscenace pro mě osobně spočívá nejspíše v tom, že tento typ divadla - "kolektivní monolog" - prostě nemusím, ač uznávám, že tématem jde o pro tento soubor mimořádně dobrou volbu textu. A závěrečný efekt? Týýý jo.