Jiří Koula

55 % Rozmělněné Stíny (Eurydiké říká). Zatímco Stíny byly hektickou jízdou bez místa k nadechnutí, Vztek si zvolil pozvolnější tempo. Vyjevení dnešního úpadku skrze historickou dekadentnost je zajímavý (byť ne tak úplně originální) nápad, který rozhodně funguje, jenže ani ten nezakryje během představení se vtírající myšlenku, že Jelinek je lepší si přečíst než vidět na jevišti.

Zhlédl jsem neplánovanou derniéru. Negativa už popsali jiní, takže budiž kontrapunkt, jsem rád, že jsem to ještě stihl, protože přes všechny nedostatky mě fascinuje, jak prorocký byl v textu Jan Kačer, pokud jde o přijetí této své tvorby. To, co by bylo lze jinak označit za klišé, tak skrze (ne)přijetí inscenace publikem získalo smutné, ale i dojemné potvrzení.

"Nadále bloudit. Být trvale zmatený." To není jen motto této inscenace, ale i trefné vyjádření mého vztahu k tvorbě Miroslava Bambuška. Po Díle jsem napsal, že se s ním loučím, leč zlákala mě spolupráce s Divadlem X10. No, moje chyba. Ač uznávám, že Stopy zbloudilých mají svou atmosféru a pohled na lidské hemžení z pozice budoucího pozorovatele vnímajícího už jen odlesky minulých dějů je sympatické východisko, takto uchopeno to zkrátka není nic pro mě.

Jasně, je to sprosté, primitivní, přitažené za vlasy... A všechno je to záměr, takže komu se to nelíbí, ať si... Zajde na něco jiného, protože je to zároveň lidské, dojemné a chytře poskládané. Já se náramně bavil, což byla vedle textu též zásluha herců, jimž jednoznačně kraloval Roman Blumaier, jeho úchylný úředník Karel je kreace, jež se rodí jednou za... dlouho. A musím zmínit i Irenu Kristekovou, jež svou Zdenkou potvrzuje (obnošenou pravdu), že není malých rolí (ale abych byl fér, prostor jí k tomu poskytl Petr Josefa Poláška).

Ano, toto byla skutečně série bezdůvodných aktů, z nichž první byl, že jsem na tuto inscenaci vůbec vyrazil. I když, z divadla jsem odcházel s nejasným pocitem, že za tím vším něco je, jen to zrovna neumím uchopit, proto dávám vyšší hodnocení než kolegové. Bohužel tento dojem vyprchal dříve, než jsem stihl si ho konkretizovat.

Myšlenku rozdělit Christophera na vnitřní a vnější složku sice proslavili SKUTŘi svou inscenací v Kalichu, ovšem o sezónu dříve s ní přišla Zuzana Malá Horáková v OLDstars. A přidala k tomu ještě střídání hereček v jednotlivých rolích a čistě ženské obsazení... Inscenaci jsem viděl až po několika letech, takže nevím, jak vypadala na začátku, ale vím, že dozrála a nyní je radost ji sledovat, pokud se ještě někde objeví, doporučuji ji navštívit.

Zachycení bodu zlomu, bezčasí mezi dvěma epochami, dobře napsané, dobře zahrané, škoda, že už to znova neuvidím.

64,99 % Miniatura, jež je mi s každým dalším zhlédnutím sympatičtější, takže jsem od původního "No tak si Satoranský zkusil alternu, budiž mu to přáno." přes "No, vlastně na tom něco bude." dostal až k ocenění východiska, tedy poskytnutí prostoru Lukrécii. Souhlasím však s Pavlou Haflantovou, že aby inscenace vyzněla v plné síle, potřebovala by zvuková složka řádnou péči.

Koncept Petry Tejnorové byl určitě odvážný a originální (ostatně při inscenování Churchill něco takového potřebujete)... Ale pro mě prostě nezafungoval.

84,99 % Je to ten starý Krysař, jehož jsem miloval. A zároveň je nový, vytuněný. A navíc má Přemysla Pálka, dámy a pánové, ano, tohle je Krysař.

Této inscenaci imho velice prospělo její strhání Martinem C. Putnou po zhlédnutí dvaceti minut, po nichž premiéru přerušil déšť. To na její obhajobu zmobilizovalo kulturní frontu, přičemž více než kvalita inscenace se řešilo, jak si to Putna mohl dovolit (a jak to mohly DN zveřejnit). No, já to viděl celé a lituji, že při mé repríze bylo sucho. Proč? Protože vrchol inscenace přišel právě po těch dvaceti minutách a pak jsem hodinu a půl čekal na konec. Uznávám, že se občas objevil záblesk něčeho zajímavého, ale jinak to pro mě byla aktualizace bez hlubšího smyslu, paralela na první dobrou.

75 % Tak toto byla lahůdka, zdařilé převedení předlohy na jeviště skrze osobní výpovědi jednotlivých herců (a vlastně mi je jedno, nakolik šlo o skutečnost a nakolik o fabulaci). Obraz prádelny, v němž každý svlékne k vyprání svůj šat a pod ním je člověk jako takový, výborně koresponduje s myšlenkou inscenace, že bez ohledu na to, ve které subkultuře se zrovna ukotvíme, je primární motivace někam patřit univerzální (což lze zobecnit od subkultur ke kulturám). A horolezecká scéna? Jevištní magie!

44,99 % K vidění světa Vojtěcha Bárty si už pár let marně hledám cestu. V tomto případě je možná pes zakopaný v mé neznalosti předlohy, ale byť byla kreace Terezy Hofové ztvárňující ujetou holku, jež se před světem utekla ke sbírání léčivých bylin, působivá, což bylo podpořeno několika scénickými prvky, výsledek mě prostě minul. A vlastně nemám ani chuť si román Anny Bolavé zpětně přečíst.

Tomáš Dianiška je plodný a právem ceněný autor, jeho schopnost uchopit výsek reality a vytvořit z něj svébytný vesmír je obdivuhodná. K "all inclusive Dianiškovi" však patří i specifický smysl pro humor, který je pro mě ve svých krajních polohách už za hranou. A přesně to se stalo ve Dnu závislosti, konkrétně na "nejnižší úrovni reality" - drogovém večírku superhvězd. To je však jen nejvýraznější projev podstatného rysu celé inscenace - upřednostnění vtipu před sdělením. Dost možná to je ale čistě můj problém (ano, na party se mnou nebývá zábava), takže zajděte na Štvanici a bavte se.

Dámský krejčí patří k těm lepším záměnovým komediím a inscenace v Pidivadle se povedla. Chcete-li se nezávazně pobavit, máte možnost tuto inscenaci navštívit ve Skautském institutu, kam ji herci přenesli pod hlavičkou divadelního spolku La Pardon, rozhodně stojí za návštěvu.

84,99 % Platí vše, co jsem napsal o Bernardě jako součásti inscenace Lorca † Bernarda v Pidivadle s tím, že obnovená premiéra v rámci Komorní činohry měla o několik levelů vyšší energii a hvězdou večera pro mě tentokrát byla Magdalena Jirounková, jejíž Martirio v sobě nesla všechnu bolest světa a prala to do hlediště s intenzitou na hranici snesitelnosti.

Lenka Vagnerová prostě umí, to není nic nového. Stejně jako to, že má zdatné tanečnice. Funguje též propojení s hudbou i hudebníky. Přesto nejsem z celku tak nadšený jako ostatní, sice jsem viděl strhující energii, ale nestrhla mě, snad šlo o projev mé nechuti redukovat člověka na elementární násilí, snad byla Vagnerová v naplnění svého záměru až příliš dobrá.

54,99 % Ukázkový případ tvorby Jakuba Čermáka. Je to vtipné, ujeté i promyšlené... Ale je to dlouhé, příliš dlouhé, protože Čermák není schopen vzdát se jakéhokoliv nápadu bez ohledu na kvalitu. Kdyby měl k ruce schopného dramaturga, mohla by to být pecka, takto pro mě jen lehký nadprůměr.

64,99 % Na tuto inscenaci jsem se hodně těšil, zřejmě až moc. Jasně, Braňo Holiček podchytil "problémy doby", scéna Nikoly Tempíra ve své jednoduchosti funguje, závěrečné propojení divadla s realitou je líbivý a zároveň smysluplný prvek. Naproti tomu je repetitivnost formy poněkud ubíjející a závěrečné poselství nevybočuje z mezí očekávatelného. Uznávám ale, že výsledný dojem promarněné šance vlastně dobře souzní s obsahem.

Nekompromisní divadlo co do obsahu i formy, divadlo chudé a kruté, temné hlubiny ženskosti servírované s mužskou soustředěností, každé slovo i gesto naplněné významem, oáza v poušti i duševní waterboarding, modlitba, sen a pád na tvrdou dlažbu reality. Divadlo, jež vás nutí instinktivně stavět obranné valy kolem vlastního ega, protože když se mu otevřete, rozloží vás na prvočinitele... A proto to za to stojí. Více viz blog.

Sečteno a podtrženo, nejsem si sice zcela jistý, jaké byly pohnutky těch, kdo mi Zrození Venuše doporučili, já vám ho ale doporučuji s tím, že už snad víte proč a aspoň tušíte, do čeho jdete. Více viz blog.

Sečteno a podtrženo, Divadlo X10 se se žánrem site-specific utkává průběžně už čtyři roky. Někdy se zadaří více, jindy méně, v tomto případně jde však jednoznačně o porážku. Více viz blog.

Karel Roden hrající Karla Rodena hrajícího komedii aneb vše, co jste od něj mohli vidět v inscenacích Studia DVA, tentokrát v netradičních kulisách a roli, která se k takovému projevu dle mého prostě nehodí. A někde za tím inscenace, která by i měla co nabídnout, leč ve výhledu mi většinu času překážel Karel Roden.

85 % Sečteno a podtrženo, píšu to podezřele často a nepopírám, že pro Divadlo Cylindr a Ivetu Duškovou mám velkou slabost, ale vydejte se na Kampu, inscenace Edith Piaf: Dnes nechci spát sama za to opravdu stojí. Více viz blog.

Sečteno a podtrženo, bráno z "hlediska běžného diváka" bych tuto inscenaci určitě nedoporučil, ovšem má-li divadlo provokovat a klást otázky (a můj názor je, že má), tak nahlíženo z širší perspektivy naopak doporučuji ji neminout, protože toto činí měrou značně nadprůměrnou. Více viz blog.