PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2052)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 13.6.2023)
75%. Soubor rozvíjí svou poetiku, která se stále nevyčerpala. Nejprve se odehraje pohádková aktovka „Sultán nad zlato“ s umnými jazykovými hrátkami M. Šotka a písněmi I. Orozoviče. Ve vyrovnané pánské sestavě si možnosti ženských rolí užívají M. Šotek a J. Suchý, třešinkou na dortu jsou L. Polišenská na plátně jako sultán a hlas I. Janžurové přinášející nečekaný zvrat a pointu. Po skončení aktovky následuje „kvidoulí“ pásmo, v němž se sice občas nedaří nenásilně navazovat, ale přesto zůstává zábavné. Mezi „příspěvky“ jsou mimo jiné s jemnou ironií a nadhledem přetřásány potíže s korektností poznamenávající už i umění.
(zadáno: 13.6.2023)
Autorka zpracovala složitost posouzení (ne)dobrovolnosti při sexu, navíc zkomplikované rozporem mezi právem a morálkou; subjektivita více stanovisek na tutéž situaci přináší obecnější pohled na mezilidské vztahy a nejednoznačnost jejich vnímání. Téma autorka uchopila komplexně a úspěšně, méně se jí už dařilo v jednání postav, které se místy pohybuje na hraně uvěřitelnosti. Výklad režiséra Š. Dominika a precizní práce s herci zmíněnou nevěrohodnost zmírnily. Vyrovnané herecké výkony je radost sledovat. Hra překvapuje do samého konce, divák může stále přemýšlet, případně konfrontovat s vlastními zkušenostmi.
(zadáno: 13.6.2023)
Slovenská autorka staví vedle sebe tři páry s odlišným přístupem k rodičovství, kteří se o vánočních svátcích ocitnou v porodnici a setkají se s odměřenou zdravotnicí, jež má stejně jako oni také svá tajemství... Do komediálních situací postupně pronikají vážnější tóny, konfrontací vycházejí najevo paradoxy v mateřství, otcovství i ve vztazích. Režisér O. Sokol vhodně vybral herce, kteří pod jeho vedením postavy nejen vystihli, ale zároveň obohatili osobitostí. Pozoruhodná scéna A. Pitry umožňuje uplatnit přínosné nápady. Na stále rozmanitějším repertoáru ČK nelze titul přehlédnout.
(zadáno: 13.6.2023)
Působivou hudbu S. Levaye poznamenalo libreto M. Kunzeho. Výborný nápad s přítomností atentátníka Lucheniho kazí problematicky napsaná postava Smrti a povrchní uchopení osudů Sissi, vztahů i historických událostí. Ani dobrá práce překladatele M. Prostějovského slabiny libreta nezakryla. V inscenaci L. Olšovského převážily klady – kvalitní hudební nastudování, výtečné pěvecké výkony a výtvarná stránka s velkorysou výpravou zmírňující těžkopádnost. Účinkujícími profesionálně zvládnutá choreografie nebyla šťastně koncipovaná a některá úskalí zdůraznila, režisér rovněž neuhlídal Lucheniho afekt. Pouhá komerce, ale kvalitně nastudovaná.
(zadáno: 13.6.2023)
Písně H. Zagorové měly široký záběr, nejzásadnější se nesly na sentimentálnější vlně, přesto občasné závany podbízivosti nepostrádaly vkus. Něco podobného se dá říci i o libretu U. Donátové, souznícím se známými i méně známými zpěvaččinými písněmi, které se navíc podařilo nenásilně propojit v souvislý příběh. Vážnější okamžiky jsou vyváženy občasným humorným odlehčením, resp. písněmi lehčích žánrů. Kvalitní hudební a pěvecké nastudování, herecky ucházející. Písně mají vesměs komorní ráz a muzikál by se klidně obešel bez company. České pokusy o jukebox muzikály často nedopadají dobře, inscenace J. Kříže patří mezi světlé výjimky.
(zadáno: 13.6.2023)
65%. Ursidilovu povídku adaptoval např. D. Jařab pro inscenaci „Kvartýr“, komornější zpracování T. Boučkové vzniklo a mimo Prahu bylo uvedeno ještě dříve. Lze polemizovat o autorském řešení úvodu s rychlou zmínkou okolností odchodu majitelů bytu. Záhy se však rozběhne příběh obyčejné služky, jež se pouhou nerozvážností ocitla na scestí, odkud se těžko hledá cesta ven. Režisérka H. Burešová s herci po počátečním odlehčení pečlivě dávkuje pozvolna se stupňující napětí. V dobře přizpůsobeném prostoru foyer, v blízkosti herců, s drobnou interakcí a klavírním doprovodem se odehraje působivé drama, jehož poselství neuvízlo v době protektorátu.
(zadáno: 13.6.2023)
Na poli situační komedie je těžké překvapovat něčím novým. Jednotlivé obrazy hry P. Quiltera od sebe dělí časové skoky, což umožňuje užít i méně obvyklé postupy, které ve spojení s neobehranou zápletkou přinášejí jistou osvěžující originalitu. Inscenace M. Vokouna po velice slibné první polovině trochu ztratí dech, což má ve značné míře příčinu už v textu, jehož vyústění má autorské rezervy. Příjemné je spojení zkušené L. Zedníčkové (v pro ni méně obvyklé roli) s M. Tomešovou a V. Vodochodským, kteří nezůstávají jen u technického zvládnutí žánru a navíc jsou v tomto žánru neokoukaní.
(zadáno: 13.6.2023)
Ve své adaptaci se J. Holec držel děje a motivů Kafkova románu, snad až příliš. Jeho následné vlastní režii posléze scházel odstup, nedokázal se uchýlit k výraznější zkratce. Inscenace sice Kafkovy myšlenky nepopírá a předává, ale ve výsledku je sledem zdlouhavých a příliš se podobajících „epizod“. Až poslední obraz přinesl kýženou dynamiku a razantnější interpretaci, což se ale dostavilo po dlouhém čekání. Přednostmi jsou herecké výkony, jimž dominuje hlavní představitel J. Kučera, výprava a výrazná hudba.
(zadáno: 30.5.2023)
65%. Komornější hra zpracovává hlavně rodinný život J. S. Bacha, do něhož zásadně prostupovala hudba. Zdlouhavé diskuze o hudbě mají opodstatnění, ale jejich smysl se opakuje a zkratka by byla ku prospěchu. Kdo se o Bacha a dobové okolnosti hlouběji nezajímal, může být upozorněn na řadu zajímavostí. Inscenace J. Deáka se ubírá víceméně správným směrem, jen konec se blíží hraně kýče. Kromě nevhodně obsazeného V. Svobody herci smysl rolí vystihují a zvláště jejich vklad přináší působivé okamžiky. Přestože lze odcházet se zážitkem umocněným živou hudbou, inscenace trpí nedostatkem „mravenčí práce“, jež by vedla k redukci dosti patrných zaváhání.
(zadáno: 30.5.2023)
85%. O’Neillovo rozsáhlé drama o zkáze jedné rodiny kdysi upravil M. Macháček pro slavnou inscenaci z konce 80. let, podobně byl text redukován i v Brně. V koncepci M. Dočekala vše skvěle souzní. Scénografické nápady, kostýmy, vesměs živá hudba rapového dua PAST. Posun do současnosti může divákovi umožnit více se k postavám přiblížit a najít alespoň částečné pochopení jejich mnohdy nechvalného jednání. Ukázková práce s herci, kteří byli dovedeni k neběžně vídané přesnosti. Výjimečné je i promyšlené užívání gest a drobných scénických doplňků ve prospěch smyslu. V inscenaci není slabý herecký článek, výkon H. Briešťanské ovšem naprosto oslní.
(zadáno: 30.5.2023)
Zeyerovo drama se poslední dobou častěji inscenuje bez Sukovy hudby, která přes nespornou krásu může potenciální inscenaci „tříštit“ a též jí sluší nákladný živý orchestr. Plzeňské nastudování je vzácnou možností setkání s původní formou melodramu. Režisér Š. Pácl zmíněné nebezpečí zdolává, navíc naivněji se jevící vyznění úspěšně odlehčuje nenásilným humorem. Skvělé ztvárnění technicky dobře vybavenými herci. Dynamická scéna vhodně pracuje hlavně s kouzlem velkého prostoru. Různorodost ženských kostýmů, řešení „rozdvojení“ Mahuleny a Vratka a některé další detaily naopak nemusí vést diváka správnou cestou. Ambiciózní uznáníhodný projekt!
(zadáno: 30.5.2023)
75%. Inscenace se nezabývá jen osudy rodiny Oty Pavla během války, ale i událostmi spisovatelova pozdějšího života (přátelství s A. Lustigem, sňatek, problémy s psaním, duševní nemoc, předčasná smrt), které zdaleka nejsou v tak širokém povědomí, ani se příliš často nezpracovávají. Povedená koláž z Pavlových předloh a dalších zdrojů zabírá dlouhý časový úsek, dialogy nejsou prázdné ani kostrbaté. Srozumitelně je předán silný příběh, jehož některé pasáže se odehrávají pár kroků od budovy divadla. Snad jen režisér mohl herce dovést k větší soustředěnosti a detailnější kresbě charakterů, které se tu a tam trochu „ztrácely v situacích“.
(zadáno: 30.5.2023)
Stálý kolektiv NoDu se tentokrát zaměřil na různé druhy podvodů, jichž se od podvodníků / šmejdů kolem nás můžeme dočkat. Od žebrání na ulici, po různé taktiky skrze internet. Téma je zpracované pro leckoho možná poučnou, ale především zábavnou formou s nenásilným zapojením publika, vděčnými „pastmi“ a překvapeními. Inscenace poměrně dlouho drží vhodné tempo, situace na sebe nenuceně navazují. Ke konci se však tvar poněkud rozmělňuje. Dlouhá scéna s „lodním podvodem“ dostává neadekvátní a neopodstatněný prostor, pozitivní přispění kouzelníka A. Hrdličky se daří zakomponovat jen částečně, prolnutí jednotlivých situací zcela nevychází.
(zadáno: 30.5.2023)
Petr Lébl patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého divadla 90. let, jeho umělecký odkaz je stále živý, stejně jako povědomí o dobrovolném odchodu ze života. Zpracování nezveřejněných deníků z posledního roku života, kdy se souhrou okolností ocitl v milostném trojúhelníku a jeho duše v bludném kruhu, sice zobecňuje bolest pramenící z neopětované lásky, ale zhlédnutí bude větším přínosem pro zájemce o jeho osobnost. Mluvené slovo není v popředí, významné zastoupení mají pohyb a hudba. Některé nápady mohou oslnit, s jinými se divák ztotožnit nemusí, případně může tápat nad jejich smyslem. Specifičnost však činí počin nepřehlédnutelným!
(zadáno: 30.5.2023)
65%. Český básník s pseudonymem Elsa Aids ve své próze pozoruhodně a přesně zachytil nespočet detailů typických pro současný život. Ponurý ráz příběhu dodává například mnoho smutné pravdy o devastaci krajiny a její přizpůsobení komerci. Snad inscenace spolku Masopust rozšíří povědomí o básníkově tvorbě směrem k novým čtenářům. Pod vedením režiséra J. Mikuláška předávají J. Hájek a M. König sugestivně a s pochopením autorova slova, přínos obou herců je nesporný a minimálně pasáže ovládané mluveným slovem působivost nepostrádají. Složitější už může být přijmout režisérovu vizi a výtvarné řešení, s nimiž část diváků souznět nemusí.
(zadáno: 30.5.2023)
Zeyerovo drama bylo značně zkrácené, v koncepci hrál významnou roli pohyb. Naprosté selhání režiséra a dramaturgyně v hereckém vedení studentů zapříčinilo, že výsledek skončil fiaskem! Výklad postav se omezil na základní obrysy. Mladí herci se vymáchali v požadavcích na křik, nepřirozené skřeky a pohyby. Mezi špatnými výkony se objevily i tristní, zvláště výstupy Runy vyvolávaly v publiku nechtěný smích. Korunu všemu nasadila scénografie; v základu opodstatněný nápad s lampami se minul účinkem kvůli užití různorodých a vzájemně neladících lamp (jakoby každý přinesl již nepotřebnou). Málokdy se studentská inscenace tak mimořádně nepovede.
(zadáno: 30.5.2023)
Tým s režisérem O. Křížem v čele asi leccos přezval z liberecké, resp. budějovické verze, jeho inscenace však stále funguje. Obsazení hlavních rolí z větší části prochází všemi nastudováními, přesvědčivé, jisté a zralé herecké a pěvecké výkony. Nelze nezmínit K. Bohatovou, jež pro nesnesitelný hlas Liny našla správnou polohu, která nepřestává rozesmávat celé představení. Jak už zaznělo, výprava by mohla být oslnivější, živý orchestr by přišel vhod. Nicméně na pražské komerční scéně není úplně obvyklé nastudovávat „klasiku“ muzikálového žánru, zvlášť takto poctivým způsobem.
(zadáno: 30.5.2023)
Režisér O. Štefaňák pracuje v dramatizaci Kafkova nedokončeného románu s jeho absurditou, kterou zdůrazňuje, opomenut není ani existenciální rozměr díla. Přízvuk původem bosenského herce H. Zahiroviće v hlavní roli skvěle umocňuje pocit jinakosti ve světě, v němž se nedokáže zorientovat. Nespočet přínosných nápadů občas naruší pasáže, kdy humorné situace dostávají příliš mnoho prostoru, aniž by sloužily myšlence. Inscenace okouzluje svou bezprostředností, čemuž pomáhá stírání odstupu mezi jevištěm a hledištěm, komunikace s diváky, interakce. V závislosti na skladbě publika se lze na reprízách dočkat i nevyzpytatelných zpestření.
(zadáno: 16.5.2023)
55%. Fyzická i mentální kondice J. Suchého je vzhledem k jeho pokročilému věku obdivuhodná! Přece jen by však asi už nezvládl ryze zpívaný part ve zdařilé a jedinečné semaforské buffopeře, zřejmě hlavně proto tedy došlo k přepsání do podoby muzikálu. Nejvýraznější písně zůstaly zachovány, mluvené slovo je však v porovnání s původním dílem jen slabým odvarem. Přeházení scén a změny ve druhé části se staly pouhou recyklací bez významného přínosu. Skalní a vstřícně naladěné příznivce Semaforu možná potěší i tato podoba s přítomností principála, nastudování původního díla s disponovaným obsazením všech rolí by však bylo lepším řešením.
(zadáno: 16.5.2023)
Na základě básnické sbírky L. Glückové a dalších zdrojů napsali K. Nebeská s F. Tichým poetické drama o hledání cesty k druhému, ale především o poznání sebe sama, které přesně zapadá do krásného prostoru dvora areálu, s nímž scénografky příznačně pracovaly. V obou talentovaných mladých hercích dřímá potenciál, dramaturg s režisérkou je však nesvedli odpoutat od přílišného soustředění na psychologii a (sebe)prožívání. Došlo tak k částečnému míjení hereckého projevu s podstatou a poetikou krásného textu. Naštěstí jen částečnému, vnímavého diváka přesto může nespočet krásných a hodnotných slov obohatit.
(zadáno: 16.5.2023)
Mnoho přínosných myšlenek o osobnosti Grety, potažmo o jejích snahách, se k divákům skrze inscenaci Michala Háby vlastně nedostane. Jedná se spíše o hru s diváky zamýšlející se nad tím, zda toto téma má vůbec smysl zpracovávat, případně jestli to vůbec smysluplně lze. Mark Kristián Hochman patří k hercům, kteří svedou utáhnout one man show a diváka v ní zaujmout. Inscenace do jisté míry působí jako stand-up, scénář Hochmanovi umožňuje improvizovat, uplatnit cit pro ironii a nadsázku. Herec během sedmdesáti minut nepřestane bavit, při odchodu z divadla si ale někdo třeba položí otázku: „Co tomu vlastně chybělo...?“
(zadáno: 16.5.2023)
65%. Variace na Poeovu hororovou povídku „Zánik domu Usherů“ vtipně rozvíjí některé její motivy. Členové inscenační týmu používají a zúročují alternativní postupy, jimiž se zabývali při svém studiu na KALD. Každý z herců sice dostane prostor přispět svou osobitostí, různorodosti jejich bytostí se dobře doplňují a skládají, na tak krátkou stopáž je však obsazení příliš početné. Většina nápadů tak zůstává pouze nadhozena a není šance je náležitě rozvinout. Zaujme práce se scénou, která průběžně dotváří snažení týmu a zvláště v závěru podnětně přispěje.
(zadáno: 16.5.2023)
Téma posmrtného zúčtování se životem pojednal francouzský dramatik jako hru s nejasnými pravidly a zamyslel se nad volbami životních cest. Autorovu vizi může divák přijmout, odmítnout, ev. přijmout s výhradami. Přestože opakování podobných situací má své opodstatnění, užití menšího počtu slov by sdělení neublížilo a dá se rovněž pochybovat o účelnosti některých motivů. Inscenace stojí za vidění kvůli výtečnému hereckému duelu, niterný prožitek K. Oltové skvěle kontrastuje se zvládnutou stylizací J. Sklenáře. Režisér však s herci mohl ještě hledat zřetelnější zachycení vývoje a také vhodněji vymyslet znázornění započítávání bodů.
(zadáno: 16.5.2023)
Více než pohádkou je předloha K. Šiktance poetickým příběhem s několika nadpřirozenými motivy, situovaným na venkov, kde byl život těsně spjatý s přírodou a lidovými zvyky. V původně rozhlasové hře z roku 1997 lze vnímat návaznost na tvorbu českých národních klasiků (Němcová, Erben) a je záslužné pomáhat dílo dostat do povědomí nejen mladé generace. V inscenaci režiséra D. Šiktance je na jeviště srozumitelně přenesené hodnotné poselství příběhu s jeho silou a působivostí. Vhodný rodinný titul může oslovit (a možná i dojmout) nejen děti, ale i jejich dospělý doprovod.
(zadáno: 16.5.2023)
Ze sbírky „Pábitelé“ byla v koláži užita hlavně povídka „Bambini di Praga“, známá i z filmového zpracování „Andělské oči“. Tendence povídky k přílišné nostalgii byla chytře vyvážena skrze postavu samotného Bohumila Hrabala, resp. jeho vzpomínáním na několik důležitých okamžiků jeho života. Podařilo se vybudovat vhodnou a divácky vděčnou atmosféru, k čemuž přispěly i živý hudební doprovod a uspořádání hlediště umožňující občasné navazování kontaktu s publikem. Dramatický text má však své rezervy, což vedlo k tomu, že ve sledu epizod, resp. v dialozích, se chvílemi ztrácely spojující dějová linka a některé podstatné rysy charakterů.
