PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1179)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 17.2.2025)
(zadáno: 14.2.2025)
55 % Zatímco „bůh“ inscenací prochází ve stylizované němohře a s líčením, jež mu dává konkrétní jméno (aneb Karel Gott v podání Kateřiny Císařové), my sledujeme hlavně jiný příběh. Outsiderství jiného zpěváka, toho ve stínu a tak dále. Úděl do značné míry zasloužený. Jak tato linka, tak i ta rešeršní „o pobytu našich hvězd v Las Vegas“ jsou rozehrány bez přesvědčivé výpovědní síly, jen jako takový barvotisk na téma deziluze. Náhled je to v mnohém spekulativní, ale ambice něco demaskovat snad i vychází. Dílčí momenty pobaví, něco naznačí, jinak forma inscenace ční nad obsahem a často za hranou srozumitelnosti zůstal i nejeden zřejmě vtip.
(zadáno: 14.2.2025)
Hrůzostrašná féerie, inspirovaná dobou a Švandou dudákem. Touha po flitrech (a filtrech taky) se tváří se jako fikce, podobnost je však zcela nenáhodná. Tvůrci se dopouštějí podivných zkratek a přetáčení do bizarních rovin, těžko říct, co je záměr a co neznalost. Jedno je ale jisté: v písních a jejich textech (skvělá autorská práce Petra Marka) ty nápodoby jsou k sežrání (a to nejen stěžejní „Brundibar“). Vkořenit ego slavného zpěváka Gabriela Krále do metody nazývané již od starého Říma „chléb a hry“ se strůjcům normalizačního drcení povedlo, Jakub Čermák tyto mefistofelské linky s chutí sleduje. Inscenace těží z všestrannosti souboru ŠD.
(zadáno: 11.2.2025)
Přiblížení vizovického zázraku se nese v poetice Manéží, a je tedy důkladné ve své názornosti. Smršť gagů však nečekejte. Sága se postupně dostává i k niterným vzpomínkám. Osobní retrospektivita trochu snad působí jako loučení velkého klauna, ale tak to být nemůže, protože scénář cílí hlavně na zázrak vizovický, a ten provázkovský jím jen tak proletěl, ačkoli závěrečná ukázka slavných kostýmů je dojemnou tečkou. Inscenace se opírá o bolkovský šarm a spiklenecké přizvání diváků do hry. I přes expresivní hravost a zajímavost všech zákoutí vyprávění se scénář poněkud vleče, chybí tomu dramaturg pošťouchávač a větší jevištní rytmus.
(zadáno: 10.2.2025)
Inscenace složená z motivů proslulého literárního díla z prostředí války a současné syrové reflexe „fronty“ uprchlické propojuje roky 1918 a 2022 v paralele, kterou mnozí stále odmítají vidět. Nebo slova o válce mají za šum v pozadí. D. D. Pařízek bez opulentních příkras a přímé protiválečné filipiky zprostředkovává obě části diptychu silou prostých slov a těžko představitelného pnutí postav. K vyjádření atmosféry stačí velice málo, přesto účinek je okamžitý. Přelom mezi oběma částmi naopak obstará destrukce scény. Intimně vedená inscenace těží z herecké sestavy ex. Komedie (Majer, Pechlát, Míčová), ale nebylo by správné ukazovat jen na ně.
(zadáno: 9.2.2025)
O té, jež si získala mimořádnou popularitu v zemi vycházejícího slunce, když tam byla olympiáda, nejen sportovními výkony, ale i vystupováním. A jaké to asi bylo, když měla v zádech strojovou sovětskou konkurentku. Divadlo Alfa ve spolupráci s tokijským Divadlem PUK tohle převedlo do proměnlivé a ve výrazu křehké loutkařiny (užity východní techniky i něco z naší tradice). Dobové citace či tehdejší atmosféra jsou přiloženy k lehce („do pohádkova“) fabulovanému příběhu, nemohou chybět ani pohledy do zákulisí před rozhodujícími okamžiky. Inscenace má snad tu vadu, že je brzy konec, a to ještě část prořeční dva komentátoři, český a japonský.
(zadáno: 8.2.2025)
Ypsilonské bezčasí zaplnila autorská hříčka, jejíž první provedení si možná někdo pamatuje (Divadlo Extrém), a možná se neví, že vznikla na popud Jana Schmida. Nazkoušena byla ypsilonskou metodou do hravého výsledku, s procházející hudbou (příznačně zvolenou k tématu), zcizováním i vstupy na neveselé hrany života či vztahů. Režie stvořila divácky vděčné figury. Téma chataření (neplést s chalupařením!) je opatřeno i drobnými výkladovými vsuvkami (hrající docent Petr Koura). Zarazí však dramaturgické neošetření hry, která sděluje různými formami nejeden fakt i na třikrát, byť divák dávno ví. Nezbavila se ani kýčařiny poplatné době vzniku.
(zadáno: 6.2.2025)
Velkolepý návrat, na mysl se až vkrádá přívlastek, že jde svým provedením o totální muzikál. Zaujme interpretační silou, vycizelovanými dialogy (taková ta nekorektní politika mezi mužem a ženou), stavěním prožitku na kombinaci velkých čísel s niternými, a vedle toho všeho dámy Vaňková, Coufalová, Gazdíková jsou nyní postavám čarodějek blíže věkem a mohou do nich případně otisknout i odžité zkušenosti. Poživačný hejsek a suverén (tak Petr Gazdík svého Darryla hraje) i přes ďábelské schopnosti je odklizen nakonec celkem jednoduše (ale dosáhl svého). Divácky vděčné zůstává i satirické zpodobnění Eastwicku a když přijde vrcholné kouzlo, létání…
(zadáno: 6.2.2025)
Začíná se fokusem na politický konec Osvobozeného a chvíle rozhodnutí, jak si zachránit krk. Scénář, jehož body vycházejí z emigrační anabáze velikánů naší divadelní historie, ani nemusí dlouze hledat paralely s dneškem. Divákům je dopřána i vážně pěkná etuda a la V+W, mozaikou projde pár písní, ale to už se blíží smutné datum 1.1.1942. Hra nenabídne moc vhledu do Ježkovy hudební geniality nebo emocionálního nitra, v inscenaci o Ježkovi je toho Ježka vlastně málo. Týká se to i písní, přitom máte na jevišti Radka a Ninu. Povzdechy o nevyužitém potenciálu opanovaly pak foyer. Ale hlavně jsem tentokrát nepobral výtvarnou estetiku inscenace.
(zadáno: 25.9.2024)
85 % Nejlepší český muzikál všech dob, jehož ikoničnost jde i za nejznámějším představitelem titulní role, v drzé ambici plzeňského souboru. Ten nejenže obstál, ale dal dílu nový životaschopný rozměr. Postřehnete jen drobné změny, možná lehké odromantizování a hlubší nazírání na duši stiženou prokletím. Jozef Hruškoci je pochopitelně jiným Draculou než Hůlka. Postavu však i on obdařil silným charismatem, jen méně burácivým, více snad jemným. Pěvecky part obsáhne. Známá trojrole náramně sedí Martinu Holcovi, ale mladistvě působící Charlotte Režná a Lucie Pragerová se také stanou terči srovnávačů, navzdory velmi dobrým výkonům ve svých rolích.
(zadáno: 19.9.2024)
Don Juan z Vysočan jako oscilátor mezi archetypem a krotkým, vztahově neukotveným, IT vývojářem z ryze moderního světa. Dobří kamarádíčkové mu dopomohou k přízni žen, o jaké se mu (trochu) snilo. Levínského hra s potěšením vytěžuje terminologii ajťáckého prostředí, přidává eruptivní hlášky a nebojte, Molière v tom utopený rozhodně není. Správné strategie a našeptávač z dílny AI, které udělají z nemotory hvězdu, je také náramné téma. V komediální zápletce se uplatní herecký potenciál Michala Isteníka, divácky vděčné postavy ztvárňují i ostatní. Novinka DvD je důkazem, že lehká karikatura není na závadu a „oddechovka“ nemusí být vždy povrchní.
(zadáno: 19.9.2024)
85 % Wernischovská fragmentovaná epika v kabátku z jemné lyriky, dotýkající se souvislostí a naší jsoucnosti, byla zpřítomněná Janem Nebeským a je to symbiotický dotek divadelního myšlení a poezie. Snový protokol se odvíjí bez ambice předávat obsahy, jejich čtení je ponecháno na divákovi. Pro formu viděného budeme hledat výrazy jako surreálný proud, ale je v tom i jistá radostná poťouchlost. Herci si to užívají a vůbec se jim nedivím. Inscenace je silná v interpretačním gestu a osobitém, samozřejmě provokujícím výtvarném výrazu. Část diváků si nejspíše dovolí nechápat vůbec nic, ti otevřenější imaginaci a slovům básníka si odnášejí zážitek.
(zadáno: 19.9.2024)
65 % Po zhlédnutí duchovně založené, syrově koncipované a v mnohém asi vrstevnatější brněnské inscenace Doda Gombára, u té pražské okamžitě znejistíte. Přitom stejné téma, téže spletité linky. Pokud jste předlohu zatím nečetli, intuice napoví, že dramatizace inscenovaná v Praze zřejmě bude mnohem volnější. Dramatický oblouk opisuje za pomoci náladotvorné hudby v divadelnějším gestu, zacíleném na časoprostor režimního teroru a hrůzným smýkáním celého společenství. Herecké výkony nemají takový individuální náboj jako v MdB, přesto k diváckému zážitku také přispívají, zejména výkony Jany Pidrmanové (Evarista) a Saši Rašilova (Plojhar).
(zadáno: 19.9.2024)
Činohra ND vstoupila na jeviště Státní opery s velice aktuálním tématem. Proslulý román Klause Manna totiž nabízí přímou explikaci mocenských mechanismů zhoubné doby, včetně propagandy, a metamorfování člověka žijícího v bezpáteřním a bezcharakterním nastavení, který v honbě za kariérním úspěchem se režimu zaprodá… Příběh pokoušeného pokušitele dostal v adaptaci Mariána Amslera podobu rozsáhlé fresky a krystalického panoptika, jež vrství osudové zářezy Hendrika Höfgena. Velký výkon Roberta Mikluše umocní i plocha, kterou musí obsáhnout, je v tom i hraní na detail, neboť režie pracuje také s prvky live cinema, a to nebývale účelně a zajímavě.
(zadáno: 19.9.2024)
65 % Klasika Ibsena prakticky nejde inscenovat bez odpoetizování, v „punkové“ inscenaci Činoherního studia pohled na snílkovství jde ještě dál. Do postavy narcise a floutka Peer Gynta je vtělena nesnesitelná suverénnost, z níž cítíme nejednu symetrii k drzému drajvu dnešních průměrných ve světě neomezených možností, ba dokonce k některým kdákajícím politikům zamořujícím veřejný prostor. Zde se do popředí dostává Gyntova podstatou až hloupost. Tvůrci jdou po výbušných hranách, Ibsena si razantně upravují (ku prospěchu i ke škodě věci), výsledkem je pocitově dlouhá, hučící, pádící a svérázně groteskní inscenace. Nemusí sednout každému.
(zadáno: 19.9.2024)
Inscenace, jež si do štítu dala tři představitele českého surrealismu, volně nakládá s vhledem na jejich umělecké souputnictví na pozadí nebezpečné doby, kolem projdou i citace levicového Nezvala. Divadelně zpřítomněné okamžiky pracují se zkratkou, scénickou imaginací (byt v Krásově 2 na pražském Žižkově) a uvržením do nálad. Možná až příliš se zastavují u faktografických definic. O to méně bylo básnění a obrazivosti „nečekaných souvislostí“ nebo akcentace zásadního faktu, jak se tato trojice navzájem silně ovlivňovala. Inscenace v čase premiéry měla ještě rezervy v souhře a režijním vyladění celé koláže.
(zadáno: 19.9.2024)
Něco shnilého je ve státě práva. Strhující monodramatický diskurz na toto téma chytí do vlastních pastí ženu-právničku, která začala být ostřílenou tygřicí na poli advokacie. Stačí pár triků v intencích bludišť paragrafů a klient-násilník je z toho venku. Sotva se ona dostane do pozice oběti, optika je rázem odlišná… Nastavení systému je takové, že oběť poníží, přivede do ještě větší nejistoty a nakonec k rezignaci. Chytře stavěná hra a výkon Marie Štípkové opřený o razanci slov a dialogické pohledy do publika bezpochyby přispějí ke zvýšení povědomí "o problému". Tessiny zažívané emoce skvěle vyjádří i souhra s bubenickým doprovodem.
(zadáno: 19.9.2024)
Neodbytný soused viděl a ví… Duel, při němž čekáte, kam se to překlopí. Pohnutky, motivace a skutečný stav věcí autor dlouho drží zastřené. Dialogy, co slyší zapadlé zařízení pro štamgasty, jsou dobře vystavěné, poutají divákovu pozornost i díky přesnému hereckému projevu Miroslava Hanuše a Martina Donutila nebo zdánlivě komparsní účasti dalších přítomných. Do černé komedie vstupují stíny berlínské minulosti, ale začne se zejména odhalovat Danielův aktuální „problém“, nebo vůbec další nálady současnosti. I na ukázkového voliče tuposti a populismu dojde. S určením žánru si nakonec nejste jisti ani na konci, ale hořkost bude jasnou konstantou.
(zadáno: 19.9.2024)
65 % Divadlo Kalich se opět prezentuje chytrou činohrou. Hra britského scénáristy Stevena Moffata si nebere na mušku nic menšího, než jsou předsudky a důvěra v to, co na nás vyskočí z internetu. „A vy tomu věříte?,“ ptá se na konci Elsa svých hostitelů. V otázce položené zklamaným tónem se zračí mnohé. Zárukou úspěchu komediální inscenace je geniálně přesné obsazení Taťjany Medvecké do role euforické Elsy, která svou bezprostředností a nakažlivou vitalitou a obrátila život rodině Petera a Debbie, ...pro něž je ale nebezpečným přízrakem. O komediální zápletku je tak dobře postaráno. Dialogy ostatních postav se snad dočkají většího tempa.
(zadáno: 19.9.2024)
Dal jsem na intuici, a měl jsem po zápletce. Pokusy autora o její vrstvení skrze další avantýrové proplétání působí v té konstrukci až příliš předvídatelně. Miroslav Etzler (spisovatel Guillaume, jehož manželka Caroline podezírá z nevěry) však drží přesvědčivou masku a herecké ztvárnění toho lavírování je pro pozorného diváka skutečnou lahůdkou. Jinak se setkáváme s nenáročnou komedií, určenou divákům bažícím po oddechovém večeru. Těžko z takové hry vykřesat něco více.
(zadáno: 19.9.2024)
Šlápnutí vedle soudné dramaturgie. Hra o dívkách, které se poprvé a cíleně spustily, příšerně se opily (a jiné projevy jalového chování), přináší zprávu o tom, že se opily a co byl pak. Toto věru nemá sílu jako Spring Awakening. Inscenace Sopranistek nabídne solidní interpretaci písňových čísel, které rozezní Malou scénu HDK, ale ambice libreta (ukázat chaos v hlavách mladých) nejde ven. Přisprostlý slovník dívek je to nejmenší. Bylo docela znát, jak po letech oprášená inscenace v řadě pasáží postrádala režijní vedení nebo že interpretky postavám věkem již odskočily. Obnovení vzniklo jakoby samospádem, stejně jako se pohybují figury hry.
(zadáno: 22.6.2024)
Nakolik šikmá plocha, stěžejní scénografický prvek, s nímž se pracuje jak technicky, tak herecky, je reminiscencí na Léblova Strýčka Váňu, či ten balanční znak opět přichází z pocitu při čtení hry, není až tak podstatné. Inscenace je především pečlivě sestaveným digestem replik z Racka, výřezově skládá vnitřní rozpoložení postav do organické mozaiky o míjení v miniaturním prostoru a za neempatického žvanění anebo snění. Jde na dřeň, obtahuje trapnost, frustrace, tudíž i grotesknost. Koncept „hutné zkratky“ buď akceptujete, nebo možná zalitujete, že hra není provedena v normálním formátu, protože cítíte, jaký to má potenciál ze strany herců.
(zadáno: 30.4.2024)
Přitažený autorův fór a třeskavá situace z něj vytvořená dala vzniknout hře, kde namísto kontroverze vnímáte lišácky přesně vedený diskurz na téma netolerance a nepochopení, nad to náš boj s tím, co se (naší představě) vymyká. Je vyobrazen ten šok, když to nemáme na distanc. Konfrontace s tématem je vedena ostře, přitom dostatečně zábavně. Je to zásluhou režiséra Ondřeje Zajíce, prý i nadstandardního časového prostoru pro zkoušení. Ostatní už leží na protagonistech – vytvořili absolutně uvěřitelné studie svých postav, ať je to zvláštní Martinova plachost, vnitřní pnutí i planutí. A „vysoptění“ Stevie je také zápisem na herecký špílec roku.
(zadáno: 24.4.2024)
Eklektické hudební čarování Zdenka Merty jen tak nevyrvete z hlavy a k tomu samému se můžete dobrat i u libreta, jež skladebně propojuje základní metafyzické kategorie, různé archetypy, vč. středověké moralitky o Everymanovi. Oratorium si skoro žádá meditativní přijímání všech těch útržků, jiné vodítko vám tvůrci nového nastudování nedají. Hraje se primárně na vizuálno a lehké zdivadelňování, funkční je nápad se zmnožením Satana o další stíny. Klíčová je interpretace: famózní Esther Mertová (Markétka), Viktória Matušovová (Satan). Dušan Vitázek (Bastard) šel do konfrontace s všemi naposlouchaným Janem Apolenářem (nyní v roli Ducha svatého).
(zadáno: 4.4.2024)
Psychologický realismus a herectví, jež se již téměř nepraktikuje. „O´neillovská“ tíživost je předložena v hyperrealistickém prostoru a času, na situace propadání a marnosti se nahlíží i optikou vnitřních hlasů, kdy akceptujete užití mikroportů. Jen ta trčící příkrasa v podobě terapeutické seance je právě proto zcela zbytná, i vzhledem k délce představení, nesdělí o mnoho víc, než co soustředěný divák čte mezi řádky. I přes drobnou výhradu Ivan Buraj se v Dlouhé uvedl skvělou inscenací melodramatické nálady. Ještě více diváckého zaujetí přináší interpretační vypořádání s těmi „složitými postavami“, herecké výkony jsou nositeli zážitku.
