Recenze

Diváci zvolna usedají ke svým stolkům, účinkující - kabaretiéři bloumají mezi příchozími, u pana Kroužka si můžete objednat cokoliv. I Jan Vondráček, nepsaný leader večera, tajuplnou atmosféru netradičního scénického prostoru (foyer divadla) brzy přisvítí nevkusnou oranžovou vestou a blazeovaným úsměvem. Také nabídne menu večera: poetické session skečů a šansonů francouzských autorů. V intimním prostředí divadelní kavárny, světě pohody, komunikace a fantazie, jsou jako delikatesy podávány písně a minidramata plné absurdit a všelijakých pseudoproblémů. Program je možné zastavovat, diváci si mohou doobjednávat, chutná roláda je ovšem pozorností podniku. Na rozdíl tedy od předchozího kabaretu weinerovského, tento v pořadí druhý, Kabaret Vian-Cami, má skutečně charakter, jako bychom sledovali program Café Montmartre. Vianovské songy se v tomto prostoru skvěle vyjímají, zejména ty, které nonšalantně i sugestivně interpretují Jan Vondráček a Lenka Veliká.

Vznik kabaretního spojení absurdního apetitu Borise Viana a P.H.Camiho byl dán dle režiséra Jana Borny neohraničeností jejich fantazie. Je to směs černého humoru v maximálně drastické formě, lehce okořeněná ironickou sentimentalitou. V Dlouhé ale bývá zvykem jako další přísadu použít bizarní aranže plné kontrastů, v nichž se poetika i černý humor neuvěřitelně doplňují. Literární podoba Camiho textů je docela zábavné čtení, ale ta jejich animální brutalita vypadá dost nehratelně. Chatrné dramatické konstrukce je nutno zdivadelnit invencí (které má dejvická sekce v Dlouhé víc než dost), k tomu musí nad drastičností zvítězit groteskní zkratka. V tomto Kabaretu se naštěstí tak děje, v lecčems to připomíná skeče skupiny Monthy Python. Více vrstev divadelních prostředků na sebe hutně nabalených ale na rozdíl od Pythonů vytváří spíše jistý druh groteskní stylizace než parodii. Rovněž nadsázka je v představení dominující. Obávám se, že nebýt jí, kritika a diváci by tvůrce "černého" kabaretu zaživa stáhli z kůže, jak to má v oblibě Angeliko stahovač z prvního skeče - Dramata v paláci Borgiů. Naturalismus na divadle je zatraceně tenký led.

Osud milenců Lukrécie Borgiové je pro diváka strašný do okamžiku, kdy se stane snesitelným prostým zapojením nadsázky, v tomto případě hlasy z kůže stažených pánů Zemana a Klause. Je možné namítnout, že se jedná o laciný vzorec pro nadsázku. Avšak jen do chvíle, kdy si uvědomíme, že večerem nás vlastně provází značně expresivní mystifikace, vystavěná na fantazii a okamžitém nápadu. Nekonvenční ulítlost pokračuje momentem, kdy se za prosklenými dveřmi foyer zjeví naprosto autenticky vyhlížející potápěč. Úžas vzápětí střídá leknutí z velké ryby, která bafne na diváky z druhé strany. Projde sálem, vleze za tím průzkumníkem mořských hlubin a uchvátí jej. Absurdní pointu přinese ale až následující kontrast: ryba s akvárkem obchází stolky a šokovaným divákům předvádí loutku malinkatého bublajícího potápěče. Jako by se DvD tímto brutálně poetickým kabaretem navracelo k divadlu výtvarné metafory.

Sociální drama Opilcovo dítě ovšem vezme dech i těm nejotrlejším. Podroušený otec přichází trýznit synka a nebohou matku. Vondráčkova hlava v televizní obrazovce děj uvádí. Dramatická zápletka je téměř nulová, přesto herci z ničeho vytvoří dokonale drastický horor. Pro postavu synka je využito triku, že má loutkové nožičky. To ve spojení se silně dioptricky obrýleným a holohlavým zjevem Martina Matejky vytváří mutantoidního skřeta. Drsný otec (Martin Veliký) má pro zvýšení účinku nátělník porostlý černými chlupy. Hudební kravál, potácející se řvoucí otec a řvoucí pokroucené dítě působí vskutku odporně. Drama je přerušováno, aby laskavý pán z obrazovky mohl okázale tlachat o bezvýchodné sociální situaci matky a synka. Nakonec sám moderátor vyleze z televizní bedny a oděn ve stříbrnou kombinézu coby blesk nehodného otce sežehne v briketu. Po tomto skeči a drastických kreacích Velikého a Matejky, kdy divákům vibrují kosti, vám rozřezání manželky na cirkulárce v povídce Dokonalá žena přijde už naprosto samozřejmé. Překvapení vzbudí spíše její úvod - spartakiádní přehlídka za doprovodu písně Poupata. I zde průvodcem jednotlivých obrazů je Jan Vondráček, tentokrát jako úlisný úchyl z parku. A jdou-li dle scénické poznámky pod scénou housle, projdou skutečně v životní velikosti (Ilona Svobodová). Výstřel do nich od Vondráčka znamená, že hudbu složil právě on. Nebo to jen "Dědeček Pohádka" (Pavel Tesař) v Odhalení, které přišlo pozdě myslel všechno s tak zarputilou (a ukřivděnou) vážností?

Stylizační proměny večera neopomíjejí ani grotesku. Koneckonců taková hříčka Kleštěnec z pralesa, jejíž zápletka spočívá v odoperování pohlavních žláz opicemi, je tak praštěná, že to prostě vůbec nejde brát vážně ani na divadle. Jan Vondráček je tentokrát cestovatelem, který se vrhá vstříc dobrodružství v panenských pralesích. Jenže ony jaksi již vůbec nejsou panenské, což dokumentuje promítnutím filmové ukázky. Ta v duchu celkové mystifikace byla pořízena někde v parku s plyšovými zvířátky. Napětí ve Vondráčkově hlase, na plátně záběr na plyšovou tlemící se opici. Nadsázku podtrhují cestovatelovy návraty k manželce (Lenka Veliká), které jsou nastylizované jako trhlé uvítací tanečky, přestože ti dva nemají pro sebe zrovna dobrých zpráv.

Čekalo by se, že Kabaret skončí velkým finále. Místo toho Pavel Tesař předvede nádhernou loutkářskou etudu - sebevražda loutky na scéně. Bizarní výjev černé poetiky večera. Loutce starého pána jsou v tichu postupně ustřiženy vodící šňůry, ta poslední je přepálená nad plamenem svíčky. Večer překvapení a neustálého nebezpečí, neboť tihle kabaretiéři jsou schopní všeho, končí. Může se však ještě stát, že celé to předchozí dvouhodinové šou nakonec ukradne Tesař s Matejkou strhující interpretací přidané "finské" písně.

Hodnocení: 80 %