Recenze

Divadlo v Dlouhé zahájilo tradici kabaretů aneb poetických literárně-hudebních večerů ve foyer divadla, jehož přirozenou součástí je Kroužkova divadelní kavárna. Pro vznik první kabaretní koláže bylo použito to podstatné z inscenace Rovnováha, která se krátký čas hrála v Dejvickém divadle. Expresionistický svět Richarda Weinera zkombinovaný s dávnými cirkusáckými čísly dua Fratellini znovuožívá v netradičním prostoru, "kde občas zlobí stoupačky". (Nesčetná zákoutí divadla mají v Dlouhé zkrátka svá tajemství...)

Věčné procesy nerovných zápasů o vlastní identitu ve Weinerově tvorbě ústí v existenciálně trýznivý pocit, pochybující i odhodlaný zároveň. Jelikož hrůza před smrtí je oslabena patologickou hrůzou ze samoty a zoufalství, nabývá ukončení života rozměru vysvobození. Tato cesta smrti jako by vycházela z negace metafyzického smyslu existence jedince zařazeného ve společnosti, která sama je z okolního světa vytržená. Neukotvený časový kontext způsobuje i nekonkrétnost pocitů člověka v opovrhované subordinaci. Weiner jej na bezvýznamný čas vyzdvihuje do popředí, aby se na chvíli zjevila zrůdnost (nyní) pozadí. Tento průhled většinou postačuje k zachvácení nitra absolutní skepsí a pocitem viny. Výsledkem se stává odhodlaná rezignace.

Izolovaným světem pro Weinera v tomto případě budiž cirkus. Smutné úděly klaunů se stávají reflexemi banálních stránek života. Poetické příběhy ztracených existencí jsou tři a jsou volnými experimentálními dramatizacemi povídek Richarda Weinera Lesklé náčiní, Rovnováha a Můj přítel vyvolávač.

Krása obyčejnosti spolu s podstatou výkonu akrobata v povídce první je nesouměřitelná se třpytem náčiní. Lesklému náčiní nepodlehne a podlehne-li, byť z donucení, nedoskočí...
Druhá povídka o akrobatech se metafyzickou otázkou po smyslu cirkusové práce zabývá již přímo ad personam. V principu nutnosti neustálé rovnovážnosti rezonuje mrazivý vzorec: rovnováha = mít úspěch, tj. zachování života; nebo chyba v podobě porušení rovnováhy = neúspěch, tj. smrt. »Než takový konec mě neděsí. On mým dílem, byť mojí zmýlenou. Jednou jen se zmýliv nejsem. Ať tedy nejsem.«
K tragickému konci směřuje i příběh Josefiny Itrové, která jako obryně či sloní žena vystupuje v cirku. Přitom tento sloup zeměkoule, jak je vyvolávačem označována, je toliko obyčejnou dívkou, toužící po spojení se světem. Ta osamělost je však nekonečná, že dosáhnout cíle svobody možné není. Jen vyvolávač znal její tajemství. Spatřiv její krásu po sejmutí všech vycpávek a jiného vystrojení, v tuto bytost se zamiloval, nic netuše, že tato Josefina Itrová si zakrátko nad umyvadlem protne žíly nožem. Příběh vyvolávačův nemá konce, neboť je nucen dále lákat ctěné obecenstvo k uzření sloupu zeměkoule.

Závěry povídek jsou ve znamení jakýchsi romantických klišé, což svědčí o zjevně anachronistickém Goldflamově uchopení tématu. Posuny ve vyústění povídek kontrastují s intermezzy, jenž vyplňuje pokleslá cirkusová komika hloupých klaunů. Jevištní expresionismus tak balancuje mezi úsměvnem a vážnem, dojemné se prolíná s veselým. Vznikl tím poněkud nesourodý konglomerát písní, klauniád, veršů a tragičnosti. Při uřvaných česko-slovenských extempore Martina Matejky a Martina Velikého si divák podvědomě začne přát, aby se zas raději hrálo poetické divadlo plné divů. Jediným veselým kouskem, který atmosféru nerušil, bylo snad jen nápadité Vondráčkovo vystoupení s multifunkční blikající krosnou s tučňáčkem. Snovost večera jinak výrazně podtrhují písně interpretované Lenkou Velikou a Janem Vondráčkem. Nezáživnou popisnost Weinerových povídek režisér Arnošt Goldflam obratně eliminoval a vše sestavil do poutavých, skoro až halucinačních obrazů. K tomu neváhá použít průhledný závěs, evokující mlhu, či využívá mnohé jiné dispozice foyer divadla. Vjem z jevištní akce je záměrně zesilován archaicky půvabnou pohybovou názorností. Iluzivnost těchto scén se sice neoprostí od jisté naivity, avšak dává tomuto projektu úžasnou divadelnost, která je k vidění málokde.

Poznámka poslední míří k alternacím. Je lépe "mít štěstí" na Ivanu Lokajovou, která v sebereflexi Josefiny Itrové je daleko opravdovější a vroucnější než příliš civilní Ilonu Svobodová, a na ladnou Kláru Sedláčkovou. Její alternantka Alena Mihulová dusající po jevišti působí málem až trapně.

Hodnocení: 60 %