Recenze

Spojení tragédie i komedie o Velkolepém paroháči působí v Divadle v Dlouhé svou absurditou dojmem vychýlenosti z navyklých fabulací obdobných příběhů. V bílé scéně, která snad právě proto neodpovídá pravidlům perspektivy, se začíná podivným prologem. Písař Estrugo (Martin Matejka) přichází na jeviště s touhou něco sdělit. Jenže sebemenší vyrušení z publika myšlenku přetrhne a poněvadž poskládat slovíčka se nedaří, nezbývá než nad vším pokrčit rameny. Ono stejně k tomu, co uvidíte, není co dodat. Roztomile stylizovaný záchvat smíchu vesničanky o něco později též hovoří za vše.

Na scénu přichází Stella. Její představitelka, subtilní Klára Sedláčková, jakoby se nad jevištěm vznášela. Stylizovaný roztančený pohyb je plný nevýslovného štěstí, o němž pochopitelně Stella milostně švitoří. Oslovuje i květinu i ptáčka v kleci a vypráví jim o své velké lásce k Brunovi. Bezvýznamné tlachání sousedky o jejím milém přivádí Stellu do vytržení. A co teprv, když se Bruno a Stella po jednodenním (!) odloučení opět setkávají. Je to pro oba sváteční den. Vzplanou při každém slovíčku, předvádějí jakýsi milostný tanec a ve věčném transu, aniž by vnímali okolí, se vrhají jeden druhému do náruče. Pohybovou stylizací znázorňují dychtivost i bezhlavost, infantilní hravost i posedlost. Bruno (Karel Roden) s bizarně velkým cylindrem na hlavě se rovněž pohybuje téměř tanečním krokem. Razantnost i jemnost pohybů prozrazují ohromnou energii a nezkrotnou vášeň. Snad to má jednu chybu: Bruno totiž o své lásce rád, všude a komukoliv vypráví. Žene ho touha se o své štěstí rozdělit, ačkoliv Stellu chce - jak jinak - jen pro sebe. Je otázkou času, kdy tuto zamilovanou idylku dvou hrdliček stihne pohroma.

Kolotoč žárlivosti, který Bruno pak už nedokáže zastavit, se roztočí v okamžiku, kdy Stellu přinutí k odhalení pro jiného. Je jím Petr, společný přítel z dětství, navrátivší se z cest po moři. V Petrově cudně sklopeném zraku však Bruno ve své představě uzří údajný záblesk. Tato nevinná hra začíná radostnými emocemi a končí trapností, jež má nedozírné následky.

Po přestávce zavane na diváky depresivní chlad. Okenice jsou zavřené, dům potemněl a pták v kleci chcípnul. Bruno žárlivostí (nebo spíš nejistotou, zda je mu Stella věrná) zežloutl a ještě mu vypadaly vlasy. Stařecké nahrbení signalizuje, jako by uplynulo mnoho let. Čas vně se ovšem posunul pramálo. Tvář Stelly je zošklivena příšernou maskou, navíc je Brunem vězněna ve sklepě. Ani tichá Estrugova opozice na věci nic nemění. Z Bruna se stává šílený trpitel, jsme svědky dokonalé tragigroteskní proměny malého blázna v blázna totálního. Nemůže-li prokázat nevinu, musí dokázat vinu. A nešťastná Stella je z lásky svolná ke všemu, ba i ochotna k oběti. Neodvratitelná destrukce velkolepého paroháče započala jeho předem prohraným bojem o jistotu. Aby ji už konečně nabyl, neváhá zinscenovat cokoliv, aby se vždy objevil jím chtěný důkaz. Pochybnostmi sžíraný Bruno se dokonce sám v přestrojení za Stellou vydává, tedy Bruno paradoxně podvádí sám sebe. Jenže…co když to byla ze strany Stelly jen hra, neboť jej poznala? Brunovo šílenství ukončí až rána z pušky, s níž odešel do sklepa. Potupenou Stellu v poslední chvíli před davem vzbouřených vesničanů zachraňuje Ovčák (Miroslav Hanuš), jehož přímočarý cit je pro ni vysvobozením.

Sebezničující šílenství se stává jakýmsi symbolem toho, kam až může vést sebestředná dynamika žárlivosti. Láska přerůstající v zamilovanost a pouhý erotismus je odsouzena k zániku. Představení o Velkolepém paroháči je proto notně hořkým tragikomickým pohledem na člověka posedlého šílenstvím vášně, naruby převrácenou žárlivostí, iracionálními představami a pochybnostmi, které rozkládají nejen jeho samotného, ale i celé jeho okolí. Žárlivost jako taková není hlavní motivem, esenciálním tématem hry je Brunova šílená nejistota, kterou nevědomky ničí svůj vztah ke Stelle. Bruno bloudí labyrintem svých paranoidních myšlenkových pochodů, aby se výsledkem staly zvrácené i směšné pseudozávěry. Expresivní grotesknost situace nejvíce ale spočívá v Brunově proměně. Už ne emfatické vystupování, nýbrž uzavření se do sebe a škemrání. Rychlými střihy se však tato náhlá introverce střídá s výbuchy vsugerované žárlivosti. Jízlivá ironie a zvrhlost plešatce Bruna je příležitostí k rozehrání celé řady komických momentů, které se ovšem prolínají se situacemi drastickými. Nemluva Estrugo opět jen bezradně krčí rameny...

Vysoká míra stylizovanosti jevištních akcí je pro režisérský rukopis Hany Burešové již typická. Bezprostřední nadsázka dopomáhá hercům k takové expresivitě výrazu, která se může leckomu zdát přepjatá, ale při bližším rozboru zjistíme, že je vše jinak. Chceme-li dosáhnout čisté divadelní stylizace, měli bychom reflektovat podstatu dramatického díla v jemně nadnesených odstínech, možná pro diváka i poutavějších, ale také se tato transpozice stává příznačným rysem moderní divadelní režie. Nejde totiž vůbec o zjednodušení, nýbrž o jasné posílení stávajících inscenačních postupů o rozměr fantazie a o převedení abstraktnosti myšlenek třebas v půvabnou pohybovou etudu.

K výkonu Karla Rodena není téměř co dodat. Jako Bruno žárlí a pochybuje možná víc než velkolepě. Impozantní je zejména Rodenovo psychofyzické nasazení, o kterém se mnoho psát nedá, to se musí vidět. Hlas moduluje do všech možných i nemožných poloh, samosebou využívá své postavy k různým kolohnátským extempore a je radost sledovat tu fantastickou mimiku obličeje či bleskové přechody z jedné výrazové polohy do druhé.

Dá se očekávat, že mnohým divákům, mezi něž se dovolím počítat, tématika nevěry, žárlivosti a cizoložství nesedne. Kdo však přijde především na výborné divadlo s vynikajícím Karlem Rodenem, jistě si opět z Divadla v Dlouhé odnese zážitek.

Hodnocení: 80 %