Recenze

Dejvickému divadlu náramně sluší dramaturgická linie samotářů a snaha o různé náhledy na možnou variantnost existenciálních pocitů člověka v současném světě. Je to snad proto, že mají k tomu řadu disponovaných herců v čele s Ivanem Trojanem. Reálná zakotvenost dejvických příběhů není důležitá, pokud determinace postav vychází z nich samých. K jistému realismu, můžeme-li to tak nazvat, je divák přiveden pozpátku, skrze hravost, komediálnost, či dokonce vyšinutost situací. Nakonec si řekneme, že takového Oblomova, nebo postavy ze Zelenkových Příběhů obyčejného šílenství vlastně známe z reality dneška. Dejvické divadlo jako by gnozeologicky mapovalo naše zběsilosti (nebo naopak apatii), které k mezním situacím nemají daleko.

Hra kanadské autorky M.J.Gibsonové s podivným názvem [sic] je pro dejvické tvůrce kongeniální volbou, možná svým pojmenováním příslušnost k takové dramaturgické řadě podtrhuje. Totiž za slovem "sic" (sík), které pochází z latiny, se skrývá význam "takto, přesně tak, opsané přesně". Malinkatý rozdíl je v tom, že tato hra opisuje důvěrně známé nikoli do souvislého textu a už vůbec ne příběhu, ale nabízí slova a rytmus. I to umí působivě poskládat virtuální obraz osamělosti, tužeb (včetně sexuálních) a krachů žití v rychle se proměňujícím světě. Tři postavy si jako možnost a způsob existence zvolily hru, která je možná povýšena až nad skutečnou realitu.

Hrdinové hry [sic] nepodléhají konzumní společnosti, ale žijí z jisté "úporné" kreativity a pranic se nezabývají její prázdnotou. Pokud ano, pocítíme jejich vnitřní úzkost. Babeta, Theo a Frank se vyžívají v demonstraci principů svého snažení. Přímočarý egoismus by možná nabyl rozměru trapnosti, kdyby mezi nimi neexistovalo něco jako spiklenecké kamarádství, umožňující útěky z vlastních deprivací. Babeta Tatiany Vilhelmové je začínající spisovatelka, rádoby intelektuálka. Theo Ivana Trojana unaveným skladatelem znělek pro lunapark. Z Franka Davida Novotného asi bude aukční licitátor. Všichni samozřejmě prožívají začarovaný kruh vztahů: Theo loudí na Babetě, homosexuální Frank touží po Theovi, Babeta by ráda Franka.

Spontánní herecké řádění tří protagonistů nemá daleko ke zběsilým akcím (viz scéna s pojídáním špaget), nebo k situacím bizarním (např. scéna společného holení - ona si pochopitelně holí nohy). Za nejpůvabnější ovšem považuji moment, kdy Theo přistihne sám sebe při vykrádání cizí hudby pro svou pouťovou znělku. Je to právě jeden z řady okamžiků, kdy je naznačeno, proč jsou odsouzeni k neúspěchu. Všechny výjevy z mozaiky mají jediný cíl: na takové sounáležitosti tří jedinců ukázat život v jeho absurdní dvojlomnosti, avšak bez sentimentu! Děje se tak dle hereckých typů. Vilhelmová do hry vnáší svéhlavost a svéráznost, Trojan flegmatickou zoufalost a Novotný bublající zarputilost. Vše podporuje obdivuhodná souhra a výborné výkony celého tria a bravurní slovní ekvilibristika. Režisérovi Lukáši Hlavicovi se díky tomu podařilo z klipovité hry udělat kompaktní tvar s vývojovou linkou. Skvěle k tomu dopomohla i scénografická stránka inscenace a vynikající překlad hry Pavla Dominika.

Jazyková hravost této inscenace není ukotvena a často se rozbíhá do refrénů. Slova a způsob jejich sdělení mají, dalo by se říci, primární význam při zprostředkování pohledů do těch tří duší. Kromě toho udržují temporytmus hry. Zvláštní kapitolou jsou jazykolamy zapojené do hry, které trénuje Frank, připravující se na licitátorský konkurs. Slova vybuchují, když to čekáme i nečekáme, v rychlé kadenci a několikrát za sebou. (Bez jediné chybičky!)

Práce mladého scénografa Martina Chocholouška je opět pozoruhodná. Pro [sic] vytvořil chodbu činžáku, z níž vedou dveře do bytů, odkud ze své samoty vyplouvá trojice postav. Pro druhé dějství je však celá scéna jako by afinitně otočena, avšak s tím, že prostory bytů jsou sloučeny do jediného, kde bez dveří Babeta, Theo a Frank pokračují ve své hře, aby v samém závěru byli důmyslně vytrženi z reality. Iracionalita epilogu podtrhuje utopický konec a potenciální návrat opět na začátek hry. Velká písmena dávající název hry totiž byla právě ve druhé části hry přítomná na scéně jako jisté memento.

Je vidět, že [sic] herce opravdu baví a užívají si to, jsou parádně sehraní a na jevišti to zkrátka umí a vědí, o čem hrají. Žonglování se slovy tří samotářů, kteří by bez té hry pravděpodobně neexistovali, lze jen doporučit ke zhlédnutí. Toto představení má jedinou vadu na kráse - diváky, co hýkají na každé Trojanovo pozdvižení obočí. Proč si Dejvické divadlo zbytečně vytváří image módního divadla se svatozáří, jež má i tyto důsledky, nechápu. Vždyť je to jen dobré divadlo se svou poetikou, žádný generační manifest, jen zajímavé odrazy reality.

»Matka mě morbidně mořila medovou matlaninou s mákem.«
»Prut plul rychle po proudu, prudce proletěl proláklinou a probraným proutím.«
»Reptavý reptil respirium respektuje.«
»Bledý Berber chrabře bránil bandu barbarů.«
»Se sestrou se nesnes a sesed ze seschlé sesle.«
»Libuje si libelula na lilii, či jen v loji je.«
»Sčeš si vlasy z čela a osuš si šosy.«
»Rapl randil v rozpáraných rajtkách.«

Hodnocení: 90 %