Recenze

Je to jako v té bajce. Smolař Criqueville napodobuje chytrého lišáka, který lichocením přelstil havrana tak, aby sýr ze zobáku vypadl přímo do tlamičky lišákovy. Co však platí na hloupého ptáka, na ješity propadlé démonu mamonu nefunguje. Za polichocení možná pustí chlup a zacinkají frankem, ale kožich nedají. Labichův zaručený návod, jak se stát úspěšným ve společnosti, je v osobitém Divadle v Dlouhé inscenován ve zcela zcizujícím tvaru. Mezi konvenčními proudy se tak objevuje další razantní stylizace režisérky Hany Burešové. Z jedné malé empirie hlavního hrdiny vytvořila svěží dílko přesahující přes svět grotesky až do našeho času.

Sympatická aktualizace rozbíhá proces šaškovského nastavení zrcadla současnému finančnímu světu a z něj vzešlých kariéristů. Jevištěm se míhají postavičky s expresionistickou černobílou vizáží, výstupy jsou vyšinuté jak v němé grotesce a v absurdních pohybových zkratkách se odráží zběsilý úprk doby. Propojení stylizovaného pohybu a výrazného líčení je jednou z jistě možných interpretací, která ducha starých frašek přiblíží světu a možnostem moderního divadla. Pro poetiku scény z Dlouhé totiž platí, že kouzlo iluzivní podstaty divadelní produkce implicitně nevylučuje exhibující styl. Ten v Lovu na havrany vychází nejen z ostře stylizované parodie na grotesku, ale rovněž i z půvabných ostentativních postupů. Takto modifikovaná metafora sýru v lidském pachtění za přízní osudu přitom stále vychází z morálky vypočítavých lišáků.

Přístup maximální podlézavosti vyzkouší Criqueville (Miroslav Hanuš) nejdříve na krejčím. Povzbuzen dílčím úspěchem medově libozvučí sluchu finančníkům Montdouillardovi (Miroslav Táborský) a Flavignymu (Luděk Čtvrtlík). Oba dle očekávání roztají jen na chvíli. Ale co, změníme taktiku, vždyť i chladná krutost může být vzorem. Z lišáka lovícího havrany se stává šelma, avšak její nebezpečnost končí s vlastní neschopností. Miroslav Hanuš má v titulní roli mnohem méně prostoru pro efektní stylizaci projevu než jeho kolegové. Břemeno hybatele dění jako by se zdálo být poněkud svazující. Upracované dělání humoru ale vynahradí skvělá scéna, kdy Criqueville vycpaný polštářkem si troufne i na hrbatého prezidenta správy železnic Putoise (Jiří Wohanka). Odsvíjí se před ním s okázalým důrazem na stejné postižení. Vzájemné soucitné okukování hrbů maximálně těží z vynikajících komediálních dispozic obou herců.

Uplatnění principu ze zlatého věku grotesky je základním inscenačním klíčem i pro většinu ostatních postav. Táborského záletník Montdouillard, který tak rád mění své barevné vesty, od dvou do čtyř kšeftuje na burze a pak lumpačí, což okamžitě dává najevo veselými poskoky a rozkošnickým zabarvením hlasu. Proti tomu Čtvrtlíkův Flavigny je obdařen bíle strnulou tváří hráče pokeru. Čistič bot Antoine (Tomáš Turek) je nechápavým, sám sebou překvapovaným a věčně hladovým pokračovatelem Moliérova Zanniho. Výrazně nadsazena je i servilnost úředníka Kerkadece (Peter Varga). A vpadne-li na jeviště živel Catiche v podání Kláry Sedláčkové, komická předimenzovanost vrcholí. Eskapáda kroutivých pohybů zakončených rukama v bok a pohozením hlavy je z grotesky jak vystřižená.

Výpověď o lichotníkovi a nadutcích plyne v neurčitě skotačivém rytmu. Ten je však zcela v duchu výstavby inscenace podporován ještě divočejšími mezihrami. Ve staré Labichově frašce se náhle rozezní postmoderní tóny, v nichž zejména mladí diváci bezpečně rozpoznají alternativní zvuk skupiny Prodigy. Herci a členové techniky v neméně ujeté choreografii započnou přemísťovat kulisy (stylizované ťapání šosatého Miroslava Táborského s pojízdnými kamny je opravdu rozkošné). Případně se změní i hrací prostor, ohraničený sektorovými panely. Jejich uspořádání je vždy takové, že prakticky není rozdíl mezi venkovním prostorem a interiérem. Zbytečně velký prostor bohužel herci ani skvělé groteskní etudy nemají šanci obsáhnout. Zintimnění scény jako u Velkolepého paroháče by jistě celkové vyznění inscenace Sýr, sýr! obohatilo o rozměr bezprostřednosti.

Hodnocení: 70 %