Recenze

Muzikál postavený na poctivé činohře
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 6.2.2010
foto: Jef Kratochvil
foto: foto: foto: foto: foto:
Nastudování muzikálového fenoménu se jménem nejslavnější dohazovačky v titulu je na Hudební scéně Městského divadla Brno dvaadvacátým v tuzemské inscenační historii. Divácká obliba, potažmo provozní úspěšnost muzikálu Hello, Dolly!, je u každého provedení téměř zaručena. Dramaturgická sázka na jistotu většinou vychází. Z čeho to pramení? Dojemný příběh o lidech, kteří se dokáží zvednout z prachu životní cesty a jít si za svým cílem, bude divákům vždy blízký, protože v něm zahlédnou obraz možná i svého života, případně si odnesou naději. V neposlední řadě Hello, Dolly! patří do zlatého fondu klasického muzikálového divadla a je plná nesmrtelných melodií, jejichž žánrové vymezení přivádí posluchače na vzrušující rozmezí operety, swingu a nástupu muzikálového divadla. Dobový kontext námětu přináší vůni starosvětské elegance s tím pro diváka krásným, avšak pro moderní divadlo zrádným rizikem, že se dostane do zajetí sentimentálních emocí. Otázka proto nutně musí znít: Dá se „Dolly“ ještě vůbec udělat jinak, vnést do ní něco osobitého, co ještě nikdo nezkusil, hledat v tématu i přímočaré struktuře děje něco nového?

Inscenační tradice – a že v případě Hello, Dolly! je bohatá – vždy bude svádět ke klišé. Tvůrci brněnské inscenace, režisér Gustav Skála s dramaturgy Ondřejem Šrámkem a Janem Šotkovským, si ale nedefinují nová východiska a zcela nepokrytě chtějí všechna ta „klišé“ využít. Výsledkem zdánlivě neobjevného konceptu proto je zajímavá hra na retro, avšak bez zaprášených nánosů manýr, které mnohočetné inscenování kusu na sebe za ta léta nabalilo a jak vešly asi každému do povědomí. Při sledování tak neupadneme do sentimentální nálady. Naopak každý obraz strhává diváky svým pojetím, uchvacující choreografií, jemným i rázným důrazem na vypointování komických situací. Režisér Gustav Skála a skvělí protagonisté rozdávají radost z hudebního divadla měrou vrchovatou. Podobně drzým paradoxem konceptu (a velkým plusem pro celou inscenaci) je, že tento muzikál je také perfektně zahraná činohra. Niterné průhledy do osudů postav vytvářejí neobyčejnou plasticitu celého představení. A tak jen vizuální stránka zůstává v dobrém smyslu slova tradiční, dalo by se říci staromódní, zato krásná. Ať je to umírněná, přesto okázalá evokace newyorské ulice „jako z dobových pohlednic“ (scéna Martin Černý), nebo jedním slovem nádherné kostýmy Romana Šolce. Výtvarný kontext inscenace v případě Dolly z dobovosti snad ani nelze vytrhnout.

Přesto v inscenaci nacházíme jednu zvláštnost. Tou je explikace Horácova „zlého snu“ poté, co ztropil výtržnost v Harmonii Garden (kde vlivem záměny šrajtoflí neměl na zaplacení). Snově laděný obraz soudního procesu pokračuje výjevem z prostředí vězeňské cely, kam přichází Dolly coby bachařka, aby Horácovi vmetla do očí „Good bye – Na shledanou“ ve slavné písni So Long Dearie. Že prožitek ze snu je impulsem k proměně Horácova myšlení ve vztahu k Dolly, netřeba dodávat. Výjev je také vtipným návratem ze světa luxusu, který si alespoň občas tito lidé dopřejí, k člověčenství všedních dní.

Budeme-li se ptát po důvodech, proč Městské divadlo Brno má se svými muzikálovými produkcemi výsostné postavení minimálně v republikovém měřítku, jednou z odpovědí je prostý fakt, že upravování náročnosti partitur je zde tabu, čili orchestru a interpretům není nic ulehčeno. Použití prapůvodních aranží díla, známých svou obtížností, to jen potvrzuje. Tento návrat ke kořenům ukazuje slavnou Dolly bez zkreslení všelijakými transpozicemi, které ji za ta léta potkaly. S překvapením pak třeba zjistíte, o kolik více muzikálu než operety v Hello, Dolly! je a jak obvyklá náchylnost k operetním kudrlinkám tomu vlastně nesluší. Stejně jako falešná gesta charakterově plochých postav v barevné scénické nádheře.

V naší inscenační tradici postavu Dolly Leviové obvykle ztvárňovaly herečky zralého věku, ale nemělo by se zapomínat, že kupříkladu „filmové Dolly“ Barbře Streisandové bylo v době premiéry filmu pouhých sedmadvacet. Jak podotýká režisér Skála, ať obsadíte hlavní role herci jakéhokoliv věku, dramatické vzorce libreta budou vždy fungovat. Zbývá jen přivést na jeviště hereckou osobnost, s jejímž výkonem muzikál Hello, Dolly! stojí a padá. V případě Městského divadla Brno byla Alena Antalová jasnou volbou (alt. Ivana Vaňková). Dolly Leviová Aleny Antalové, pro niž je tato velká role ve znamení návratu po mateřských povinnostech, by mohla být častována mnohými opulentními přívlastky, „parním válcem jeviště“ počínaje. Avšak zároveň stojíme tváří v tvář postavě uvěřitelné v otázce vnitřní samoty. Verva, s níž Alena Antalová k roli přistupuje, jakoby neustále odbourávala tendenci příběhu zabřednout k sentimentu (a kýči). Na jeviště přivádí sebevědomou ženu, které za chvilku bude všude plno, jakož i její mazanosti, která baví diváky ve scénách komických i těch vážnějších. Její protihráč, obchodník Horác Vandergelder, je v podání Igora Ondříčka zpočátku příkladným ťulpasem, pak okolnostmi vykolejeným mužem a nakonec šťastnou obětí sítě Dolly Leviové. Pro mě osobně nejkomičtější výkon večera, neboť Igor Ondříček prezentuje humor vyplývající ze situací, kdy postava sama není příčinou komiky. Osobitost Ondříčkova výkonu neguje Horáce jako morouse (jak jsme tuto postavu častokrát viděli) a naopak posiluje obraz introvertního člověka, jehož bručounství je jen obranná ulita vlastní nejistoty. Je tak velmi pravděpodobné, že značná část mužského publika se s pocity nebo jednáním figury snadno ztotožní. K obdobné funkční interakci s publikem má také nakročeno postava osamělé kloboučnice Ireny Molloyové. Ivana Skálová se s rolí, do které věkem snad ještě nedorostla, vypořádala ohromujícím způsobem, suverénním jak v hereckém ztvárnění šarmu této melancholické ženy, tak v pěveckých výstupech.

Geniální libreto pomáhá v boji proti „přílišnému užívání kapesníčků“ samo i tím, že dojemnost vyvažuje řadou postav, které jsou nositeli přímé komiky. Ke slovním gagům lze pak snadno vršit i ty situační, zejména u známých postav dvou roztržitých (a v lásce nezkušených) obchodních příručích Kornelia Hackela (Aleš Slanina) a Barnabáše Tuckera (Vojtěch Blahuta). Rozpustilým charakterem je doplňuje Ivetina mladá přítelkyně Minnie (Mária Lalková). A kdyby i to bylo na vaši bránici málo, na jeviště ještě vstupuje bečivá kreatura Ernestina Moneyová Zdeny Herfortové. Exploze smíchu zaručena. Režisér Gustav Skála, pokud jde o dobrý gag, neváhá v tomto smyslu rozehrát i drobné epizodní situace. Za všechny jmenujme scénu s nemotorným tapetářem, který přichází do obchodu Horáce Vandergeldera těsně před závěrečnou pointou celé hry. Řemeslníka shodou okolností ztvárňuje Aleš Slanina, nehraje-li ten večer příručího Hackela. Vystoupení Aleše Slaniny v té „důležitější roli“ opět ukázalo, jakým všestranným talentem je a jak tento mladý herec disponuje schopností být tahounem představení (vedle představitelky Dolly Leviové ovšem). Jeho perfektní skloubení zpěvu, pohybu a tentokrát komediálního hráčství je dalším základním kamenem v mozaice, z níž se skládá úspěšnost celé inscenace.

V Městském divadle Brno vznikla dle očekávání divácky vděčná muzikálová inscenace, která se ponese na vlně oblíbenosti jistě dlouho. Stalo se tak bez konspirace s efekty, v mantinelech tradice. Ačkoli režisér Skála vytvořil moderní živelné divadlo, cítíme za ním atmosféru doby. Jediný konflikt nastává v momentech, kdy důsledná snaha o plnou scénografickou iluzivnost přestává korespondovat s abstraktní podobou několika scén. Při tolika pilířích, na nichž tato inscenace stojí, je jen na divákovi, které ho osloví. Může to být výtvarná „emoce“ zašlých časů, práce s charakterovou drobnokresbou postav, oslnivě swingující tóny muzikálu, který se stal legendou, strhující choreografie v podání číšníků Harmonia Garden, herecké výkony a tak dále. Osobně volím to, jak tvůrci s přehledem povyšují zrádná místa vyznění libreta na přednosti díla, vyzdvihují do popředí svého zájmu nadčasovou podstatu hry a i tím si podmaňují dnešního diváka. Kouzlo, které fascinovalo prvogeneraci diváků muzikálu Hello, Dolly!, bylo v Městském divadle Brno nejen že znovuobjeveno, ale také přeneseno ze stojatých vod české inscenační tradice k modernímu muzikálovému divadlu.

Hodnocení: 80 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.