Recenze

V Schillerově dramatu romantického proudu Sturm und Drang mládí revoltuje, až nachází smrt, lásku staví na obřadní piedestal světobolného cíle a je zapleteno do úkladů intrikánského společenského soukolí. Příběh dívky Luisy z chudé rodiny měšťanského muzikanta a Ferdinanda, syna z nejvyšších kruhů, lze pokládat za obdobu nešťastné lásky Romea a Julie. Nenávist rodičů je však v Úkladech a lásce nahrazena předsudky, mocí, klimatem doby. Svět je ovládaný intrikány a jinými vypočítavci a zneužít se v něm dá cokoliv, včetně lásky.

S režisérem Janem Nebeským padá romantický patos dramatu. Klasická hra si již žádá jiný výklad. Prostor subjektivní exhibici je otevřen. Co přináší? Úklady a lásku jako plavbu rybářskou lodí. Na zadní palubě po celý čas představení tančí dívky v monotónním rytmu techna. Režisér herce nechává plácat v molitanovém „velrybím mase“, nasazuje do hry podivné pózy ústřední dvojice, aby nakonec umírající Luisu a Ferdinanda zamotal do izolepy. Mnohé momenty jsou vyloženě hozeny přes palubu výsměšnou ironizací ani ne tak klasické hry jako takové, ale jejího archetypálního obsahu. Divák, který to nečeká a nepřistoupí na režisérovu pobavenost (a těch v hledišti Stavovského divadla bude většina) se může cítit podveden (přišel na klasické Schillerovo drama). Specifické „inscenační vklady“ režiséra Nebeského ukládají o divákovo zdraví, protože na metaforické hádanky a techno (!) běžný předplatitel ND přistoupí těžko. Snad jen ti, co jsou zběhlí v luštění významu hnijících velryb, je Nebeského novátorstvím nadšena, proti tomu na jedné z prvních repríz několik diváků v průběhu produkce nakvašeně odešlo. Subjektivita výkladu si tedy může připsat úspěšně řízené střely (režisér Nebeský si z diváků střílí rád), otázka zní, jestli v prostoru Stavovského divadla nebylo přestřeleno. Nejsme v Komedii ani na Zábradlí, Stavovské disponuje více jak 700 místy a nestravitelné a nedivácké inscenace jej nenaplní. Rozbíjení konvencí by nemělo mít charakter nárazu lodi do skalisek diváckého očekávání, zejména pokud si kormidelník expresivního výkladu takové moře samolibě brázdí sám. Ale není to poprvé, co u inscenace Jana Nebeského selhává komunikace s hledištěm.

Úklady a láska ale nejsou aktualizovány do nějaké moderní podoby, jak by se na první pohled mohlo zdát. Spíše jde o zpřítomnění. Osobitá režie vrhá téma do prostředí současného světa hodnotové a společenské diverzity a konfrontuje se s ním a jeho proměnami skrz Schillera, herce i koneckonců onen subjektivní výklad. Není to však právě romantika, co se rozplynula v minulosti? Jakýkoliv patos s ní spojený dnes nutně začíná hraničit se směšností. Po archetypu romantického vzdoru zůstala už jen mezigenerační krize a city romantiků by v konkurenci dnešní přímočarosti neobstály. Podobně zpochybňuje význam revolty, podpořené zamilovaností, tedy nevyspělostí. Tvář má jen vzdor a co je kolem Ferdinanda a Luisy, jako by byly pouhé obrysy, které se snadno idealizují a stávají nepravdivými. Čili těžištěm vývoje hry nejsou pouze společenské rozpory popsané Schillerem. Buřičská gesta ničemu nepomohou a romantika v dnešním světě kamufluje (směšnou) přetvářku. Jan Nebeský si toho, zdá se, dobře všímá, jen volí poněkud bizarní řešení. Pro začátek určitě zjistíme, že postavy promlouvají „máloobsažnou“ dnešní řečí…text byl proškrtán a přetvořen do úsečných vět.

Kde se vzala ta loď a do jakých vod noří svůj kýl? Ze strany inscenátorů jde vlastně o dramaturgickou konverzi, neboť původní text v jedné metaforické pasáži o oceánech a pyšných flotilách hovoří. Loď také nabízí možnost hierarchie palubních prostorů, které kontrastně selektují rozdílné světy bohatství a chudoby. Nahoře spolu s leskem chromovaného zábradlí dlí Ferdinandův otec, premiér von Walter. Dole v podpalubí se krčí příbytek hudebníka Millera a jeho rodiny. Předscéna s bazénem, v němž se válí kusy „velrybího masa“, vymezuje salon Lady Milfordové. V bazénu, snad metafoře společenského bahna, se odehraje klíčový dialog, ve kterém Lady svádí Ferdinanda. Za průhlednou zadní stěnou tančí dívky odvedených vojáků a projekce dotváří reálný obraz za lodí ubíhajících vln. Ilustrační charakter zadní paluby a emocionální intenzita technohudby může působit jako nudný rytmus lodního šroubu.
Postavy setrvávají ve svých vymezených koridorech, jen ti „mocní“ z horní paluby sestupují dolů. Ať je to Ferdinand, jenž přichází za Luisou s ujišťováním citů, nebo rovnou premiér von Walter, vstupující k Millerovým s jistou dávkou odporu, aby zde zamezil nezodpovědnému chování svého syna. Slídivý Wurm volí cesty ze realizací intrik přímočařeji. Mezi horní a dolní palubou sjíždí po tyči, nemá tudíž daleko k ďábelské stylizaci. Naopak Luisa často obrací oči k horní palubě, kde tuší svého milého.

Plavba na zpřítomněném neklidném moři života částečně posouvá i vyznění charakterů postav. Dokonce lze režiséra právem podezírat z posílení černobílé kategorizace, přestože se to u Schillera jeví jako nošení dříví do lesa. Kapitánem je zjevně postava premiéra von Waltera (Jiří Štěpnička). Je kreaturou ne nepodobnou dnešním manažerům, kteří jsou cynicky věcní za všech okolností. Nezapomíná ani na suverénní úsměv. Smích v hledišti bezpečně vyvolá, když ze syna udělá vystrašeného panáka prostým čapnutím za límec. Walter není jen otec, stává se jakýmsi „otcobohem“. Přetvářka a manipulace jsou zkrátka dobré strategie. Na vymýšlení intrik využívá tajemníka Wurma. V podání Davida Prachaře jde o červa iniciativního, podlézavého a arogantního podle toho, je-li na horní nebo dolní palubě. Od svého nadřízeného již dávno odkoukal používání masky manažerského racionalismu, přesto vidíme tu jeho původní a stále zřetelnou slizkou hadovitost. Jakkoli Wurmova intrika namířená proti milencům působí nepravděpodobně, režiséru Nebeskému to nestačí a z nastrčeného maršálka von Kalba (Ondřej Pavelka) průhledně a doslova udělá prodejnou děvku (Kalb se objeví jako transvestita). Ale podobně je místy akcentována i Wurmova zákeřná podlost. Z intrikánského spolku se jakoby vymyká postava Lady Milfordové (Petra Špalková). Úpravy textu z této postavy dělají bytost poněkud neutrální. Inscenátoři totiž zcela vypustili pasáž popisující, že je to právě Lady Milfordová, kdo je strůjcem celé intriky.

Měšťanské „podpalubí“ hudebníka Millera (Alois Švehlík) žije svým řádem „chudých, ale poctivých“. Jen díky procítěnému uchopení role a důrazu na otcovskou lásku postava nesklouzla ke karikatuře. To se bohužel nedá říct o Janě Bouškové v roli Millerové. Režie herečce úkol ani neusnadňuje – tajný kalkul, že na dceru čeká mladík z vyšších kruhů, iniciativně pojišťuje tím, že k oběma bleskurychle přiskočí a omotá jim spojené ruce izolepou (…v hledišti smích). Po jiné situaci, omdlévajícím pádu, patří Janě Bouškové už smích trapnosti.

Z novátorské režijní a dramaturgické koncepce nejlépe vychází čistá a bezbranná Luisa Kateřiny Winterové. Ta postava odráží realistické vědomí propasti a zároveň touží, i když na své city dohlíží s jakýmsi zvláštním odstupem, možná též prostřednictvím „někoho“ (bezděčné vztahování rukou vzhůru). Akcentovanými gesty vyjadřuje zamilovanost i rozpaky. Ferdinand v podání Saši Rašilova totiž moc důvěry nevzbuzuje. Co je to za generační vzpouru, když otec s ním smýká, jak se mu zamane! Nepozitivní figura Ferdinanda se prezentuje absolutismem v milostném životě, až přehnaně je naznačeno, že má nakročeno do šlépějí svého otce. Nyní miluje svůj cit, zakrátko se bude opájet zděděnou mocí. Romantická mladistvá zaslepenost vede k různým zběsilostem projevu a končí bizarní akcí. Namyšlený Ferdinand ve chvíli společné smrti se připoutá k Luise lepicí páskou (přesně tou, kterou na počátku použila Luisina matka). Jako by v tom byla demonstrace pyšnosti míst, z nichž za Luisou sestupoval. Když ne tělo, připoutá si k sobě alespoň její duši. To není romantické, ale hnusné.

Mělo to být o lásce dvou mladých lidí a zároveň vzpouře proti mocnému otci, také velkorysé síle, která činy odpoutává od nezralosti a slabosti. Svět je ale změněný a láska v něm jako by neměla šanci něco překonat, ani s pomocí vzdoru, jen naráží do vln a odráží pouhou vodní tříšť. Avšak ani zvichřující expanze citu, kterých projev Saši Rašilova nabízí víc než dost, věrohodnou figuru z Ferdinanda neučinily (také kvůli zkomičťující aranži). Režisér Nebeský divákům totiž dedikuje rovnou subjektivně analyzovaný obraz. Připusťme, že směšný skutečně může být.

Jaký je cíl této lodi, zůstává otevřené. Má tato plavba namířeno do exklusivních lepších zítřků globalizované společnosti? Nová inscenace Národního divadla je zkrátka samá hádanka, bohužel namířená přes divácky nepřátelské moře, místy i s bludnými proudy nudy.

Hodnocení: 50 %