Recenze
Jak se dělá pohádkový muzikál
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 4.4.2009
foto: Tino Kratochvil
foto: Tino Kratochvil
Sněhurka, tento pohádkový fenomén, urazil klasickou cestu od edukačního slovesného archetypu, první literární zpracování bratří Grimmů a zakotvení i v české pohádkové tradici díky komu jinému než Boženě Němcové. Moderní doba pak přináší legendární animovaný film Walta Disneyho, který chmurnou až hororovou fantasknost předlohy vlastně jako první dramatizuje a při zachování fabule ji etabluje do humorné idealizované podoby, která si získává srdce malých diváků od konce 30. let minulého století dodnes. Walt Disney také poprvé sedmero trpaslíků obdařil jmény (která se velmi rychle vžila) dle typizovaného rysu každého z nich. Trpasličí partu tak dle hravého českého překladu vede Prófa, poslední slovo musí mít Rejpal, s rýmou se ustavičně potýká Kejchal, Dřímal by pořád jen spal, Stydlín se ne a ne rozhodnout, nenápadný Štístko toho moc nenamluví a miláčkem dětí pochopitelně je nejmenší Šmudla.
Hledat v pohádce o Sněhurce něco nového bez novátorských kotrmelců se zdá být již nemožné, příběh se dá na divadle více méně úspěšně převyprávět. Taková ambice by však pro Městské divadlo Brno byla příliš skromná. Rovnou se operuje s nelehkým zadáním vytvořit muzikál pro celou rodinu. A možná i to bylo jen odrazovým můstkem pro tvůrce ke kreativní smršti a řadě jedinečných momentů, kvůli kterým si Sněhurku a sedm trpaslíků nenechejte ujít.
Látky se „po svém“ chopila generačně spřízněná parta, jmenovitě herec a režisér Stano Slovák, dramaturg Jan Šotkovský a herec Petr Štěpán, kteří společně pracovali jak na libretu, tak veškerých textech k písním. Inspirovali se vším, čím se jen dalo inspirovat. Jak prvotními literárními verzemi pohádky, tak disneyovskou již klasikou. Jejich autorská koncepce přitom vychází ze zdánlivě prostého základu – humorného a poněkud ironického nadhledu nad notoricky známým příběhem. Neodpustí si ani hodně černý humor. Tu se dívají z pohledu dítěte a nabízejí mu neodolatelné ztotožnění s pohádkovými hrdiny (o varování před „dárky“ od cizích osob nemluvě), ale zároveň v druhém plánu si užívá i dospělák. Dohromady to dává inteligentní zábavu pro všechny věkové kategorie a nevzpomínám si, kde by podobná diverzifikace fórů či situací tak podtrhla rodinný charakter projektu.
Úspěch brněnské Sněhurky vychází z toho, že zůstává klasickou pohádkou, drží se vyprávěcí linky, a přesto je výsostně svá a v mnohém originální. Muzikál strhne publikum také hudbou Karla Cóna. Dala by se charakterizovat jako eklektická, v některých pasážích monumentální, v jiných rozverná, je plná pohody a dokonce v sobě ukrývá několikero drobných citací ze známých muzikálů, takže se můžete bavit jejich objevováním. (Lze napovědět, že některé se v MdB dokonce hrají.) Trpasličí kankán (mimochodem pro děti chytlavě otextovaný) je ovšem naplno přiznaný Offenbach. Multižánrovost a „zvuk“ tohoto muzikálu by neznalého diváka možná mohly i splést a vést ho k domněnce, že jde o nějakou „Broadway“ (nikoli pražskou).
Podezírám tvůrce, že opsali veškeré poučky z učebnice, jak se má dělat divadlo pro (dnešní) děti. Tedy kdyby taková učebnice existovala. Dětský divák je v mnohém specifickým pozorovatelem či rovnou hodnotitelem a potřebuje jednoznačné definice i při crazy stylu inscenace. Jeho percepce dobra a zla vyžaduje jasné ztotožnění s oběma rovinami pohádkového světa. Nesmí tápat. Reprezentantem zla je pochopitelně Macecha. Když se v celé své sugestivnosti objeví na jevišti a vede první rozmluvu s kouzelným zrcadlem, usadí se v dětské duši strach. Macecha je tak přesvědčivá, že menší dítka v hledišti div se nerozbrečí. Jenže to by trojice libretistů nesměla mít šibalství v krvi, aby nechala strach v dětské duši uhnízdit. Okamžitě hrůzostrašné figuře mocných kouzel přidávají řadu komických znaků, čímž se v dětských očích stane sice nebezpečnou, ale ve své podstatě neškodnou a – srandovní. Každý výstup Macechy je tak očekáván s nadšením a mimo to přece víme, že Sněhurka, sedm trpaslíků a Princ společnými silami zvítězí. Podobný princip práce s dětskou emocí užívá režisér Stano Slovák i ve scéně „Strašidelný les“, s níž se už zcela propadáme do světa fantazie. Přirozený strach z temnoty a zveličených představ rychle přejde ve zjištění, že temný les Sněhurce přece neublíží. Dějová linka pak pokračuje seznámením s trpaslíky, zakletím Myslivce, trojím setkáním naivní Sněhurky s převlečenou Macechou a trojí Sněhurčinou „smrtí“, jejím zachráněním a nakonec spravedlivým potrestáním zla.
Trpaslíci ve Slovákově inscenaci jsou očekávatelně nositeli bezelstného a roztomile infantilního humoru. Každý den odcházejí kutat diamanty do dolů, drží se svých půvabných rituálů a určitě svými kousky dělají čest svým jménům. Co je důležité pro vyznění pohádky, táhnou za jeden provaz. Ale ouha, trpaslíci jsou poněkud přerostlí. Do malých šatiček jsou totiž navlečeni ti největší habáni ze souboru MdB. Co se stalo s touto sedmičlennou suitou, trpasličí vůdce Prófa samozřejmě objasní (ano, také jsou zakleti zlou Macechou). Ze strany tvůrců je to úžasný fór, který nespoutanému řádění trpaslíků dá ještě něco navíc.
Druhým je originální pojetí právě Macechy. Hraje ji muž. Neboť dle slov režiséra, žena by nikdy nebyla takového zla schopna. Strhující interpretace (Milan Němec) jen potvrdila, jaký to byl prozíravý tah. Nikoli za účelem jakési laciné transvestity show, ale v zájmu gradace komického účinku. Obludně sebevědomý „Macech“ Milana Němce pod dokonalým líčením jakoby v sobě nashromáždil všechny možné esence úlisnosti, vykutálenosti či prostého vzteku, že není tou nejkrásnější osobou v království. Zejména scény, kdy v přestrojení přichází za Sněhurkou, jsou parádní ukázkou herecké kreativity v oboru „záporák“. Němec s přehledem ovládá jeviště třeštěním očí, poskoky a úskoky, sladkými slovy či gesty ukončenými vzteklým vykřičníkem a v nervní křeči div že se do otráveného jablka nezakousne sám, tedy sama. Falešnost postavy před tím obdivuhodně vykreslí v obrazu „Šál“ skákavou modulací zpěvu. Jako kdyby chameleón uměl zpívat a měnil se s každým tónem!
Scénografie magickou rukou Jaroslava Milfajta a choreografická hravost Hany Kratochvilové-Josefiové společně rozvíjí především fantaskní rovinu pohádkového tématu. Nejprve nás zavedou na typický disneyovský zámek, v němž dvořané se „kroutí“ jak v hodinovém strojku nataženi na klíček. Efektní prolog opustíme a „zoomem“ nahlédneme do té nejtemnější komnaty s kouzelným (a zpívajícím) zrcadlem. Dvojhlas mužského a ženského hlasu, vstupní entrée Macechy a kouzlení se skly a obrazem Sněhurky vytváří další strhující výjev. Pak už se ani nedivíme, s jakou výtvarnou i pohybovou lehkostí tvůrci nechávají roztančit „lesní plody“ v temném lese. Další „zoom“ divákům už představí prostor před trpasličí chaloupkou i vzápětí uvnitř. Zde je samozřejmě prostor pro dovádění trpaslíků a veselá taneční čísla spolu se Sněhurkou. To ovšem stále není nic proti choreografickému vrcholu večera, tím je závěrečný „deathdance“ Macechy, které trpaslíci nasadili kouzelné střevíce, takové, jež špatného člověka utancují k smrti. Milan Němec předvede tak strhující pohybovou klauniádu (kterou navíc senzačně „samokomentuje“), že je divákům až líto, když na jejím konci zahučí do země.
Zdálo by se, že postavě Sněhurky v této inscenaci není dán takový prostor a spíše pozornost strhávají postavy trpaslíků a Macecha. Není tomu tak. Sněhurka dominuje půvabem (zrcadlo zkrátka nelže) a je přece jen klidnějším protipólem crazy dění na jevišti. Svetlana Slováková nejen do sebemenšího detailu naplní představy dětí o podobě takové Sněhurky, ale ukáže jim přesně ty pocity strachu, které dětem nejsou neznámé, i zrádnost důvěřivosti. V chaloupce trpaslíků se u ní samozřejmě probouzí mnohdy až nebezpečná ženská pragmatičnost, čehož si s pobavením jistě všimnou tatínkové.
Za zmínku stojí také herecké či pěvecké výkony Rastislava Gajdoše (Myslivec), Aleše Slaniny (Princ) a ze sedmičky přerostlých trpaslíků zejména Ladislava Koláře (Prófa), Dušana Vitázka (Rejpal) nebo Alana Novotného (Šmudla). V Městském divadle Brno z otřepaného syžetu pohádky s prvky hororu vznikla mimořádná podívaná. Není bez zajímavosti, že s přibývajícími reprízami košatí o celou řadu „hlášek“, které mají velkou šanci stát se minimálně v Brně populární. Vše dobře dopadlo, tedy až na fakt, že s dalšími dny trpasličí snídani namísto šikovné Sněhurky opět připravuje Šmudla. Tihle trpaslíci problém jistě ale vyřeší: počkají si na Karkulku.
hodnocení: 90 %
Hledat v pohádce o Sněhurce něco nového bez novátorských kotrmelců se zdá být již nemožné, příběh se dá na divadle více méně úspěšně převyprávět. Taková ambice by však pro Městské divadlo Brno byla příliš skromná. Rovnou se operuje s nelehkým zadáním vytvořit muzikál pro celou rodinu. A možná i to bylo jen odrazovým můstkem pro tvůrce ke kreativní smršti a řadě jedinečných momentů, kvůli kterým si Sněhurku a sedm trpaslíků nenechejte ujít.
Látky se „po svém“ chopila generačně spřízněná parta, jmenovitě herec a režisér Stano Slovák, dramaturg Jan Šotkovský a herec Petr Štěpán, kteří společně pracovali jak na libretu, tak veškerých textech k písním. Inspirovali se vším, čím se jen dalo inspirovat. Jak prvotními literárními verzemi pohádky, tak disneyovskou již klasikou. Jejich autorská koncepce přitom vychází ze zdánlivě prostého základu – humorného a poněkud ironického nadhledu nad notoricky známým příběhem. Neodpustí si ani hodně černý humor. Tu se dívají z pohledu dítěte a nabízejí mu neodolatelné ztotožnění s pohádkovými hrdiny (o varování před „dárky“ od cizích osob nemluvě), ale zároveň v druhém plánu si užívá i dospělák. Dohromady to dává inteligentní zábavu pro všechny věkové kategorie a nevzpomínám si, kde by podobná diverzifikace fórů či situací tak podtrhla rodinný charakter projektu.
Úspěch brněnské Sněhurky vychází z toho, že zůstává klasickou pohádkou, drží se vyprávěcí linky, a přesto je výsostně svá a v mnohém originální. Muzikál strhne publikum také hudbou Karla Cóna. Dala by se charakterizovat jako eklektická, v některých pasážích monumentální, v jiných rozverná, je plná pohody a dokonce v sobě ukrývá několikero drobných citací ze známých muzikálů, takže se můžete bavit jejich objevováním. (Lze napovědět, že některé se v MdB dokonce hrají.) Trpasličí kankán (mimochodem pro děti chytlavě otextovaný) je ovšem naplno přiznaný Offenbach. Multižánrovost a „zvuk“ tohoto muzikálu by neznalého diváka možná mohly i splést a vést ho k domněnce, že jde o nějakou „Broadway“ (nikoli pražskou).
Podezírám tvůrce, že opsali veškeré poučky z učebnice, jak se má dělat divadlo pro (dnešní) děti. Tedy kdyby taková učebnice existovala. Dětský divák je v mnohém specifickým pozorovatelem či rovnou hodnotitelem a potřebuje jednoznačné definice i při crazy stylu inscenace. Jeho percepce dobra a zla vyžaduje jasné ztotožnění s oběma rovinami pohádkového světa. Nesmí tápat. Reprezentantem zla je pochopitelně Macecha. Když se v celé své sugestivnosti objeví na jevišti a vede první rozmluvu s kouzelným zrcadlem, usadí se v dětské duši strach. Macecha je tak přesvědčivá, že menší dítka v hledišti div se nerozbrečí. Jenže to by trojice libretistů nesměla mít šibalství v krvi, aby nechala strach v dětské duši uhnízdit. Okamžitě hrůzostrašné figuře mocných kouzel přidávají řadu komických znaků, čímž se v dětských očích stane sice nebezpečnou, ale ve své podstatě neškodnou a – srandovní. Každý výstup Macechy je tak očekáván s nadšením a mimo to přece víme, že Sněhurka, sedm trpaslíků a Princ společnými silami zvítězí. Podobný princip práce s dětskou emocí užívá režisér Stano Slovák i ve scéně „Strašidelný les“, s níž se už zcela propadáme do světa fantazie. Přirozený strach z temnoty a zveličených představ rychle přejde ve zjištění, že temný les Sněhurce přece neublíží. Dějová linka pak pokračuje seznámením s trpaslíky, zakletím Myslivce, trojím setkáním naivní Sněhurky s převlečenou Macechou a trojí Sněhurčinou „smrtí“, jejím zachráněním a nakonec spravedlivým potrestáním zla.
Trpaslíci ve Slovákově inscenaci jsou očekávatelně nositeli bezelstného a roztomile infantilního humoru. Každý den odcházejí kutat diamanty do dolů, drží se svých půvabných rituálů a určitě svými kousky dělají čest svým jménům. Co je důležité pro vyznění pohádky, táhnou za jeden provaz. Ale ouha, trpaslíci jsou poněkud přerostlí. Do malých šatiček jsou totiž navlečeni ti největší habáni ze souboru MdB. Co se stalo s touto sedmičlennou suitou, trpasličí vůdce Prófa samozřejmě objasní (ano, také jsou zakleti zlou Macechou). Ze strany tvůrců je to úžasný fór, který nespoutanému řádění trpaslíků dá ještě něco navíc.
Druhým je originální pojetí právě Macechy. Hraje ji muž. Neboť dle slov režiséra, žena by nikdy nebyla takového zla schopna. Strhující interpretace (Milan Němec) jen potvrdila, jaký to byl prozíravý tah. Nikoli za účelem jakési laciné transvestity show, ale v zájmu gradace komického účinku. Obludně sebevědomý „Macech“ Milana Němce pod dokonalým líčením jakoby v sobě nashromáždil všechny možné esence úlisnosti, vykutálenosti či prostého vzteku, že není tou nejkrásnější osobou v království. Zejména scény, kdy v přestrojení přichází za Sněhurkou, jsou parádní ukázkou herecké kreativity v oboru „záporák“. Němec s přehledem ovládá jeviště třeštěním očí, poskoky a úskoky, sladkými slovy či gesty ukončenými vzteklým vykřičníkem a v nervní křeči div že se do otráveného jablka nezakousne sám, tedy sama. Falešnost postavy před tím obdivuhodně vykreslí v obrazu „Šál“ skákavou modulací zpěvu. Jako kdyby chameleón uměl zpívat a měnil se s každým tónem!
Scénografie magickou rukou Jaroslava Milfajta a choreografická hravost Hany Kratochvilové-Josefiové společně rozvíjí především fantaskní rovinu pohádkového tématu. Nejprve nás zavedou na typický disneyovský zámek, v němž dvořané se „kroutí“ jak v hodinovém strojku nataženi na klíček. Efektní prolog opustíme a „zoomem“ nahlédneme do té nejtemnější komnaty s kouzelným (a zpívajícím) zrcadlem. Dvojhlas mužského a ženského hlasu, vstupní entrée Macechy a kouzlení se skly a obrazem Sněhurky vytváří další strhující výjev. Pak už se ani nedivíme, s jakou výtvarnou i pohybovou lehkostí tvůrci nechávají roztančit „lesní plody“ v temném lese. Další „zoom“ divákům už představí prostor před trpasličí chaloupkou i vzápětí uvnitř. Zde je samozřejmě prostor pro dovádění trpaslíků a veselá taneční čísla spolu se Sněhurkou. To ovšem stále není nic proti choreografickému vrcholu večera, tím je závěrečný „deathdance“ Macechy, které trpaslíci nasadili kouzelné střevíce, takové, jež špatného člověka utancují k smrti. Milan Němec předvede tak strhující pohybovou klauniádu (kterou navíc senzačně „samokomentuje“), že je divákům až líto, když na jejím konci zahučí do země.
Zdálo by se, že postavě Sněhurky v této inscenaci není dán takový prostor a spíše pozornost strhávají postavy trpaslíků a Macecha. Není tomu tak. Sněhurka dominuje půvabem (zrcadlo zkrátka nelže) a je přece jen klidnějším protipólem crazy dění na jevišti. Svetlana Slováková nejen do sebemenšího detailu naplní představy dětí o podobě takové Sněhurky, ale ukáže jim přesně ty pocity strachu, které dětem nejsou neznámé, i zrádnost důvěřivosti. V chaloupce trpaslíků se u ní samozřejmě probouzí mnohdy až nebezpečná ženská pragmatičnost, čehož si s pobavením jistě všimnou tatínkové.
Za zmínku stojí také herecké či pěvecké výkony Rastislava Gajdoše (Myslivec), Aleše Slaniny (Princ) a ze sedmičky přerostlých trpaslíků zejména Ladislava Koláře (Prófa), Dušana Vitázka (Rejpal) nebo Alana Novotného (Šmudla). V Městském divadle Brno z otřepaného syžetu pohádky s prvky hororu vznikla mimořádná podívaná. Není bez zajímavosti, že s přibývajícími reprízami košatí o celou řadu „hlášek“, které mají velkou šanci stát se minimálně v Brně populární. Vše dobře dopadlo, tedy až na fakt, že s dalšími dny trpasličí snídani namísto šikovné Sněhurky opět připravuje Šmudla. Tihle trpaslíci problém jistě ale vyřeší: počkají si na Karkulku.
hodnocení: 90 %
Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.
Další recenze
Zdlouhavý Anděl Páně
(Hudební divadlo Karlín: Anděl Páně, 26.10.2023)
Překvapení i zklamání Plzně 2023
(17.9.2023)
Šaldova šňůra v zahřívacím kole
(22.6.2023)
Snová cesta do černého vigvamu
(Pomezí: Musí se žít, 5.12.2022)