Recenze

Příchod Ondřeje Sokola do Divadla pod Palmovkou jako režiséra a uměleckého šéfa je ve znamení návratu ke klasice. Jako první zde inscenoval Čechovův Višňový sad, který je málokdy nazýván komedií. Ze známé hry o konci starých časů, o dluzích a pokácených stromech si povětšinou pamatujeme sentimentální dialogy podané v psychologickém balení. V minulých letech se objevila řada jiných interpretací her A.P.Čechova, vyložených skrze originální „režisérskou“ formu (inscenace Petra Lébla, Vladimíra Morávka, Miroslava Krobota nebo Oxany Meleškiny-Smilkové). Ondřej Sokol proti nim zůstává zcela věrný autorovi. K Višňovému sadu přistupuje s všeobjímajícím náhledem, tak říkajíc komplexně a bez novátorských zásahů. Jak je zvyklý z prací v Činoherním klubu, uplatňuje i v Divadle pod Palmovkou styl herecké preciznosti v kombinaci s prvky výrazného komediálního ladění. Téměř pro každý výstup je připraven nějaký ten špílec či gag. Akcentuje jimi povahové rysy postav a situace zostra přivádí k pointám. Režisér se přitom obratně vyhýbá karikaturám, na jevišti jsou obyčejní lidé se svými trápeními i nadějemi, mrazivě působí také jejich vzájemné míjení. Zvolený styl přívalu vtípků je na Divadlo pod Palmovkou až nečekaný, některé se pohybují na hraně akceptovatelnosti (potrhlá služka Duňaša Terezy Kostkové), ale kongeniální složkou ke komickým výstupům je všudypřítomná deprese, která se ze slov nevytrácí, a naopak je tím skvěle vystihnutá čechovovská ironie zaměřená vůči lidem, kteří své hořké osudy vytvářejí vlastním přičiněním. Tvůrci inscenace vidí Višňový sad jako mnoho malých tragédií, jen je ponechávají na pospas divákům s lakonickým „no comment“.

Je hlavní osou hry osud Raněvské a její rodiny, nebo podivný vzestup „selfmademana“ Lopachina? Tato dramaturgická úvaha posiluje opuštění zaběhnuté inscenační tradice Višňového sadu. Předvojem budoucnosti je zde právě bezohledná nicka Lopachin, člověk jednoduchý, zbohatlík obhroublého vystupování, avšak silného pragmatického instinktu. Proti tomu se sentimentem starých časů už není počítáno jako s dominujícím rysem. Bezvýchodnost Ondřej Sokol nepodpoří skličujícím pocitem, ale trapností vypjatých situací, jež jsou východiskem pro řadu zajímavých kontrastů „chtění“ a zcela jiné reality. Temné vyhlídky velmi emotivně rezonují ve vynikajícím obrazu, kdy se panstvo dozví, že sad je prodán a bude pokácen. Skoro by se zdálo, že následující krutá tečka se zapomenutým sluhou Firsem je nadbytečná. Možná by stačilo ji tolik neprotahovat a jen ve zkratce načrtnout závěrečný existenciální rozměr, kdy konec se dá symbolicky přirovnat k definitivnímu pohřbení minulosti.

„Činoherní klub“ se v této inscenaci nezapře ani řešením dvoupatrové scény, která je výrazně předsunutá k hledišti. Přesto mělký prostor nabízí širokou dispoziční variaci: dolní část představuje hlavní salon s knihovnou, nahoře je řada průchozích pokojů a forbína naznačuje zahradu před domem se smutně výmluvným kmenem višně. Realistickou hierarchii uspořádání domu však scénograf Adam Pitra dimenzuje zcela abstraktně „průhlednou“ kovovou konstrukcí, čímž vytváří malý labyrint, působivě doplňující rámec časově neurčité hry.

Bludištěm prochází v sentimentu uvězněná Raněvská (Hana Seidlová), která již dávno tuší, že poztrácené naděje nelze vtěsnat ani do iluzí. Její dcera Aňa (Ida Sovová) se nesměle rozhlíží po světě, jemuž nerozumí. Varja Miroslavy Pleštilové je podivně zatrpklá. Prázdnotu žoviálních slov přináší Gajev a věčné životní smolařství hned dvě postavy, Trofimov s Jepichodovem (Karel Vlček a Otto Rošetzký). Piščik Ivo Kubečky zas v alkoholovém zajetí věčně žadoní o půjčky od přítomných. Těžko říci, jak se ve své bezprizornosti cítí Charlotta Kateřiny Macháčkové. Patří vůbec někam? Dobrý duch domu Raněvské, sluha Firs, je v podání Jana Skopečka životem unavený mrzout a starý praktik, co se týká potřeb panstva. Kolikrát jen stoupal a sestupoval po schodech starého domu... Rozjívenou služku Duňašu (Tereza Kostková) postihuje snad nejbolestivější ztráta iluzí, která může potkat zamilovanou holku. S cynickým Jašou (Jan Teplý ml.) nepohne vůbec nic, avšak je to prototyp muže, který se v nové budoucnosti neztratí, stejně jako vychytralý přítel vodky Lopachin Radka Holuba. Inscenace nabízí dobré, až výborné herecké výkony (zejména v případě posledně jmenovaného). Ondřej Sokol si s vyzněním postav dal zjevně velkou práci a výsledkem je jejich přirozenost, pravdivost a uvěřitelnost.

Nebylo jistě jednoduché dávkovat do inscenace humor navzdory uvyklým baladizujícím podobám Višňového sadu. Diváci však hru živě přijímají a možná leckoho napadne, že tato forma vůbec nemění úhel pohledu na geniálního Čechova. Neodbíhá k aktualizačním či efektním originalitám a je pro ni spíše podstatné směřování k silnému vyznění obsahu a zdůraznění ironie života. Inscenace Višňového sadu tak potvrzuje vysoký kredit linie klasických her Divadla pod Palmovkou.

Hodnocení: 80 %

pozn.: Ondřej Sokol se nakonec nestal uměleckým šéfem DPP a rozhodl se vrátit ke svým aktivitám pouze v Činoherním klubu.