Recenze

Spojuje je bolest
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 8.1.2004
foto: Petr Našic
foto: foto:
Tzv. Zkušebna Divadla na Vinohradech představuje alternativu proti nedravosti a lidové pohodlnosti velké scény. S inscenací Měsíční běs jako by na vinohradskou scénu, byť jejího komorního prostředí, konečně přišel po všech stránkách naléhavý text s odpovídající interpretací. Hra Richarda Kalinoskiho je emocionálně silné, možná i psychologické drama o lidech v krajní situaci. Dva cizí lidé, Aram a Seta, jsou Arméni, kteří ve druhém desetiletí minulého století jen zázrakem přežili genocidu svého národa. Fotograf Aram si zařídil ateliér v americkém městečku a mladičkou Setu si "objednal" ze sirotčince, protože toužil zaplnit na rodinné fotografii místa po mrtvých.

Vzali se, aniž by se znali, teprve pak se poznávají, překonávají bolest z prožité minulosti a hledají k sobě vztah. Velmi těžce. Seta, která si stále hraje s panenkou, jako by byla ke sdílení lože odsouzena, přitom to má být cesta nabízeného vysvobození. Objevují se první konflikty, vznikající z rozporu Aramova nepochopení, že má vedle sebe ještě dítě, zároveň je tu však Aramova posedlost vyrovnat se svému arménskému otci. Asketicky nahlížená rodina je pro něj základem, o jejímž vzoru s posvátností v hlase a umanutostí předčítá z biblických textů. Co se jeví jako účelové nebo i necitelné, není ale nic víc než opora ve vlastní zlomenosti a jeho postupující úzkosti ze ztráty smyslu, pro který žije: stát se otcem dítěte se svou arménskou ženou. To mu ale Seta i přes své dospění v ženu nemůže dát, příčinou snad mohlo být hladovění a psychické otřesy v dětství.

Čas toho zvláštního svazku postupuje jako odvíjející se smutná nit sentimentu. Přízraky děsivé minulosti jsou ukryty ve zdánlivě banálních předmětech (hadrová panenka, starý kabát, zoufalstvím poničená fotografie...). Zraňují se, aniž by chtěli, jsou zajatci svých způsobů myšlení. Přistoupí třetí postava - bezprizorný chlapec z ulice, toužící po laskavém slovu. A právě on jim v utýraných srdcích pomůže probudit cit a schopnost vytvořit nový domov. Arama a Setu spojuje strašlivá bolest, ale již v jejím sdílení jako by byl obsažen zárodek toho malého společného štěstí. Možná to oba věděli od začátku, jen je k lásce čekala dlouhá cesta.

Jemný humor i drastické scény podtrhují naléhavost textu amerického dramatika. Michal Tarant inscenaci založil na několika klíčových detailech a opřel ji o výborné herecké výkony Jiřího Dvořáka a Andrey Elsnerové, kteří v intimním prostoru Zkušebny působivě odhalují nitro svých postav. Možná jen začátek mohl být od Elsnerové více ztišen dětskou obavou z neznámého. Cholerickou Aramovu zoufalost Dvořák maskuje snahou o dominantní vystupování, ...jež tak snadno ukáže slabosti i bolavé srdce. Režisér Tarant naštěstí udržel hysterické akce, kterých není v průběhu hry málo, v adekvátních mezích, jež nenarušují divácké vnímání křehkého příběhu ani sugestivitu dramatické výpovědi. Obdobnou věrohodnost se bohužel vůbec nepodařilo dostat do projevu Braňo Holička v roli chlapce Vincenta, skoro z toho vyšel teenager dneška! Čtvrtým aktérem večera je postava označená jako Gentleman (Jan Šťastný) - vypravěč a glosátor, co pozoruje ten svět bolesti a sbližování a možná i svět svůj. Jeho identitu prozradí až příchod chlapce.

Hra Richarda Kalinoskiho Měsíční běs (A Best On the Moon) je velmi aktuálním pojmenováním jistých současných, resp. ne tak časově vzdálených událostí. Vyhlazovací teror vůči bosenským Srbům děsil svět ještě nedávno v přímém přenosu, traumata s ním spojená v lidech stále žijí. Dříve za nacismu to byli Židé, před tím Arméni. Kéž by na konci všeho zůstávala optimistická "rodinná" fotografie, jako ta Arama, Sety a Vincenta. Život jde dál, nespravedlivý osud snad obměkčí prostá radost z maličkostí a všudypřítomná naděje. Jen nezavírejme nad minulostí oči, jinak tato katarze měsíčního běsu neuspěje.

Hodnocení: 80 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.