Vladimír10

Přehlídka mnoha lidských povah byla na scéně zahrána s grácií téměř všemi zúčastněnými. Ladislav Smoček se dokázal, jako u mnoha dalších textů, dostat až na dřeň replik a vytlačit z nich, to nejlepší, co se z nich vůbec získat dá. Za zmínku však stojí zejména O. Vetchý a P. Nárožný, kteří se postarali i o zpestření závěrečné děkovačky, či vynikající J. Dulava. Ale i ostatní umělci, jako např. L. Veselý, v mnohdy malých a nevděčných figurách předvádějí prvotřídní výkony. Netroufám si však odhadovat, jaký by měla samotná hra úspěch, kdyby se jí neujal právě zdejší inscenační tým.

Nová premiéra ukazuje nejen složitou historii divadla Semafor, ale i nešvary doby spojené se socialismem, ale i kapitalismem. Skrz mnoho kabaretních či činoherních scének následujících po sobě v nepříliš uspořádaném sledu se autor snaží nalákat obecenstvo na další tituly svého hudebního svatostánku. Nejedná se tedy o hru v pravém slova smyslu, ale spíše pořad se zpěvy spojený s trochou té reklamy a neskrývaného politického protestu. Scénograf a kostýmní výtvarník v jedné osobě si dobře poradil s rozpůlenou kronikou, kdy využil značně neotřelý jevištní trik. Herecky vyniká J. Molavcová.

Hlava mi nebere, že většina moderních autorů dosud nedokázala pochopit, že na pozadí milostného trojúhelníku se nedá vymyslet nic nového. V tomto případě se navíc celý děj znepřehledňuje retrospektivním uspořádáním jednotlivých scén. Mezi těmi jsou zdlouhavé pauzy, v nichž jsou na dekoraci promítány SMSky všech tří figur, které si však neosvojily správný pravopis. Většina výstupů je nudná a bez jakéhokoliv zápalu. Režisér se snažil tuto nepropustnou barikádu konsternovaných hereckých výrazů prorazit polonahými scénkami či nechutnou oblékanou souloží. Jeho tupé snažení bylo díkybohu marné.

Nechápu, proč se poslední dobou v Národním divadle vytvářejí inscenace, které dokáží uspokojit odbornou kritiku, ale s obyčejnými diváky se zcela míjejí. Titul Po sametu do této kategorie rovněž patří. V bláznivě pestrobarevných kostýmech se šest herců pokouší zrekapitulovat dvě desetiletí naší společné historie pomocí dobových reálií. Z těch se však po několika minutách stane nudná říkanka, jejíž refrén se opakuje devatenáctkrát takřka stejně a přechází v jednotvárné odpočítávání letopočtů. Jisté oživení přinesly pouze imitace Vladimíra Železného. Absence přestávky je však značně zarážející.

V Semaforu vznikl vkusně pojatý remake známé operety s původní hudbou, která se však stala základem pro nově vzniklé texty od Jiřího Suchého. Přestože považuji J. Molavcovou za jednu z hlavních tváří tohoto divadla, tak zde se uchylovala k prvoplánovému přehrávání a nevkusným hlasovým brikulím, jež vyloženě tahaly za uši. Mnohem lepší dojem proto zanechali v důležitějších rolích V. Kopta či M. Sovová. Nejen v závěrečném výstupu se ukázalo, že i s malým ansámblem se dají na jevišti vytvořit velké hudební počiny, které divákům zaručeně vykouzlí dlouhotrvající úsměv na tváři.

Srovnat současnou agenturní inscenaci s verzí vinohradského divadla bohužel nemohu. I přesto si myslím, že celý titul stojí na výborném herectví V. Vydry a kdyby byla jeho role přeobsazena, rozhodně by již za návštěvu nestál. Jeho komediální talent nejvíce souzní s těmi, kdo si zahráli i v původním představení, M. Zahálkou a J. Malou. Naopak L. Hruška již zjevně neví, co by si do textu přidal, a tak se to na jevišti pomyslnými "voly" jen hemží. Záhrobní tématika byla režisérem R. Lipusem zpracována tak jemně, že kostlivci vylézající ze skříně nemohli polekat jediného diváka v hledišti.

Po jazykové a básnické stránce je nesporně Máj jedním z klíčových děl české literatury. Otázkou však zůstává, v jaké formě ho uvést na komorním jevišti a koho obsadit do role vypravěče. Oceňuje sice, že B. Hrzánová uměla celý text zpaměti, ale její usměvavý přednes s psychologickou lyricko - epickou skladbou vskutku nesouzní. Recitátorka totiž nepříliš důsledně vystavěla pocit úzkosti a odloučení od okolního světa. Způsob, jakým si tvůrci tohoto poetického večera vyložili Máchovo dílo, zkrátka není v souladu s tím mým, který byl po prvním přečtení textu mnohem citově zabarvenější.

Režisér V. Morávek vytvořil vskutku královskou podívanou a navíc obsadil Miroslava Donutila po dlouhých dvaceti letech do ryze vážné role. Jeho Salieri je chladným počtářem, který přesně dávkuje své intriky a pečlivě volí citové zabarvení hlasu. Dokáže zkrátka přikovat diváka k sedadlu takovým způsobem, že si musím položit otázku, jestli je to skutečně ten samý Donutil, jenž až donedávna působil v Národním divadle. Ve spojení s herectvím jeho syna a S. Zmrzlé, ale také opulentní klasickou dekorací i scénickým aranžmá se jedná o zážitek, na který nezapomenu do konce svého života.

Každá dramatizace, která je inscenována podruhé, se musí nutně obávat srovnání se zpracováním prvním. To patří ke klenotům tvorby ND s vynikajícími výkony J. Vinkláře, J. Somra či B. Rösnera. Na Fidlovačce se snažili titul pojmout minimalisticky. Hraje se totiž na prázdném jevišti, na němž je všemožně přeskupováno mnoho dřevěných lavic. Již tento režijní záměr hře neprospěl a škrty v replikách, ploché pojetí některých figur nebo přílišný optimismus ho jen prohloubily. Jestliže v původní inscenaci M. Krobota podávali všichni dechberoucí výkony, zde výrazněji zaujme jen L. Županič a M. Randová.

Zhlédl jsem tuctovou inscenaci, která se snaží na sebe upoutat pozornost pomocí fantaskních prvků, jež do tohoto žánru příliš nepasují. Tlachání o milostných či profesních vztazích tak po pauze přechází v repliky, které si kladou za cíl, vymyslet tu nejpitomější fantasmagorii. Ani jeden z herců po 16 letech uvádění svoji roli již nijak výrazněji neprožívá. Nejvíce přehrává K. Heřmánek, na jehož tupé fóry publikum paradoxně reaguje nejpozitivněji. Do jeho kolegů B. Klepla a Z. Žáka bych zase neřekl, že dokáží zahrát tak nezáživně. V Divadle Bez Zábradlí jsou jistě k vidění interesantnější kusy.

Když se D. Prachař nezaměřuje pouze na prvoplánové improvizace, může jeho herectví vyniknout daleko lépe. Pamatovat si tolik složitých monologů, kterých má právě on v této inscenaci nesčetně, je vskutku oříškem. Navíc jsem zjistil, že umí obstojně hrát na saxofón, ale i piáno. Pravým klavírním velmistrem je tady však především E. Viklický. Přestože by se přítomnost hudebníka na jevišti mohla zdát zanedbatelná, tak zde se stává více či méně rovnocenným partnerem svému kolegovi z činohry. Překvapilo mě též, že se několik scén odehrává přímo v hledišti, tedy blíže k divákům.

Mezi všemi těmi pochvalnými komentáři k této inscenaci bude asi ten můj vypadat prapodivně. Ale představení si mě nezískalo. Považuji ho za trapné, vulgární a především silně amorální. Bylo zajímavé sledovat, jak se v mnoha chvílích směje výhradně zadní část hlediště, v níž seděla školní skupinka trhlých pubertálních výrostků. Nová alternantka Eva Kodešová neměla svoji roli dosud úplně v malíčku a mezi ostatními nestory vypadala poněkud zmateně. Pokud jsou však některé scény tak statické, že se pouze sedí dvacet minut na jednom místě, tak se rozhodně nejedná o režijně zvládnutou hru.

Klarinety, které považuji za jeden z vrcholů tvorby autorské dvojice Suchý & Šlitr, byly nově poměrně razantně upraveny právě jedním z tvůrců. Na děj je pohlíženo z poněkud jiného úhlu než ve známém filmu. Ačkoliv většina nejproslulejších songů, jakými jsou Babeta či Tereza, zůstala i v této inscenaci, tak na některé se nedostalo a byly nahrazeny zcela novými písněmi. Strhujícím způsobem je zpracován obzláště závěr první poloviny, kdy na saxofon nezahrály jen mladé posily ansámblu, ale i J. Molavcová. Její nasazení patří zkrátka k tomu nejlepšímu, co je možné v Semaforu vůbec vidět.

Přestože jsem s Radkem Holubem většinou spokojený, tak v této inscenaci, která byla pojata jako jeho one man show, bylo jeho prvoplánového přehrávání až moc. V textu je sice předepsáno, že Jeppe je nenapravitelný alkoholik, ale jeho postava by se přece dala pojmout civilněji. Důvěryhodně pak působí bohužel pouze okamžiky, kdy jeho představitel přejde do činoherních poloh zcela odlišných, vážných. Všechny ostatní postavy mohou jen mdle přihlížet. Nejvýraznějším z nevýrazných se pro mě ale stal Z. Hruška. Jezerka by se měla zamyslet, jak takovýto typ her zpracovávat v příštích počinech.

Část, v níž mělo být proniknuto do tajů divadelní zkoušky, se vyznačovala úmorným přehráváním K. Frýbové a B. Leichnerové. O to větším překvapením bylo to, co se dělo na jevišti po přestávce. Komedie konečně chytila ten správný vítr. Hlediště se smálo od začátku do konce tomu, co všechno se může pokazit v průběhu jediné reprízy inscenace, jejíž zrod diváci zhlédli úvodem a měli i možnost ji vidět ještě jednou z té pravé činoherní kuchyně, zezadu. Titulu vévodí zejména osvědčení komici v čele se Z. Žákem, J. Cardou a R. Hrušínským. Musím říct, že takovou neformální srandu jsem dlouho neviděl.

Nebýt přesvědčivých hereckých výkonů P. Nárožného, O. Vetchého či D. Černé, tak by hra bezpochyby takový úspěch, jakého se jí za čtyři roky uvádění dostalo, neměla. Celé jádro textu se totiž točí výhradně okolo dvou manželských párů, kde je alespoň jeden ze dvojice nemravným záletníkem. Inscenace by třeba působila svižněji, kdyby se hrála hodinu a půl čistého času bez přestávky. Pauza přijde bohužel v ten nejméně vhodný okamžik. Ale jak je u L. Smočka zvykem, nesnaží se o jakékoliv příkré modernizace a v tomto případě ani o zakomponování nevhodných vulgárních narážek nebo gagů.

Zaběhlý komediální útvar o rozpadu manželství nemůže v laxním pojetí nijak výrazněji zaujmout. Některé situace nebyly režijně příliš zvládnuty. Patří mezi ně mj. masážní instruktáž Dany Morávkové či scény s polonahým R. Hrušínským. Také kvůli značně nelogickému závěru nemohu bohužel dát inscenaci vyšší ohodnocení. Pozitivní dojem však nakonec převládá. Vyzdvihnout by si zasloužili zejména J. Carda s jeho bezchybnou imitací L. de Funése a P. Pospíchal, který musel mít dobrou půl hodinu nasazeny obzvláště potupné kontaktní čočky, jež u něj pravděpodobně měly umocňovat pocit slepoty.

Text je moderní obdobou Feydeauových či Moliérových komedií. Ovšem zde je vše na úplně jiném levelu. Muži i ženy si prohazují své společenské role v situacích tak vzdálených od reálného života, že to snad ani sám autor nemohl myslet vážně. Každý aktér se ocitne na jevišti alespoň jednou jenom ve spodním prádle. Ale někdy ani to ne! Pokud by se to stalo pouze náhodou, pak bych to považoval za selhání jednotlivce, ale aby mezi šesti postavami bylo šest perverzníků je vážně moc. Chápu, že se jedná o hru z psychiatrické léčebny, ale žádný blázen není tak bláznivý jako tato Čičvákova inscenace.

Proč by se mělo inscenovat i dnes dílo velikána kritického realismu? Pravděpodopně z důvodu přítomnosti nadčasových narážek, které se dají při důsledném režijním vedení vztáhnout speciálně v tomto případě k problematice svateb a dohazování. Na Jezerce vzniklo představení, které je věrné předloze, ale udržuje si přijatelný odstup od moderny. Umělci si tak mohou zařádit v typických šatech Gogolovy doby. Větší ambice než pobavení diváka titul bohužel nemá. Nejvíce energie k předání svého fraškového talentu měl opět R. Holub, vedle něj se se svými postavami dobře poprali i M. Taclík a M. Vladyka.

Od své premiéry doznal recitál podstatných změn. Tou nejzásadnější je zakomponování tří novodobých skladeb z Touhy jménem Einodis i do této inscenace. Netvrdím, že sem nepatří, ale nejsou to písně, které bych si v budoucnu spojoval pouze s osobou M. Kubišové. Ta, přestože se chystá ukončit svoji pěveckou kariéru, zpívá stále s noblesou a šarmem. Tyto večery jsou pro ni ovšem očividně fyzicky náročné. Patrně proto si na jevišti zanotuje i Milan Hein. S takto falešnou intonací se však mezi nejlépe zpívající ředitele nezařadí, protože T. Töpfer či E. Balzerová jsou v tomto směru mnohem zdatnější.

Opomíjenému J. Satoranskému byla konečně nabídnuta na Vinohradech role, která se dá srovnávat s jeho skutečnými hereckými kvalitami. Jeho typově přesný charakterový protiklad, Fána, byl svěřen O. Vlachovi. Oba rozehrávají na jevišti zkušebny skvostný činoherní opus, který díky Landovského textu ukazuje, jak se člověk s přibývajícím věkem i proti svojí vůli stále více vyčleňuje ze společnosti. Rovnocennou partnerkou se těmto bardům stala i nová členka souboru M. Frösslová. Tři varianty nasvícení scény a ponurý hudební podklad už jen znásobily to, co bych označil za výjimečnou komorní inscenaci.

Propojení zcela nesouvisejících kabaretních výstupů s příběhem z jednoho hraběcího zámečku může ze začátku připomínat další z nepovedených experimentů, ale po několika minutách se dění solidně rozběhne. Sledujeme příběh zchudlého malíře krajin, jehož mecenáškou je přihlouplá hraběnka. Právě tyto, někdy i částečně improvizované, výstupy J. Suchého a J. Molavcové, musí diváka přesvědčit v tom, že hudební produkce se staly nedílnou součástí jejich života. Adekvátně svým schopnostem odehrála postavu Levandule Z. Říhová, avšak zpěvu i jevištnímu gestu M. Stejskala chybělo něco zásadního.

Bulvární inscenace s přidanými töpferovskými fórky již vtrhla i na prkna Vinohrad. Režisér obsadil do ústředních rolí přeběhlíky z Fidlovačky a členům původního souboru vybral figury, jimiž pouze věrně slouží své domovské scéně. Tak odsunul na druhou kolej např. bezchybného J. Satoranského, M. Zahálku či J. Medunu. Nově přivedené posily však plní bez námitek zadání. Jsme proto po celé první dějství svědky trapného rozšlapávání ořechů. Dále je zde polibkuchtivá Charlotta či úchylný Isidor. Kreace T. Bebarové, V. Jílka a M. Holého hru značně shazují. Herectví V. Preisse je ovšem úctyhodné.

Pakliže se J. Suchý pokusí vymyslet zcela originální hudební komedii, může z toho k mému milému překvapení vzniknout lákavá dvouhodinová oddechovka. Po přizvání několika mladých neokoukaných tváří si režisér dovolil sáhnout po náročnější choreografii, v níž exceluje zejména její autor P. Veslár. Dvojice Molavcová & Suchý se zde ocitá v očekávatelném manželském páru, ve kterém je žena tou inteligentní a muž naopak tím hloupým a perverzním. Netuším však, zda J. Štědroň za V. Koptu pouze zaskakoval, ale nápovědka se sice potichu, ale přece, v rámci jeho replik ozývala po celé představení.