Hodinový hoteliér

Hra samotná mi nepřišla až tolik výjimečná, byť přináší pěkný, hořkosladký pohled na střet dvou generací, přičemž každá má své nenaplněné touhy a sny. Ale nabízí určitě dobré herecké příležitosti pro jednotlivé aktéry. V tomto směru bych nejvíce vyzdvihl O. Vlacha, který se své role chopil výborně. Nijak špatný nebyl samozřejmě ani J. Satoranský a velmi mile překvapila M. Frösslová, která oběma velmi dobře sekundovala. Hlavně díky nim se jedná o příjemný divadelní zážitek.

Nejzajímavější jsou na inscenaci asi herecké výkony, přičemž mě osobně nejvíce zaujal O.Vlach, který dokáže přesně pointovat situace a nejlépe využívá komediálního potenciálu hry. J.Satoranský zase nejlépe vystihuje dvojlomnost postavy - jeho Hanzl se pohybuje na rozhraní mezi starým, unaveným mužem a člověkem, který stále doufá v lepší zítřky. Režijně je inscenace spíše nenápaditá, spoléhající na sílu samotného textu.

Režijně odbytá inscenace. S herci I. Rajmont nepracoval dostatečně, což se podepsalo na vyjádření charakterů. Přestože O. Vlach s J. Satoranským si vedli solidně, spíše text hezky a noblesně odříkali, než aby vystihli odlišné kontrastní povahy svých postav (v tom měli pomoci dramaturg a režisér). Osobně shledávám kreaci M. Frösslové za špatnou, nepřizpůsobila se malému prostoru, přehrávala, mluvila nepřirozeně a zejména scény opilosti zahrála velmi toporně. Nejpřesnější výkon podal P. Batěk. Škoda promarněné příležitosti a nevyužitého potenciálu zajímavého textu.

65% Stalo se už tradicí, že se v komorním prostoru zkušebny DnV daří každému vedení mnohem líp než na velké scéně, i když u toho nového si budeme muset na potvrzení těchto slov ještě přece jen chvíli počkat. Ve hře P. Landovského jsou konfrontovány dvě rozdílné povahy dvou starých mužů, jimž vtiskli autentické rysy herci J. Satoranský a O. Vlach. Je radost sledovat jejich duel, kterému zdárně přihrávají jejich mladší kolegové (o milé překvapení se postarala zejména M. Frösslová). Ještě kdyby režie víc pracovala s inscenačními prostředky jako svícení a hudba, prožitek by mohl být intenzivnější.

Hořkobolně dojemná bilance čtyř rozličných osudů mezi ještě rozličnějším haraburdím, především o naději, že naše sny a životní hodnoty ne(s)končí mezi ním. Herecký koncert, při němž primášem byl pro mě Oldřich Vlach.

65% Takové milé představení, v kontextu Vinohrad nadprůměr... A to je vlastně docela dost.