J.S.

Klasické americké rodinné drama, ambiciózní režie a rozpačitý inscenační výsledek. Na jedné straně úchvatná scéna, na straně druhé téměř vše ostatní: tempo inscenace a nešťastné nazvučení připomínající jihoamerickou telenovelu, anachronní scéna u terapeuta zcela rozbíjející dramatickou gradaci, všechny tři mužské postavy jsou ve způsobu hereckého ztvárnění ploché a nevěrohodné. Chvílemi má divák pocit, zda se nejedná o parodii na O´Neillovo drama. Tato inscenace je příkladem režijního tápání: ohromit hloubkou výpovědi se takto prostě nedá.

Inscenace nemá s Gorkého dramatem nic společného. Jde o jevištní experiment, který svými postupy odkazuje k absurdnímu divadlu. Není fér, že se inscenátoři schovávají za značku klasického textu, jelikož většina diváků přichází do divadla právě na něj. Na jevišti se odehrává dvouhodinový vizuální i zvukový zmatek, z něhož nelze bez předchozí znalosti dramatu porozumět jeho významům. Režijní a dramaturgický přístup sází na sebestřednost ("obdivujte mou tvůrčí genialitu"), nikoliv divadelnost a pokoru k divákům. Výsledkem je nekonečná nuda. Nevím, zda fakt, že účinkující dokázali tuto koncepci dvě hodiny udržet, hodnotit jako pozitivní.

Základem úspěchu inscenace je kvalitní dramatický text. Příběh ženy, která si vytvoří vlastní iluzivní svět, do něhož se čím dál nebezpečněji propadá, až ztratí jakýkoliv smysl pro realitu, má silnou tragickou hloubku. Žánrově rozhodně nejde o komedii (k níž odkazuje i nepříliš šťastně zvolený název). Hra svým tragickým vyzněním připomíná Tramvaj do stanice touha. Text je podpořen výborným režijním uchopením, iluzivně realistickou scénografií a přesnými hereckými výkony. Z. Kajnarová v hlavní roli je naprosto výrazově přesná. Inscenace může konkurovat nejlepším počinům předních divadel.

Slavná Millerova hra o neslavném procitnutí z amerického snu stojí v nastudování MDP na osobnosti M. Donutila. Hraje bezesporu skvěle. Zároveň je však zjevné, že bez jeho účasti by se jednalo o průměrnou a v celku zapomenutelnou inscenaci. Na vině není zastarávající text, ale zvolený inscenační přístup, který kombinuje "moderní" scénické pojetí s imaginárním prostorem a klasické psychologické herectví. Tyto dva prvky se vzájemně nesnesou, narážejí na sebe a snižují výsledný dojem inscenace.

Mnohovrstevnatá Suchého hra se v inscenaci MDP zploštila do několika prvoplánových situací protkaných didaktickými citacemi na způsob výchovného koncertu. Režisér Morávek evidentně Suchého hře nevěřil. Nabízí otázka, proč se pouštěl do režie textu, kterému nevěřil. Měl ho přenechat raději někomu, kdo by mu věřil a dokázal by ho inscenovat. Každopádně výsledek je při finančních a technických možnostech MDP smutný. Nemá smysl vypočítávat, co vše se na této inscenaci nepovedlo, je toho dost (nejen otřesné nazvučení). Pozitivně lze pouze hodnotit mladé herce plné elánu, jejichž potenciál však nebyl vzhledem ke špatnému režijnímu vedení využit.

Chytře napsaný text rozehrává téma konfrontace dvojího životního postoje: pasivního, který neúspěch a životní prohru trpně přijímá jako danost, a aktivního, který bezohledně bojuje, nesmlouvavě, k ostatním krutě, ale autenticky. První postoj reprezentuje čtveřice zoufalých sázkařů na psí dostihy (včele Carlem, skvěle ztvárněným V. Fridrichem), druhý postoj pak nepříjemný návštěvník večírku Paul (s hrůzou nahánějící úsporností vyjádřený M. Fingerem). Inscenaci není co vytknout - výborný text, režie, scénografie i herecké výkony - až na jedinou drobnost: stylově splývá a je zaměnitelná s jakoukoli jinou inscenací cool dramatu Sokolovy éry ČK.

Situace s typově různými postavami uzavřenými do konfrontačního prostoru představuje charakteristické téma J. Havelky. Jakkoliv je dramatický záměr inscenace zajímavý (a jeho provedení zábavné), výsledek připomíná spíše školní cvičení na téma divadelních fikčních světů a prostředků k jejich vyjádření. Pokud bychom inscenaci hodnotili jako klubové představení, pak by hodnocení bylo určitě vysoké, hodnotit ji však jako profesionální představení určené běžnému divákovi, vyvolává rozpaky.

Silnou stránkou ostravského Revizora je "divadelnost" inscenace. Efektní je scénografie v podobě důmyslně vystavěného otočného prospektu a práce se zalidňováním scény. Slabou stránkou je zbytečné sklouzávání k prvoplánovým prostředkům, jak si vynutit smích publika (podbízivé dvojsmysly, nelogické pohybové kreace atd.) - tyto prvky jinak povedenou inscenaci sráží do provinčního humoru. Herecky vyniká představitel Chlestakova P. Panzenberger, naopak Polákův hejtman je příliš výrazný není.

Klíčem k Lorcově hře působivě zobrazující drama despotické rodinné hierarchie, pro níž je řád důležitější hodnotou než život, je snaha o vytvoření koloritu španělského venkova. Výtečným počinem je zapojení živé hudby. Vinohradskou inscenaci je třeba hodnotit jako vydařenou a divácky efektní, navzdory typově nepřesnému obsazení některých rolí a absence temperamentního hereckého projevu tam, kde by ho s ohledem na zvolený inscenační klíč bylo zapotřebí.

Provaz o jednom konci sice pracuje s typickými motivy Nestroyových frašek (zejm. Talismanu), samotná inscenace se však Nestroyovým hrám v ničem nepodobá. Inscenačním klíčem tu není ani situační komika ani moralita o laciném společenském vzestupu a rychlém pádu. Dění jevišti ze všeho nejvíce připomíná Malé televizní kabarety z 80. let (ať už dětsky infantilní komikou výstupů, ochotnicky naznačenou scénou, banálními písňovými říkankami nebo pohybovými kreacemi). Zatímco však scénky z Malých televizních kabaretů byly funkčně přizpůsobeny mentalitě dětského diváka, vinohradská inscenace se míjí s divákem jakéhokoliv věku.

Nosným prvkem hry je kvalitně napsaný text. Komika těží ze situací a záměn, které se složitě zaplétají a stávají se v perspektivě protagonistů neřešitelnými. Jinak zdařilou inscenaci poněkud sráží režijní nedisciplinovanost (např. jsou-li na scéně dveře, mělo by se jimi vcházet a vycházet), nadměrné používání vulgarismů, podbízivých dvojsmyslů a "pomrkávání" do publika. Bylo by namístě je cíleně krotit a naopak zrychlit tempo inscenace, aby ve výsledku působila jako dobře namazaný stroj.

Vinohradská Past na myši představuje zdařilou iluzivní inscenaci, které diváka pohltí jedinečnou atmosférou klasické anglické detektivky. Její síla spočívá ve stylově čistém provedení žánru (včetně důmyslné režijní práce s napětím, momenty překvapení a vysoce efektní scénografií). Z hereckých výkonů kromě R. Rázlové vynikají A. Krejčíková a P. M. Cibulka.

Dramatizace Čapkova románu ve skutečnosti žádnou dramatizací není, jen pozlátkově využívá některé motivy původního textu. Otevřeně je třeba přiznat, že problém inscenace nespočívá v režii, ale ve slabém a nepovedeném textu (kterému do působivého dramatu, jakož i do Čapkova pojetí světa chybí téměř všechno). Režie a scénografie dělá co může, ale limity slabého textu neprolomí. Tento typ inscenací, který si nic neulehčuje expresionistickou zkratkou, do ND rozhodně patří. Současně však nelítostně odhaluje nevyrovnanost hereckého souboru, ne všichni herci ND jsou schopni se vyrovnat s plastickými postavami a technikou kvalitní jevištní mluvy.

Klasická situační komedie, v níž se hlavní hrdina dostává do kolotoče nehod. Inscenace se snaží být příjemná a optimistická. Její hlavní nedostatek spočívá v režijní a dramaturgické koncepci, které nevyužívají potenciál textu. Jde o dlouhodobější problém, jak DnV zachází se situačními komediemi. Situační komedie není klauniáda. Humor v ní nestojí na šaškování herců, ale na vztahu hrdiny a situace, před níž prchá, ale která ho stejně dostihne. Situačně komedie musí být zahraná vážně (uvěřitelně), pokud ne, není inscenace dostatečně funkční.

Detektivní komedie, která představuje parodii na klasická anglická díla svého žánru. Silnou stránkou (a hlavní nosnou složkou) inscenace je iluzivní scéna, jejíž dokonalost diváka oslní a účinně ho vtáhne do představení. Z takto pojaté scény s architektonicky detailně vystavěnou obytnou schodišťovou halou ve stylu tajemné anglické vily šlo ke škodě inscenace režijně vytěžit víc. Režii nepomáhá ani herecký styl představitelů mužských postav (zejm. J. Musila v titulní roli), na rozdíl od ženských, které jsou ztvárněny výrazově přesně.

Inscenace nabízí silný divácký zážitek postavený na přesných hereckých výkonech, práci s důmyslným stupňováním napětí a iluzivní scénografií (funkčně narušovanou prostředky němého filmu). Inscenační styl je možné přirovnat k dřívějším režiím L. Smočka v ČK. H. Burešové se podařilo snad všechno, včetně překonání hluchých míst v textu dramatu. Herecké výkony představují vysoký činoherní standard (což nebývá v Dlouhé vždy pravidlem), příjemně překvapuje J. Sklenář vyzrálým jevištním hlasovým projevem (což u herců střední a mladší generace je dnes spíš už vzácnost).

Přidalův dramatický text pracuje s žánrem středověké dialogické pověsti a pohrává si s motivem rozmlouvání se "smrtí". Samotná inscenace je spíše než dramatem scénickou básní založenou na vhodné kombinaci slova a pohybu. Pohybová složka s zdařila, bez ní by byl Přidalův text v jevištní podobě nerealizovatelný. Text je silně existenciálně motivovaný - v náznacích dává nahlédnout do tří etap lidského (ženského) života. Účinnost inscenace umocňují výkony představitelek všech tří postav.

Pozitivem inscenace je věrnost románové předloze a solidní výkon O.Krause v titulní roli. Problémů je více, s délkou představení souvisejí jen částečně (dramaturgické škrty by prospěly první části). Slabina spočívá v nefunkční scénografii (scéna, kostýmy), opravdu nenavozují atmosféru iluze/deziluze Paříže 19. st., stejně nefunkční je dnes nadužívaný prvek zrcadlení stěn. Zbytečný sbor - jestli bylo záměrem, aby plnil roli chóru, tak tu neplní. Výklad postav vede k figurkaření a nevěrohodnosti. Zřetelně absentuje osobnostní herecký výklad (kontrast s rozhlasovou verzí s J.Šťastným z r. 2005).

Drama rozehrávající závažnou otázku, jaký má ještě život smysl, když je člověk osudově vyloučen ze standardní plnohodnotné existence. Lze ocenit, že hra nesklouzává do laciného moralizování ani nenabízí prvoplánový happyend. Jde o poctivě nastudovanou inscenaci, která dokáže diváka emocionálně zasáhnout. Velmi k tomu přispívají nejen herecké výkony představitelů hendikepovaných postav (N. Řehořová, J. Pokorná, M. Hruška), ale také efektní iluzivní scéna chytře využívající výtah v domě hlavního hrdiny, ztělesněného M. Dlouhým.

Inscenaci je třeba nahlížet a hodnotit jako klauniádu. V této kategorii solidně obstojí. Třebaže nikdo z trojice protagonistů není vyloženým stand up komikem, jejich výkon zaslouží potlesk. Samotné dílo W. Shakespeara až tak důležité není a mohlo by být nahrazeno čímkoliv jiným, aniž by došlo k podstatné změně v charakteru hry.

Výborně inscenovaná situační komedie představující čirou radost z divadla. Pochvalu si zaslouží zejména režijní koncepce a její cit pro žánr, který pro své efektní rozvinutí vyžaduje iluzivní scénu a seriózní přístup. Nadstandardně přesvědčivé jsou všechny herecké výkony. Jde o typ inscenace, který z pražských divadel téměř zmizel. O to větší dík H. Burešové a Divadlu v Dlouhé.

Rekonstrukce poválečných osudů V + W jako koláž citací z jejich vzájemné korespondence (a Zdeňky Werichové). Silnou stránkou představení je výkon J. Vyorálka v roli Wericha a gradace do emotivního závěru. Slabými stránkami je délka představení (první polovina je prakticky zbytečná a chvílemi pro diváka silně nudná) a nefunkční vizuální složka (vztah mezi tím, co postavy sdělují a co v dosti expresivní formě předvádějí). Představení si nenárokuje objektivitu, ale je subjektivním pohledem inscenátorů na komplikovaný osud obou osobností.

Inscenace Platonova si podržuje vysoký standard. Na jednu stranu se nesnaží držet uctivě původního textu, ale na stranu druhou se vyhýbá neúčelným aktualizacím a módním výkladům Čechova "za každou cenu". Na škodu jsou snad jen některá režijní klišé, která dnes patří spíše ochotnickému divadlu (schovávání postav za sloupem, viditelně načasované příchody a odchody, padání na zem apod.) Kvalita hereckého projevu ukazuje na dobrou úroveň ročníku. Ukazuje se, že mladým hercům sedí spíše ztvárnění figurek než plastických charakterů. Herecky vyniká R. Matějíčková.

Půdorys večírku, v průběhu kterého dochází k proměnám emocí, odkrývání charakterů a demaskování hodnotového systému zúčastněných osob, není nic novátorského. Působivost inscenaci však zajišťuje režijní uchopení a ukazuje, že expresivní výklad, kterému se zpravidla nedaří na velkých scénách, dobře účinkuje na miniaturním jevišti. Za ne úplně šťastnou považuji úpravu Bernhardova textu: na straně jedné snaha o detailní scénickou prezentaci vídeňské biedermeierovské útulnosti,na straně druhé přenesení divadelních reálií do pražských poměrů. Bez povědomí o autorovi je výklad hry těžko srozumitelný.

Náhodné setkání tří žen a jednoho muže tvoří situační rámec ke zkoumání mezilidských vztahů a životních hodnot. Velmi chytře napsaná konverzační komedie, která je současně zdařile jevištně inscenována. Režiséru Nvotovi se podařilo dobře vyrovnat s rizikem scénické statičnosti obsaženým v textu. Ačkoliv jsou přesvědčivé jsou všechny herecké výkony, nejplastičtěji působí postava T. Kostkové, a to nejen proto, že má v textu nejvíce prostoru, ale především díky vyzrálému projevu herečky.